Stíny komentátorů

Kardinál Dominik Duka na Národním eucharistickém kongresu
Autor: Člověk a víra / Zdeněk Poruba

Magazín Christnet přinesl 19. října článek evangelického teologa Martina Vaňáče s názvem „Několik poznámek k Národnímu eucharistickému kongresu“. Nepochybuji, že se snaží o seriozní zamyšlení, vždyť připomíná, že osobně se celé události neúčastnil, sledoval ji v televizi a byl tak ochuzen o bezprostřední atmosféru a mezilidská setkání, která považuje za největší přínos pro přímé účastníky.

Chtěl bych použít některé jeho náměty spíš jako odrazový můstek k poznámkám vlastním, nejde tedy o polemiku, ale jakési glosování a pohled z dalšího úhlu. První poznámka patří načasování celé akce. Komentátor přenosu, jak píše pan Vaňáč, historik Jaroslav Šebek, který pro ČT ochotně komentuje jakékoli dění v církvi uvedl, že kongres probíhá ve stínu synody o rodině. Pan Vaňáč má naopak dojem, že synoda je překryta kongresem. Pečlivě uvádí data, kdy biskupové rozhodli v roce 2013 o pořádání kongresu. Ano, věděli jsme v té době, že v roce 2014 bude probíhat synoda, ale upřímně řečeno nenapadlo nás, že bude rozdělena do dvou etap a ta druhá bude probíhat právě v době, kdy se v Brně koná eucharistický kongres. Vybrali jsme jako delegáta na synodu pana biskupa Vokála vzhledem k jeho znalosti italštiny, prostředí ve Vatikánu a zájmu o problematiku rodiny. Proto musel hned po ukončení kongresu v Brně odletět zpět do Vatikánu.

Biskup Jánoš Vokál s eucharistií v průvodu z brněnského náměstí Svobody na Zelný trh
Autor: Člověk a víra

Autorův údiv nad tím, že v Brně byl legátem kardinál Cordes, který přispěl do sborníku 11 kardinálů k tematice o rodině a následné spekulace trochu příliš nahrávají oblíbeným teoriím spiknutí a tajemných záměrů. Cordesovo kázání vskutku bylo takové, jaké člověk čeká od zmocněnce papeže, tedy v některých termínech psané i specifickou církevní řečí. Nemyslím však, že by pro televizní diváky byl nutný překladatel, většina z nich, stejně jako posluchači Radia Proglas, které také mši přenášelo, jsou katolíci. Homilie tak vycházela z tradičního pojetí a mohou pana Vaňáče ujistit, že se pochopitelně liší od evangelického biblicky motivovaného kázání – exegeze textu. Svými příběhy skutečně promluva chtěla upoutat různé vrstvy posluchačů a myslím, že se to podařilo. Pobavila mne i analýza textu, kde autor uvádí kolikrát Cordes použil slovo „nesmíme“ a že nepoužil slovo „milosrdenství“, charakteristické pro současného papeže Františka. Nu, možná kardinál Cordes káže podle svého a nepodléhá módním vlivům, které velí za každou cenu být jako představený či svět okolo. Je to věc názoru, vkusu a zkušenosti.

Srovnání s Celostátním sjezdem katolíků v roce 1935, které spíše provedl doc. Šebek v České televizi ovšem také trochu kulhá. Šebkovy údaje, že se sjezdu účastnilo 500 000 katolíků a z toho 300 000 bylo na mši na Strahově, jsou čerpané ze zdroje, který je mi záhadou. Už proto, že kapacita strahovského stadionu pro tribuny i diváky na hřišti je zcela jiná. Srovnávat s dnešními poměry ovšem také lze těžko. Jen si vezměme účast lidí například na pohřbu Aloise Jiráska či prezidenta Masaryka. Dnešní svět médií umožňuje, zvláště při špatném počasí, které bylo, aby řada lidí mši sledovala nikoli na místě. Tam mohlo být přes 20 000 přímých účastníků, v Radiu Proglas ji poslouchalo 30 000 a v České televizi shlédlo na 60 000 diváků. Takto se možná porovnávání zdá opravdu tristní, ale nezapomínal bych, kromě uvedené účasti lidí v minulém století na těchto velkých akcích také na skutečnost, že k nám patřilo Slovensko, Zakarpatská Ukrajina a několik milionů německých katolíků v pohraničí – řada z nich cestu do hlavního města republiky brala jako velkou pouť a bezmála celoživotní duchovní zážitek.

Volání autora článku po „lepším výkonu papežského legáta“, či „výběru jiného vyslance papeže“ je jistě legitimním názorem a zajímavým podnětem, ale přece jen bych nehodnotil výkony a vhodnost osob, jako spíše právě onu příležitost uvědomit si vzácnost eucharistie a jejího svátostného pojetí v katolickém duchu.