Seznamka
Karel Vrána
Autor: phil.muni.cz
„Abys i ty byl symfonický na cestě k PRAVDĚ,“ vepsal mi kdysi Karel Vrána do jedné z knih, nad níž jsme spolu vedli dialog, a dodal: „In signum amicitiae.“ Nebyli jsme přátelé v pravém slova smyslu. Já student, on filosof. Já hledající, on hledající a nalézající. Asi tak by se dalo označit naše setkávání. Téměř celý svůj život strávil Vrána v italském exilu (1945–1992), aby se po revoluci vrátil do vlasti, která se za poválečných pětačtyřicet let dramaticky proměnila. V Itálii, ve svém adoptivním domově, studoval, bádal, psal, sloužil, pomáhal, organizoval a věřil. A třebaže šel jako člověk manažersky velmi schopný od práce k práci, od díla k dílu, zanechal zřetelný otisk i ve filosofickém tázání. Byl teologem, filosofem, katolickým knězem, spisovatelem, redaktorem, pedagogem a spojnicí mezi lidmi, kteří by se jinak možná ani nepotkali. Po r. 1989 se vracel a vrátil domů. Pracoval, vydával knihy, přednášel. O tom by mohl vydat svědectví jeho přítel a nakladatel Pavel Sejkora. Do věčného domova nikdy nekončících dialogů a poznávání doputoval 11. prosince r. 2004.
Uskutečnit sebe ve druhých
Ve svém osobitém a hluboce promyšleném pojetí dialogického personalismu chápal člověka jako originální, individuální lidskou bytost, jež dosahuje svého naplnění ve složitých strukturách tohoto světa, ve společenství s druhými, ve vztahu dvou a více božích dětí, které jsou samy – někdy dost komplikovanou – podobou a obrazem božím. Přátelství, partnerství, bratrství. O nich psal, přednášel a je také žil. „Čím více jsem milován, tím více mohu milovat – a tím více jsem. Moje osobní bytí roste a kvete a přináší plody v tomto vnitřním prostoru vztahů synovství a bratrství.“ Právě odtud vychází Vránův duchovně–intimní zájem a starost o člověka v celé šíři možností jeho uskutečnění. Jde k chudým, prostým, hledajícím. Jde ke studentům i svým univerzitním kolegům. Jde k básníkům a umělcům. U nich pozůstává, učí se, rozjímá, přemýšlí a tvoří. Zajímá ho například tichý svět spisovatele Jana Čepa, jenž „má metafyzicky vnímavou úctu ke všemu, co je“ a zároveň se pouští do reflexe filosofů, vůči křesťanství spíš ostražitým – Camuse, Nietzscheho nebo Sartra. Nemine Spenglera, Orwella ani Huxleyho a mnoho dalších. Nemůže. Nechce. Nalézá zde určitou hodnotu. Cítí příležitost vést dialog / diploos, který je v lidském životě – v dobách svobodných i nesvobodných – naprosto důležitý.
V dobrém společenství
Karel Vrána (1925–2004) má podle mého mínění své pevné místo vedle filosofů a filosofek, jejichž jména a práce jsou humanitně vzdělaným čtenářům jistě známé. Jen po paměti: Ladislav Hejdánek, Stanislav Sousedík, Lenka Karfíková, Václav Bělohradský, Erazim Kohák, Daniel Kroupa, Anna Hogenová, Jan Kranát, Filip Karfík, Zdeněk Neubauer, Jan Sokol, Josef Šmajs, Karel Šprunk, Aleš Havlíček, Růžena Vacková, Božena Komárková... Ten, komu je blízká poesie a próza anebo ji sám tvoří, si ve Vránově díle všimne jeho úvah nad tvůrčí prací našich i cizích básníků. Mám jeho čtení a vhled do poesie a umění ze srdce rád. Člověk orientace ryze filosofické pak v jeho textech nalezne svět mnohovrstevnatého tázání, který – zdá se mi – je jedinečný a který na své kritické obdivovatele a možné následovníky stále čeká.
Směrovky ke svobodě, dialogu a slovu
V poněkud zjitřené době, kdy lidé v mnoha zemích světa uvažují o svobodě a pravdě a hledají nové cesty k vzájemnému obohacujícímu spolubytí, vybírám z myšlenek Karla Vrány směrovky, které se týkají svobody, lidských vztahů a slova. Čerpám z jeho knih, které si lze vypůjčit v knihovně a možná je získat také jako e-knihy. Ano, je to vlastně výzva nejen pro vydavatele filosofické a duchovní literatury.
---
1. Spisovatel může být pro společnost požehnáním, ale také prokletím, záchranou, ale také pohromou. Platí zde – a především zde – jedna antická moudrost: corruptio optimi pessima.
2. Zdravé, v pravdě věci zakotvené, slovo vytyčuje hranici politické moci: nemůže být manipulováno a zneužito pro svévolné cíle panující moci, a vytváří tak zdravý prostor pro svobody a osobní důstojnosti.
3. Obtížnější to má totalitární moc se spisovateli, kterým pravda a svědomí nejsou lhostejné. V jejich uměleckém krédu stojí, že nezáleží jen na čistě estetických, ale také na nad-estetických hodnotách a perspektivách.
4. Křesťanství neruší, neodmítá, neumrtvuje kulturu, ale předpokládá a potřebuje ji pro svou přítomnost v životě a dějinách člověka; přijímá ji, upravuje, očišťuje, zdokonaluje ji, aby mohla lépe vyjádřit křesťanské tajemství.
5. Křesťan si váží vědy, filosofie, umění, techniky, politiky, ale ví také, že nejsou absolutní, a že nemohou být posledním cílem jeho naděje.
6. Protivní, nesympatičtí, odporní křesťané, byrokratičtí faráři, nervózní mniši... to vše tu bylo a bude. Svědčí to o bídě a slabosti lidí, nikoli o nehodnotě křesťanství jako takového.
7. Dialog je sdělování, naslouchání a společné dorozumívání a hledání. K plodnému politickému demokratickému dialogu je třeba neustále upřesňovat a očišťovat základní pojmy jako společnost, stát, právo, svoboda, socialismus, kapitalismus, pokrok, demokratice atd.
8. Proto lidské dílo, které se dochovalo až dodnes, má pro nás nenahraditelnou cenu – právě svým lidským posvěcením a svou lidskou mírou. Zde se rodí hlad dnešního člověka po starých věcech.
9. Kdo se nás zastane proti krutovládě času? Hvězdy se dívají neúčastně, chladně a bez pohnutí na náš úděl. Je někde ve vesmíru srdce dost mocné, aby přemohlo časovou osudovost, rozlomilo žalářní zdi – a dost otevřené i milosrdné, aby se sklonilo k našim zajateckým existencím? Tyto otázky neutuchají.
10. Básník jakékoliv doby je postavou adventní. Jeho slova vždy gravitují k onomu tajemnému středu a k onomu místu v dějinách a na této zemi, v němž mezi nás vstoupilo samo Věčné slovo.
11. Podstatným a nejvlastnějším údělem lidské svobody je překračování hranic času a mezí prostoru, překračování toho, co je zde a dnes, nejen k tomu, co doposud není a co bude, může a má být, nýbrž předně a hlavně k tomu, co JE věčné a nekonečné…
12. V logice Kristova království platí metamatematický zákon: dělení je násobení. Proto se dělím s tebou o své málo a o tvé budoucí dílo.
_____________
Karel Vrána: Experiment křesťanství, Praha, Zvon 1995 (citát č. 11)
Karel Vrána: Křesťanství a kultura, Svitavy / Řím, Trinitas 2004 (citáty č. 4, 5, 6)
Karel Vrána: Poslání a pokušení spisovatele, In Karel Vrána, Václav Havel: Poslání a pokušení slova, Svitavy, Trinitas 2009 (citáty č. 1, 2, 3)
Karel Vrána: Svoboda k pravdě, Praha, Vyšehrad 2008 (citáty č. 7, 8, 9, 10)
Ze vzpomínek básníka Miloše Doležala (citát č. 12)
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
