Seznamka
Básník a zpěvák Bohdan Mikolášek
Autor: SEM Přátelé Herlíkovic / Ivan Klinský
JE TICHÁ NOC
„Pro všechny z nás, kteří věří,
co věří, že přijde Bůh
I pro ty z nás, kteří věří,
že nebe je jen vzduch…“
Bohdane,
chystáš do pražského kostela U Martina ve zdi na druhého prosince své adventní pásmo nazvané Je tichá noc. Budeš vystupovat spolu se sborem Pražští Pěvci a Černošickou filharmonii. Vypadá to velkolepě, můžeš blíže prozradit koncepci a repertoár večera?
Pořad s názvem „Je tichá noc“ bude česká premiéra mojí vánoční tvorby, která vznikala postupně za 30 let našeho působení v curyšské reformované církvi – Johann Sebastian by to nazval oratorium, Jan Jakub mše vánoční – pro mě to zůstávají písničky, i když místo kytary u varhan se sborem a instrumentalisty. A dokázal jsem to nacvičit se členy sboru manželky Jany - zpěváky i nezpěváky, dospělými i dětmi a hudebníky laiky i profesionály - pro její vánoční, štědrovečerní bohoslužby.
Nynější koncert ale není koncipován jako bohoslužba, ale pokus i necírkevního posluchače „naladit“ v době adventní na Vánoce, které jsou víc než krásná folklorní tradice. Ty písničky jsou jakousi mojí písničkářskou interpretací vánočního evangelia - jeho texty zazní také - na několika místech proložené krátkou meditací, kterou - místo modliteb a kázání bohoslužby - napsala manželka farářka.
Jak se ti daří zbavit „nálepky“ muzikanta - disidenta spojeného s písní Ticho, reflektující smrt Jana Palacha? Nebo jsi rád, že si tě lidé stále s tímto textem spojují? Kvůli této písni jsi nemohl léta vystupovat, přesto, že jsi složil i celou řadu nepolitických písní a básní.
Nálepky nefungují - když se přilepí, na stranu s nápisem se už nic nepřilepí… I píseň Ticho není politická, ale „lidská“. Je to jen fotografie toho, co nešlo nevidět a jen jeden jistě nejen můj otazník. Složilo ji těch sto tisíc lidí tehdy na Václaváku, co byli „ticho“ - politicky jsem prý byl hloupý, že v písni zazní nezaměnitelně - Václavské náměstí a Národní muzeum… Nebo to snad bylo někde jinde? Na to, abych nebyl zakázaný, by nepomohlo abych já „odvolal“, ale to, aby Jan Palach (jsme stejný ročník!) nezemřel - a to by bývalo šlo velmi jednoduše - kdyby těch sto tisíc odvážných bylo na Václaváku o den dřív… Zazpívat něco v zemi, kde je i písnička něco důležitého, z čeho měli strach i ti mocní – bylo samozřejmostí – co to bude stát se neuvažovalo. Taky mě napadá, že zakázat, abych nic dalšího neskládal, mi nikdo nemohl – potrestané bylo přeci to publikum, že si to nemohli poslechnout – ale bylo i takové, které si to zakázat nedalo...
Lidé také znají tu píseň a ne mne, protože, to ticho po pěšině a Orwelovské vymazání mého jména skutečně nastalo. Když svým vnoučatům ve Švýcarsku ukazuji na youtube těch dvacet vteřin té písně při českých prezidentských volbách jako obrazový zvuk té doby - je to jistě odměna nebeská… Odměna pozemská by byla nejlepší ne mě, ale právě těm všem dalším písničkám, ve kterých jsem ten pohled toho dvacetiletého studenta doufám neopustil.
Odměnu Janu Palachovi objednávám na konci písně - prosbou o chvíli netleskání.
Nadpis Ticho, pro někoho, kdo ho zná i z kostelních lavic, je jistě rozměr, ve kterém se dá a je co říct... A jistě to není náhoda, že i Vánoce jsou spojovány s tichem a název mé písně i pořadu je jistě čitelně jen skromnou připomínkou světového úspěchu ticha – a to v písničce původně s kytarou - Tiché noci.
V tvé knize Úklid v suterénu zmiňuješ některé své porevoluční projekty či projekty z nového tisíciletí, např. spolupráci s režisérem Nekvasilem na scénické hudbě, vystoupení v roli vyprávěče s kytarou v Shakespearově kuse Perikles, ale i to, že si po své šedesátce, kterou máš již pár let za sebou, chceš dát pohov. Je tedy dnes z tebe převážně spokojený penzista?
Spokojenost je slovo, které se málo slyší, často si ho připomínám – možná i vánoční pokoj je vybídka – často si připomínám, že můžu být vděčný a náročnost na sebe (a na jiné) se slovy jako spokojenost nekonfrontovat. Ve Švýcarsku svoji penzi žádnou nemám – vzdali jsme se dvou platů a já prakticky zůstal v domácnosti – ale vyšli a vycházíme s tím, co za 33let odpracovala Jana. Byl jsem překvapen, že i díky mému svědomitému začlenění do společnosti, ze mě český ústav důchodového zabezpečení udělal za tu moji první polovinu života v ČSSR i spokojeného českého penzistu - určitě s tím vyjdu perfektně... Aspoň první čtyři dny... :)
Mikolášek se sborem Pražští Pěvci
Autor: archiv Bohdana Mikoláška
Režisér Jiří Nekvasil mě znal už dříve než byl ředitelem Národního divadla, jako experimentátor v alternativní divadelní scéně - a neznal mě jako písničkáře, ale jako experimentálního skladatele filmové a divadelní hudby. V tom Nekvasilově Shakespearovi (ve skvělém překladu Martina Hilského) jsem totiž toho barda s kytarou hrál jen tak mimochodem - na celé představení jsem zkomponoval a natočil celou elektronickou scénickou hudbu - tak jako ke dvěma jiným Nekvasilovým inscenacím…
Elektronická hudba dnes nenechá v klidu žádného kreativního člověka - zkoušel to i Paul Mc Cartney - lépe to dělá Laury Andersen - ale i Merta tím prošel - já jen jako vystudovaný inženýr to mám v úvazku dál a dál věřím že se i to dá dělat písničkářsky autenticky. Náhodou právě ve zmíněném kostele U Martina ve zdi jsem hned zkraje roku 1995 měl celé „performance“ a tam jsem dokázal (myslím) spojit i tu elektroniku i písničkářství i církevní hudbu - byl to festival Starý zákon v umění - a mé představení se jmenovalo ŽALM II, proč se bouří národové… Bohužel asi zase aktuální…
Od začátku osmdesátých let žiješ v Curychu, kam jsi emigroval se svoji ženou Janou. Můžeš přiblížit důvody a okolnosti vašeho odchodu z Československa? Předpokládám, že to bylo i kvůli tvé palachovské písni. Tvoje žena dokonce kvůli ní byla vyloučena z Komenského evangelické teologické fakulty a místo farářky získala až po emigraci ve Švýcarsku.
Emigrovali jsme 10 let po mém zákazu, který přišel po té, co jsem jako host Spirituál Kvintetu zazpíval tu - jak říkáš - palachovskou píseň Ticho na jejich koncertu v bohosloveckém semináři v Jirchářích a další den na jejich pozvání totéž zopakoval na jejich vystoupení v jednom studentském klubu v lednu 1972. I když to bylo jen naše tajné přání, tajná policie věděla víc a nás prohlásila za „pár“ a Janu za tu, která mé pozvání zavinila. Za to, že ale pravé autory nápadu mě pozvat neprozradila a ode mne ani od písně se (jako jediná) nedistancovala, byl účet - Janino vyloučení ze studia na theologické fakultě – smutné, že provedeno theologickými osobnostmi s funkcemi v církvi. Po letech čekání, v situaci, kdy jsem já měl vydat své první LP a místo toho byl můj zákaz potvrzen a Janě bylo na vedení církve sděleno, ze místo farářky nedostane - prý si měla rozmyslet, koho si bere… Emigrovali jsme, protože jsme po 10 letech zákazu chtěli něco dělat, což se nám podařilo.
Dnes žijete střídavě v Curychu i v Praze a prázdniny trávíte často i v Chorvatsku. Kde se cítíte více doma, nebo místo pro Vás není tak podstatné v době, kdy široké dálnice umožňuji rychlé přesuny?
Občas když jedeme z Curychu do Prahy, z Prahy do Curychu nebo z Chorvatska do Curychu či Prahy a lidé se nás ptají: „Tak kdy se zase vrátíte?“ říkáme: „My se nevracíme, my jen pokračujeme dál…“ Domov je pro nás tam, kde máme co dělat a pro koho. Jasně, že ten první zůstane v Praze resp. Česku, v Curychu máme děti, vnoučata a lidi, se kterými jsme strávili přes 30 let života - tedy - pro mně o něco méně než jeho současnou polovinu a Chorvatsko - tam se narodil můj táta Adrian, když tam za Rakouska-Uherska jeho otec působil jako lékař. Chorvatsko to je kus rodinné historie, ale hlavně prázdniny a moře, které inspiruje. Napsal jsem tam v poslední době dost nových písniček a našel i možnosti leccos kreativního pro místní s místními uspořádat.
Po tolik letech ve Švýcarech je pro tebe již stejně samozřejmé skládat písně a vystupovat v němčině, nebo je mateřština pro básníka nezastupitelná?
I když moje babička, kterou jsem neznal, byla z německé rodiny žijící v Haliči - Lvov - dnes Ukrajina, tehdy jedna rodina (císaře pána), nikdy jsem doma německy neslyšel a vyrostl v Čechách v samozřejmosti etnické čistoty území. Pro Čecha generace válečných gestapáckých filmů byla představa mluvit dobrovolně německy nepředstavitelná… Ale hranice - NDR v 68 i NSR se otevřely a první pivo i první milostné popěvky jsem složil v němčině…
Bohdan Mikolášek s manželkou Janou
Autor: SEM Přátelé Herlíkovic / Ivan Klinský
V době Beatles by byla, vybrat si ve škole cokoliv jiného než angličtinu, zrada na všech dvanácti strunách mé kytary… A ejhle! Švýcarská němčina je sice něco jiného, ale i ta se dá brát ne dějepisně ale hudebně - ve slovníku je slov dost, pravopis někdo opraví a „pravdopis“ náhle nezná hranic. Ve styku s publikem zde, je mi naprosto samozřejmé zpívat tak, aby mi pokud možno bylo rozumět. Až na folklorní výjimky tu všichni skládají písničky rovnou světové - tzn. anglické. I můj syn - též Bohdan, též skládá v němčině - v jeho případě má patent i na „curyšský dialekt“.
Slova jsou pro mě v jakékoli řeči zároveň i hudba s motivy a rytmem a s motivací na hru se zvukem slov - ale i jako hru s významem slov. Je pak těžké sám po sobě texty, rýmy, skryté významy a jiné signály přeložit do jiné řeči. Naštěstí ale pořád mám pro jedno slovo v němčině pět slov v češtině. Čím to asi bude? Čeština je tak složitá a tvarově rozvlněná hladina, že tolik záhybů a hlubin se jen tak jinde nenajde. Je s čím pracovat. A to je dar, ale i závazek.
Bylo to hodně práce s překladem celého vánočního pořadu, ale vždycky k ránu mě s radostí napadlo řešení na další sloku - aby se to dalo zpívat a aby to zpívalo „o něčem“... Pro práci s pěveckým sborem mám vždy přání najít takový, který by při všech tónech a harmoniích a vedení hlasů, dokázal písničkářsky přenést i tu - česky srozumitelně „message“.
Výtěžek z pražského koncertu má být věnován na uprchlíky. Jak, ty sám, jako emigrant srovnáváš Váš útěk z komunistické země a putování současných uprchlíků? Dokážeš se vcítit více do jejich situace nebo považuješ důvody dnešních emigrantů za odlišné od těch vašich? Mluví se i o celé řadě ekonomických emigrantů, ale není snaha mít se lépe také legitimním důvodem pro odchod do bohatších a svobodnějších zemí?
Máš pravdu, že jsem či jsme, moje rodina a já, také uprchlíci - soucítíme s nimi a leccos si dokážeme představit z vlastní zkušenosti. Moje žena napsala nedávno příspěvek k jednomu prohlášení: „...za emigraci se nikdo nemusí stydět. Bible je plná příběhů o emigraci - lidé přicházejí, odcházejí. Za jednu z ústředních otázek bible považuje otázku: Kdo je můj bližní?“
To je asi tak ten oblouk, který vyjadřuje náš postoj - a výtěžek koncertu je určen pro něco smysluplného v souvislosti s uprchlíky.
Myslím, že v zemi, která se jinak pyšní tím, že je svobodná od ideologií, a to i od těch církevních, je smysluplné připomenout tu „naši křesťanskou kulturu“, když už se s ní nadřazujeme nad ty prosté pastýře z východu s jejich vírou, že právě u nás je svět lepší(?) - ne jim, ale nám připomenout ten začátek křesťanství, kterému rozumí i malé dítě - s dárky pod tou hvězdou - nebo tam ty dárky přinesli ti mudrci z Iráku, Iránu?
Nechystáš do Vánoc i další vystoupení např. samostatný koncert?
Všeho moc škodí? Ne, máme letos pod stromečkem v Curychu novou vnučku a budeme ji učit české koledy.
Pásmo jste předváděli na Štědrý den ve Švýcarsku, můžeš prosím na závěr čtenáře adventně naladit nějakým veršem, citátem nebo jinou pozvánkou z vašeho programu?
„Mír, ale který je pravý - jeden pro noviny a zprávy
- druhý z písní a z not a místo okovaných bot
se tiše vznáší… píseň, co znáš ji
co v srdci ji máme - spíš než nápisy známé
- Amen!“
… (závěr písně Je tichá noc )
Bohdan Mikolášek se narodil v rodině evangelického faráře v roce 1948. Vystudoval elektrotechnické inženýrství na ČVUT v Praze, ale věnoval se především hudbě. Na konci šedesátých let skládal a hrál své písně s poetickými texty Dům kde bydlí láska, Namaluj, brácho Dům, Jarní říkadlo, díky nimž patří k zakladatelské generaci českého folku. Jeho asi nejznámější písní je Ticho, v kterém reagoval na smrt Jana Palacha. Kvůli veřejnému vystoupení s touto písní mu v roce 1972 bylo zakázáno zpívat na veřejnosti a jeho budoucí žena Jana byla vyloučena z Komenského evangelické teologické fakulty. Roku 1982 emigroval s celou rodinou do Švýcarska. Zde vydal v malém nákladu desku Znovu, která pak v roce 1990 vyšla v reedici v Československu. Později vydal ještě desky Údolí (1994), Ulice (1997) a Didjeridoo. Kromě folkové a písničkářské tvorby se věnuje také skládání soudobé vážné hudby. Věnuje se též dirigování a hře na varhany. Na Kirchenmusikinstitutu v Curychu studoval církevní hudbu.
