Hodnocení pobělohorské rekatolizace zůstává kontroverzní

Reprodukce obrazu J. Matthausera: Jan Amos Komenský se loučí s vlastí
Autor: Repro herbia.cz / Jan Matthauser

Pobělohorská rekatolizace byla do značné míry úspěšná. Někteří Češi a Moravané se skutečně brzy stali dobrými katolíky, jiní především fanatickými nepřáteli každé jiné víry, další jen lhostejnými a povrchními katolíky a ještě jiní zůstali vzdor katolickému křestnímu listu přesvědčení „nekatolíci“. Kolik bylo těch či oněch, toho se nedopracujeme. Pozorování účasti lidu na mších, poutích a slavnostech nám v tom nepomůže a pomocí nám nebude ani počet přihlášek k evangelické víře po vydání tolerančního patentu, protože to byl už jen malý zbytek těch, kteří se nepoddali, ale neemigrovali, a kteří si troufali. Porozumět oné době předpokládá podrobné znalosti nejen úředně zaznamenaných událostí, nýbrž i smýšlení lidí té doby, a to jak rekatolizátorů, tak těch, kteří měli být a byli nebo nebyli rekatolizováni.

Stále nevíme dost

O konfesionalizaci, protireformaci a rekatolizaci víme už hodně, ale zdaleka ještě ne dost. Někdy je lépe nějaký čas pouze hromadit a řadit nově zjištěná fakta ke starým, bez předčasného znovuhodnocení. Hodnocení pobělohorské rekatolizace zůstává zatím kontroverzní, bez dostatečné ochoty a snad i schopnosti pochopit myšlení a víru lidí na obou stranách, jak na straně katolické, tak na straně písmácké.

Zdůrazňování kladů rekatolizace

V posledních letech je téma rekatolizace tématem oblíbeným a hodnocením se nešetří. V reakci na silně národnostně (až nacionalisticky) a vlastenecky zabarvené hodnocení po první světové válce a na vyhraněně tendenční sociální a protikatolické důrazy v době minulé komunistické vlády, se dnes klade důraz na kladné stránky rekatolizace: na velkolepou barokní architekturu, na literární tvorbu a pedagogickou činnost katolických misionářů, na umělecky hodnotné náboženské skulptury a obrazy, na líbivé slavnosti a pouti, které prý české obyvatelstvo oslovily a přesvědčily.

Násilné a mocenské metody

„Nestranný“ americký historik Howard Louthan ve své knize Obracení Čech na víru aneb rekatolizace po dobrém a po zlém  připouští, že ve hře bylo i násilí. Zástupně zmíní čtvrcení kněze Matouše Ulického v 17. století a případ Tomáše Kazdy v 18. století, o němž však už poněkud pochybuje. Tolik o násilí mu pro jeho pojednání stačí. Raději jen zkrátka „nestranně“ poznamená, že: „...nelze popřít, že násilí hrálo v rekatolizaci českých zemí významnou úlohu od počátku až do konce. Po tomto konstatování je ovšem nutno přenést se přes tradiční výklad o útlaku, který dlouhou dobu vládl české historiografii, neboť tento úhel pohledu obecné chápání 17. a 18. století dosti zkresluje. Studie současných historiků jsou již sice v tomto ohledu slibnější, ovšem bude potřeba dalších prací, než se toto období českých církevních dějin podaří zasadit do obecných parametrů raně novověkého katolictví.“ [1]

Ve své knize čítající více než tři sta padesát stran potřeboval autor pouze tři strany, aby se zmínil i o „obracení na víru po zlém“. (Životopisy českých exulantů nebere v úvahu.) Není tedy divu, že jeho kniha vyvolává dojem nenásilné rekatolizace spočívající v podstatě (až snad na malé přehmaty) na inkulturaci.

Louthanovy knihy se dovolává katolický historik Tomáš Petráček, který ve své stati Rekatolizace českých zemí jako re-christianizace a re-inkulturace [2] tvrdí, že: „Důsledná, byť někdy složitě probojovaná inkulturace katolicismu do národní kultury znamenala, že se katolicismus stal atraktivnějším náboženstvím než protestantské konfese, byť si tuto soutěž o duši národa usnadnil tím, že soupeře mocensky vyřadil a bránil mu v přirozeném rozvoji.“

S násilně („mocensky“) vyřazeným soupeřem nelze „soutěžit“ a o hodnocení „atraktivity náboženství“ by bylo možno hovořit, kdyby byli lidé měli svobodnou volbu. Ve Štýrsku a Korutanech se lidé, v době, kdy mohli dobrovolně volit, zříkali „atraktivního“ katolického náboženství, a kdyby Ferdinand II. mocensky (násilně) nezasáhl, byly by dnes Štýrsko a Korutany luterské. Vedle „heroického nasazení misionářů“ musíme postavit hrdinsky snášené utrpení tisíců písmáků umořených ve vězeních až k smrti, násilné roztrhání rodin i ztrátu domovů. Je nedobré předhazovat protistraně fanatičnost a nesnášenlivost v době počátků reformace, ta byla velmi vyhraněná i na katolické straně. Husitské hnutí, jak známo, vyústilo do několika proudů, z nichž některé právem zaslouží tvrdé výtky, jiné se však vyznamenaly příkladnou mírumilovností i střízlivostí. O tom, zda „rekatolizace znamenala zároveň důslednou rechristianizaci“, jak je přesvědčen stejný autor, by se dalo rovněž kontroverzně diskutovat. Rechristianizace je spíš nekončící proces, na němž měli také Jan Hus i zdravé proudy husitského hnutí své zásluhy. Rozumím tím návrat odklánějících se křesťanů k základům svého křesťanského učení.

Změna náboženské identity

Změnu „náboženské identity“ mohou z různých hledisek hodnotit jedni tak, jiní jinak. Nové kladné impulsy přinesené v době protireformace do Čech cizí inteligencí z katolických zemí není nutno podceňovat, ale ztrátu původní zemské elity a ztrátu jejích přínosů netřeba snižovat a zamlčovat. Se zastíráním dobrých přínosů katolických misionářů to v komunistické minulosti snad zas tak zlé nebylo. Už ve středních školách jsme se učili o Balbínovi, Pešinovi, Pelclovi, Dobrovském a dalších katolických spisovatelích, které si z české literatury nelze odmyslet,  stejně jako o významu a kráse baroka. Ale nepamatuji si, že bychom se byli učili něco víc o násilné stránce rekatolizace (někdy snad padla zmínka o pálení knih); také o náboženské emigraci jsme se dozvěděli pramálo, a to spíš mimochodem. Výjimkou byl Komenský a několik malých zmínek o Skálovi a Stránském. Komunistická pedagogika s oblibou ideologizovala a tím zneužívala husitské hnutí (sama jsem se kvůli tomu dostala už jako žákyně do různých patálií), ale dějiny protireformace se z jistých důvodů k takovému použití příliš nehodily, protože kdybychom šli do podrobností, našli bychom mnohé podobnosti v totalitním komunistickém režimu, což by bylo bývalo „straně a vládě“ jistě nemilé.

Písmáci a temno

Nedá se tedy popřít, že česká historiografie dobu rekatolizace v minulosti i v přítomnosti z obou stran všelijak zkreslovala a dodnes zkresluje, což souvisí mimo jiné i s dosud nedostatečným poznáním oné doby. O tajném nekatolictví najdeme poměrně dost pramenů z hlediska misionářů a vrchností (k těm pramenům počítám i výslechové protokoly, které vyhotovovali vyslýchající), ale velmi málo z hlediska nekatolíků. O to větší pozornost je třeba věnovat těm, které máme. Tajní evangelíci se mohli ke své situaci svobodněji vyjádřit jen v exilu.

Mnohým „bezkonfesním“  historikům snad uniká duchovní rozměr v myšlení tehdejších prostých sedláků, a proto dochází k nedorozuměním. Alois Jirásek tak upadl neprávem v nemilost kvůli pojmu „temno“, které převzal od pronásledovaných písmáků. Jirásek je v právu, avšak historici musí vědět oč jde, nad používáním takového termínu se nerozčilovat a neodsuzovat jej jako smyšlený a bezdůvodný, nýbrž jej jen správně zařadit a přiznat mu oprávněné místo.