Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Historické prameny vcelku přesvědčivě dokládají, že Vánoce nepatřily od počátku křesťanských dějin mezi hlavní svátky. Jejich vývoj byl pozvolný a zdlouhavý. Snad všechna území a města tehdejšího světa, do nichž se dostala zvěst o Ježíšovi, se s událostí jeho narození vyrovnávala po svém. Kdo dnes cestuje po krajích severní Afriky a Blízkého východu, může se přesvědčit, jak bohatá a rozličná je tradice vánočního slavení tamních komunit. Církve historické Alexandrie, Kypru, Mezopotámie, Arménie, Malé Asie, Jeruzaléma, Antiochie, Konstantinopole a Říma uvažovaly o narození Spasitele v jistém ohledu autonomně. To se přirozeně odrazilo v odlišnostech liturgického slavení, v obřadech, v kalendáři i v pozdější transpozici Vánoc do univerzálního svátku lidského setkávání a obdarovávání.
Zatímco se faraón s legiemi svých služebníků oddával slavení vlastních narozenin (Gn 40,20), domníval se Órigenés (Homilie na Leviticus, 8), že svoje vlastní narozeniny slaví jen hříšníci. Oproti tomu světci své narozeniny nejenže neslaví, nýbrž dokonce proklínají den svého narození. Tak trochu jako Jeremiáš nebo Jób. My, lidé 21. století, si oslav dokážeme užívat plnými doušky. Slavit se dá téměř všechno. Jen nesmíte být svatí.
Narozeniny a svátky lidí i zvířat. Láska i obrácení. První i čtvrté manželství, devátý podnájem, druhý nebo třetí akademický titul i obeplutí světa jako spravedlivá odměna za dobrou, užitečnou práci. Slavit se dá i skutečnost, že jste v 55 letech teprve 3 roky bez práce i to, že máte, na rozdíl od boží rodiny, stále kde bydlet a na Štědrý večer budete mít přece jen co jíst. Kdo neslaví, vylučuje se ze společnosti těch, kteří drobný zbyteček času mezi slavením vyplňují přípravou na další oslavy. I kdyby na chleba nebylo, slavit se bude. Vždyť už ve Švejkovi stojí tato slova: „Přednosta našeho oddělení slavil jmeniny a pozval nás do jedné vinárny, pak se šlo do druhé, do třetí, do čtvrté, do páté, do šesté, do sedmé, do osmé, do deváté...“
Chtěl bych zažít dobu, kdy se z oslavy a díkůvzdání zase stane výjimečný čas. Chtěl bych prožít chvíle, kdy vánoční písně uslyším až v předvečer Božího hodu. Chtěl bych být nablízku vánočnímu tichu, které šeptá do ještě prázdného kostela o slávě Kristova narození. Nevadilo by mi slavit Vánoce v březnu nebo červnu a nebránil bych se vyhlášení požehnaného desetiletí ticha a civilnosti, v nichž by paradoxně znělo to nejdůležitější. Že talíř navíc, který připravujeme na sváteční stůl, čeká na člověka nouze a bídy, jenž je samotným Bohem. Chtěl bych se dožít dnů, kdy setkání, obejmutí a políbení lidí přemůže kult boha konzumu, od kterého si na pár okamžiků odskakujeme zazpívat: Ježíšku, panáčku. Chtěl bych, aby vánoční mystérium znovu ukázalo Josefa a Marii jako milující se chudé lidi na útěku před zkázou, pro které se nenašlo místo k nocování. Chtěl bych... A co byste chtěli vy?
Nemůžeme-li se často shodnout ani na základních rysech toho, jak rozumět Ježíšovu příběhu o naději, ani na tom, jak chápat roli církve v tomto světě, dopřejme milosrdenství a lidskost alespoň našim zvířecím přátelům. Ti chválí Hospodina právě tak jako my a bůhví, jestli nejsou o chlup zbožnější. Vánoční a silvestrovské oslavy, chtějící se prostřílet ranami a hlukem až do sedmého nebe, zraňují nejvíce ty, kteří se sami bránit nemohou. Chvála na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Na zemi, jež si zaslouží být zase na chvíli tichá, jako tehdy, když se duch Boží vznášel nad vodami.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
