Seznamka
Věra Tydlitátová
Autor: archiv autorky
Cítíme to asi všichni – společnost se radikalizuje, štěpí minimálně na dva tábory a pociťuje v různé míře krizi. Není třeba spěchat s katastrofickými úvahami, protože vlny paniky přicházejí každým rokem a opět opadávají, vzpomínáte na skandál s otravami metanolem nebo nedávné strašení řeckým krachem? Nicméně nyní již nejde o obvyklé sezónní strašení, jde o tak hlubokou krizi, že rozděluje i bývalé přátele, a dokonce rodiny a má schopnost ovlivnit politické zřízení, a tedy budoucnost nás všech. Aktuálně se Evropa vypořádává s jednou z největších humanitárních katastrof po válce, s přílivem zoufalých běženců.
Ne zcela přesně bývají ztotožňováni tito lidé s muslimy, ačkoliv jsou mezi nimi jak křesťané, tak muslimové zcela vlažní, nezapomínejme, že Sýrie byla po celá poslední desetiletí sekulárním státem. Mnoho Syřanů jsou stejně matrikoví muslimové, jako jsou mnozí Češi matrikoví katolíci. Nicméně naše společnost v tomto příchodu zoufalých lidí často vidí islámský vpád. Ponecháme-li stranou populistický konjunkturalismus některých politiků a médií, nemůžeme přehlédnout a neměli bychom zlehčovat silné obavy občanů, kteří jsou zasaženi starostí o budoucnost Evropy. Zvláštní situaci řeší lidé věřící, a to jak z křesťanské, tak ze židovské tradice. Na rozdíl od většiny populace totiž mnohem konkrétněji chápou evropské dědictví jako dědictví biblické, dědictví prorocké etiky a dědictví dialogu. Radikální islamismus je s tímto evropanstvím v nesmiřitelném rozporu.
Na druhé straně je právě v biblickém dědictví zakódovaný imperativ pomáhat lidem v nouzi. Otázky „Jsem snad hlídačem svého bratra?“ nebo „Kdo je můj bližní?“ jsou základními otázkami mezilidského jednání věřících. Věřící se tedy dnes dostávají do dvojího ohně: na jedné straně touží ochránit biblické dědictví před vpádem barbarství, na druhé straně pociťují odpovědnost za zbědované bližní. Zásadní otázkou pak je právě ono „Kdo je můj bližní?“
Podle odpovědi na tuto otázku pak můžeme buď vztyčit jakousi bojovou zástavu pomalovanou symbolem božích bojovníků a můžeme vytáhnout proti nepřátelům, k nimž započítáme nejen islamisty, ale vůbec každého muslima, nebo dokonce vůbec kohokoliv z Blízkého východu. Nebo můžeme naložit auto potravinami, oděvy a pokrývkami a jet pomáhat promrzlým rodinám na hranicích naší Evropy. Věřící dnes skutečně konají to, či ono, jedni zdvihají korouhve a druzí pomáhají. Židé i křesťané bijí na poplach před invazí nepřátelských hord a vyzývají k boji a opět jiní posílají peníze a tráví dny a noci na polích mezi běženci, kde nezištně rozdávají léky, jídlo, pláštěnky a pomáhají s organizací té velké pouti. Bylo by snadné moralizovat, vyzdvihnout jedno řešení a zavrhnout druhé. Nicméně zkusme si nejprve položit biblické otázky: „Jsem snad hlídačem svého bratra?“ nebo „Kdo je můj bližní?“ Sama biblická zpráva dává odpovědi, odpovědi nikoliv formou zákona a jednoznačného příkazu, ale formou příběhu, který lidé Bible znají. Koneckonců je svobodou volby, zda ten příběh skončí bratrovraždou nebo záchranou zraněného cizince. Nemusíme brát biblické příběhy v úvahu, ale jako věřící bychom si je měli aspoň vyslechnout.
A ještě je zde jeden text, který mne vždy zarazí, je vřazen do archetypálního vyprávění o zrození božího lidu, do příběhu Exodu. Když farao krutě utiskoval děti Izraele, Hospodin je vyvedl z otroctví. To vyjití bylo doprovázeno krutými událostmi, mnohými úmrtími nevinných Egypťanů a zničením celé země. Co je ale etikou exodu? Není to triumfalismus vítězů, kteří si konečně srovnali účty se svými trýzniteli, je to jeden krátký verš v Ex 22, 21-23, kde je jednoznačně a mezi jinými stejně jednoznačnými příkazy uvedeno: „Příchozímu nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli příchozí v egyptské zemi.“
Ponaučení z utrpení Izraelců jako bezprávných cizinců v Egyptě je tedy pro věřící v tom, abychom se nechovali stejně jako Egypťané, ale abychom striktně ochraňovali práva přistěhovalců, cizinců, hostů. A ti jsou spolu se všemi slabými pod zvláštní ochranou samotného Hospodina. Pokud bychom se zachovali k příchozímu krutě, Hospodin vyslyší jeho nářek a svůj lid, který se zla dopustil, pobije mečem. Těžko si dnes lze představit takový boží trest, kdo by nás bil mečem? Ale není to nakonec tak, že se i my bojíme jakési snad až válečné apokalypsy, nějaké krize mnohem hlubší, než jakou jsme zažili kdy dříve? Bojíme se přívalu barbarů, ale bojíme se i ztráty vlastního lidství. To barbarství nečíhá jen za hranicemi, to je někde velice blízko, „uvelebilo se ve dveřích a dychtí po nás“, je už v našich srdcích. Víme, že při obraně našeho dědictví právě toto dědictví můžeme ztratit.
Opět se zde však objevuje otázka, zda příchozí, kteří dnes obléhají hranice Evropy, jsou příchozími v biblickém smyslu. Na to nám žádný svatý text neodpoví, ale pozor, neodpoví na to ani žádný novinář, politik, mudrc nebo mediální celebrita. Jsou ti lidé silní nepřátelé, bojovníci plní nenávisti a zlých úmyslů, nebo jsou to zoufalí běženci s dětmi v náručí? Cítí k nám nenávist a pohrdání, nebo jsou vděčni za podanou ruku? Chtějí se zmocnit našeho bohatství, nebo prchají před smrtí? Nebo platí oboje? Jsou mezi nimi tací i tací, nebo je to také tak, že nyní prchají před smrtí, ale již zároveň doufají v lehký život ve vysněném ráji a hněvají se na nás za naši opatrnost a neochotu pomáhat? V té ohromné mase lidí na útěku jistě nejsou jen ďáblové, nebo jen andělé. Nejspíš tam budou nevinné duše, matky s dětmi a vzdělaní otcové rodin, dokonce i mladíci, ano oni obávaní chlapi, kteří chtějí jen tvrdě pracovat a živit své blízké. Určitě tam budou i podvodníci, násilníci, zloději a hlupáci. Předpokládejme, že se ti přicházející lidé nebudou příliš lišit od dobrých a zlých lidí v Evropě. To jsou však jen logické úvahy, pokud to opravdu chceme vědět, nezbývá než vstát a za těmi lidmi osobně zajít. To je to těžší řešení, jiné řešení ale není. Nepotkávají se totiž ideologie s ideologiemi, ba dokonce ani náboženství s náboženstvím, ale vždy jen lidé s lidmi.
Věra Tydlitátová
