K týdnu modliteb za jednotu křesťanů

České církve / Martin Vaňáč / 18. ledna 2016
K týdnu modliteb za jednotu křesťanů

Ekumenická modlitební bohoslužba, 7. leden 2014
Autor: cb.cz / Petr Grulich

Leden je v našich krajích vyhrazen společným modlitbám za jednotu křesťanů. Existují hned dva různé modlitební týdny s tímto úmyslem. Ve druhé polovině 90. let se dařilo, že u nás vycházely texty obou týdnů společně. Nyní je jejich organizace oddělena a slavení v jednotlivých sborech, farnostech a společenstvích je závislé na místní tradici. První, tzv. alianční týden modliteb (s odkazem na Evangelikální alianci založenou v Londýně v roce 1846), je pohyblivý a koná se vždy od první lednové neděle, tj. letos od 3. do 10. ledna 2016. Jeho tématem bylo heslo „Radost, kterou vám nikdo nevezme“ (J 16,22). Tradice tohoto modlitebního týdne souvisí s evangelikálním probuzením v USA a Velké Británii, koná se od roku 1856 a patří tak k jedněm z nejstarších ekumenických aktivit vůbec. U nás je jeho hlavním garantem Česká evangelikální aliance.


Vznik týdne modliteb za jednotu křesťanů

Oproti tomu týden modliteb za jednotu křesťanů se každoročně koná ve dnech od 18. do 25. ledna, u nás pod záštitou České biskupské konference a Ekumenické rady církví. Letošní téma je „Povoláni hlásat mocné skutky Páně“ (srov. 1P 2,9). Jeho iniciátorem byl v roce 1908 Paul Wattson (1863-1940), který úmyslně zvolil data spojující svátky sv. Petra a Pavla: 18. ledna Nastolení sv. Petra v Římě a 25. ledna Obrácení sv. Pavla. Byl to anglikánský duchovní původním jménem Lewis Thomas Watson, který se po vzoru sv. Františka rozhodl pro život v chudobě. Inspirován příhodou sv. Františka v rozpadlém kostele San Damiano (při modlitbě uslyšel výzvu k jeho opravě) se Wattson rozhodl opravit opuštěný anglikánský kostel na samotě Graymoor poblíž Garrison ve státě New York. S živým zájmem o jednotu křesťanů a inspirován slovy Písma (Ř 5,11: „Chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil.“) založil v Graymoor v roce 1898 komunitu společného života podle pravidel sv. Františka s názvem Společnost smíření (Society of the Atonement), která měla mužskou (Franciscan Friars of the Atonement) i ženskou větev (Franciscan Sisters of the Atonement). Zakladatelkou ženského společenství a blízkou spolupracovnicí Wattsona byla Lurana White (1870-1935). Wattson při skládání řeholních slibů přijal jméno Paul James Francis.

Důležitou součástí poslání obou řádů bylo smíření mezi křesťany a úsilí o jejich jednotu. V anglikánském prostředí byla rozšířena představa jedné Kristovy církve, která se skládá ze tří větví: anglikánské, římskokatolické a pravoslavné. Jednalo se o tzv. branch-theory zformulovanou anglikánským teologem Williamem Palmerem (1803–1885). Úsilí bylo zaměřeno na smíření těchto tří větví a jejich organizační spojení. Úvahy o možném společenství mezi anglikánskou a římskokatolickou církví, podporované v anglikánské církvi především tzv. „high church“, někdy nazývané také jako anglokatolíci, však pro mnohé ztroskotaly po vydání encykliky papeže Lva XIII. „o jednotě a jedinosti katolické Církve a o základu této jednoty v římském papežství“ (Satis cognitum z 29. června 1896) a prohlášení o neplatnosti anglikánských svěcení (bula Apostolicae curae z 15. září 1896). Někteří anglikáni se rozhodli pro přestup do římskokatolické církve, mnozí byli z tohoto vývoje zklamáni. Také Wattson byl tímto vývojem zklamán, o platnosti svého svěcení nepochyboval, ale v úsilí o jednotu s římskokatolickou církví neustával a nadále o ní často kázal, což vedlo ke konfliktům v rámci anglikánské církve. Také proto se rozhodl založit řeholní společenství a inspirován Spencerem Jonesem (1857-1943), autorem projektu unie vydaném pod názvem „England and the Holy See: an essay towards reunion“ (1902), rozhodl se pro intenzivní modlitbu za jednotu. Jones mu navrhoval jeden den, ale to se Wattsonovi zdálo málo, proto se rozhodl hned pro celý oktáv (před rokem 1955 měla celá řada významných svátků oktáv, tj. osm následujících dní, které se slavily jako svátek, viz starozákonní inspirace např. Lv 23,36).

 

Od „návratu k Římu“ k „jednotě, kterou chce Kristus“

Poprvé se modlitební oktáv konal v lednu 1908. Následujícího roku, v říjnu 1909, byla ukončena jednání a Paul Wattson a Lurana White byli přijati spolu se svými komunitami do římskokatolické církve. Po krátkém sedmiměsíčním studiu v semináři (vždy od nedělního večera do středy pobýval v semináři a od čtvrtka do neděle se věnoval komunitě v Graymoor) přijal svěcení v římskokatolické církvi (16. června 1910). Papež Pius X. myšlenku oktávu za jednotu církve v osobním dopisu Wattsonovi přivítal a podpořil její konání ve Spojených státech, papež Benedikt XV. jí rozhodnutím ze dne 25. února 1916 schválil, obdařil ji plnomocnými odpustky a doporučil pro celou církev. U nás byl jejím propagátorem především Antonín Cyril Stojan (1851-1923, olomoucký arcibiskup v letech 1921-1923). Záměr tohoto modlitebního oktávu byl samozřejmě orientován podle tehdejší římskokatolické představy o cestě k jednotě, někdy nazývané jako tzv. ekumenismus návratu. Např. encyklika papeže Pia XI. Mortalium animos z 6. ledna 1928 to vyjádřila slovy: „Ať se tedy marnotratní synové vrátí ke společnému otci, který je s láskou obejme, nevzpomínaje už bezpráví, kterého se kdysi dopustili proti Apoštolskému Stolci.“ Papežem schválená modlitba (Antifona: „Aby všichni jedno byli, jako Ty, Otče, ve mně a já v Tobě, aby i oni v nás jedno byli, by svět uvěřil, že jsi Ty mne poslal“ „Já pravím tobě: Ty jsi Petr. A na té skále vzdělám Církev svou.“ Modleme se: „Pane Ježíši Kriste, jenž jsi řekl svým apoštolům: Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám: nehleď na mé hříchy, nýbrž na víru své Církve: a rač ji uděliti podle vůle své pokoj a jednotu. Jenž žíješ a kraluješ, Bůh po všecky věky věkův. Amen“) byla každý den věnována jednomu úmyslu:

K týdnu modliteb za jednotu křesťanů

Paul Wattson
Autor: Wikipedia.org

„18. ledna za návrat všech ovcí do jediného ovčince a k jedinému pastýři,

19. ledna za Východňany,

20. ledna za anglikány,

21. ledna za protestanty v Evropě,

22. ledna za křesťany v Americe,

23. ledna za špatné katolíky, aby přijímali svaté svátosti,

24. ledna za obrácení Židů,

25. ledna za získání celého světa pro Krista od misionářů.“

(Podle knihy Marianov, Ivan. Aby všichni jedno byli: výklad unijní otázky a sbírka modliteb za sjednocení církví. Olomouc, 1939, s. 133-134.)

 

Myšlenka prostého „návratu k Římu“ pochopitelně nenacházela příliš mnoho příznivců mimo římskokatolickou církev a těžko mohla být základem pro společné modlitby. Ekumenické hnutí pro víru a řád, které se po vzniku Světové rady církví v roce 1948 stalo její důležitou součástí, začalo od roku 1926 vydávat podněty pro svůj vlastní oktáv modliteb za jednotu křesťanů, který se konal v protestantských církvích po Letnicích. Navzdory negativnímu oficiálnímu postoji římskokatolické církve k ekumenickému hnutí docházelo na místní úrovni k mnoha setkáním a aktivitám i za účasti římskokatolických křesťanů, včetně kněží. Jedním z nich byl francouzský kněz Paul Couturier (1881-1953) z Lyonu, který je považován za zakladatele tzv. duchovního ekumenismu. V roce 1935 doporučil modlitební úmysl „návratu k Římu“ nahradit úmyslem „za jednotu, kterou chce Kristus, dosaženou tak, jak On to chce“, což mělo pozitivní odezvu u nekatolických křesťanů a položilo základy ke konání společných modliteb za jednotu křesťanů. Měl řadu přátel v různých křesťanských církvích (např. Willema Visser’t Hoofta, prvního generálního tajemníka Světové rady církví) a výrazně přispěl k rozvoji ekumenického hnutí i v římskokatolické církvi. Po jeho smrti založil v Lyonu v roce 1954 lyonský arcibiskup, kardinál Pierre Gerlier (1880-1965), Association Interconfessionelle Unité Chrétienne, která měla za úkol pokračovat v Couturierově díle. Mimo jiné od roku 1957 spolupracovala s Komisí pro víru a řád Světové rady církví při přípravě materiálů pro oktáv modliteb. Na tuto spíše neoficiální aktivitu navázalo oficiální zahájení spolupráce při přípravě lednového týdnu modliteb za jednotu křesťanů mezi Komisí pro víru a řád Světové rady církví a vatikánským Sekretariátem pro podporu jednoty křesťanů (od roku 1988 přejmenovaným na Papežskou radu pro jednotu křesťanů) v roce 1965 (první společný týden modliteb se konal v roce 1966).

 

„Duchovní styk s bludaři“ je katolíkům už dnes dovolen a doporučen

Společné modlitby křesťanů z různých církví dnes již nejsou vzácností a římskokatolická církev je považuje za „duši celého ekumenického hnutí“, jak je uvedeno v dekretu o ekumenismu II. vatikánského koncilu z roku 1964 (podle názvu Unitatis redintegratio, zkratka UR). Je dobré si připomenout, že společná modlitba je nejen velmi účinným prostředkem podpory ekumenického hnutí, ale i jeho viditelným plodem.

Vždyť ještě podle starého kodexu církevního práva z roku 1917 bylo členům římskokatolické církve zakázáno být „činně přítomní či mít účast při bohoslužbách nekatolíků“ (kán. 1258 §1). Tolerována byla pouze „nečinná či ryze hmotná přítomnost při pohřbech, sňatcích a podobných slavnostech... jen když není nebezpečí odpadnutí od víry a pohoršení“ (kán 1258 §2). Přestoupení bylo považováno za trestný čin proti víře a jednotě církve a dotyčný se stával „podezřelým z bludařství“ (kán. 2316), kterému hrozilo, že časem bude sám považován za bludaře (kán. 2315) a podle toho potrestán exkomunikací (kán. 2314).

K týdnu modliteb za jednotu křesťanů

Papež František
Autor: Flickr.com / M. Mazur / Creative commons

Dnes už naštěstí „duchovní styk s bludaři“ (kán. 2316) členům římskokatolické církve zakázán není. Nekatoličtí křesťané už nejsou považováni za bludaře nebo heretiky. Termíny hereze a schisma vztahuje nový kodex církevního práva z roku 1983 pouze na stávající členy katolické církve (kán. 751). Dekret o ekumenismu k tomu uvádí: „Ti však, kdo se nyní rodí v takových společnostech a dosahují v nich víry v Krista, nemohou být viněni z hříchu odloučení a katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou.“ A pokračuje: „Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém.“ Přestože existují rozdíly a „plnému církevnímu společenství stojí v cestě nemalé překážky... jsou vírou ve křtu ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, proto jim právem náleží čestné označení křesťanů a synové katolické církve je oprávněně uznávají za bratry v Pánu.“ (UR, 3) Uvedený „duchovní styk“ je proto členům katolické církve nejen dovolen, ale v určitých případech přímo doporučen. Opět ocituji dekret o ekumenismu: „Při některých zvláštních příležitostech, jako jsou modlitby ,za jednotu´a ekumenická shromáždění, je dovoleno a přímo žádoucí, aby se katolíci spojili v modlitbě s odloučenými bratry.“ (UR 8)

 

Pouze společná modlitba nestačí

Důležitost modlitby za jednotu je dána tím, že snaha usmíření křesťanů „přesahuje lidské síly a schopnosti“ (UR 24) a výsledná jednota nemůže být dosažena pouze na základě naší dohody (viz např. papež Benedikt XVI. v promluvě ke členům Papežské rady pro jednotu křesťanů 18. listopadu 2010: „My neznáme a nemůžeme znát okamžik uskutečnění jednoty všech Kristových učedníků, protože tuto jednotu nevytváříme my.“ Papež František při generální audienci dne 25. září 2013: „Kdo je hybatelem jednoty církve? Je to Duch svatý, kterého jsme všichni přijali ve křtu a také ve svátosti biřmování. Naše jednota není v první řadě plodem našeho konsensu nebo demokracie uvnitř církve, anebo naší snahy se dohodnout, ale přichází od Toho, který působí jednotu v různosti, protože Duch svatý je harmonie, vždycky působí harmonii v církvi.“). Na druhou stranu platí, že „činný zájem o obnovení jednoty je záležitostí celé církve, věřících i pastýřů, a týká se každého podle jeho schopností jak v každodenním křesťanském životě, tak v teologickém a historickém bádání.“ (UR 5). Totéž opakují papežové, např. Benedikt XVI. v homilii při nešporách dne 25. ledna 2013: „Činorodá snaha za nastolení jednoty je povinností a velkou odpovědností všech.“ František při generální audienci dne 25. září 2013: „Všichni si položme otázku: jakožto katolík cítím tuto jednotu? Žiji tuto jednotu církve? Anebo mne nezajímá, protože jsem uzavřen do své malé skupinky nebo do sebe sama?“

Je naivní se domnívat, že pouhá modlitební setkání jednou za rok, třeba jen z povinnosti nebo ze zvyku, přinesou nějaký užitek. Zažil jsem, že bez základních znalostí, upřímné snahy naslouchat a porozumět druhému, taková setkání leckdy vedou spíš k rozčarování nebo k pochybnostem o smyslu ekumenického hnutí. Setkáním s živými lidmi a jejich vírou nám ukáže, že se zažité a tradované představy o „katolících“ nebo „evangelících“ leckdy míjejí s realitou, která bývá bohatší a rozmanitější. Užitek společných modliteb bude nepochybně větší, pokud budou vyjádřením upřímné snahy o jednotu křesťanů, provázeny nejen společným studiem a diskusemi, ale především spoluprací na místní úrovni a společným svědectvím žité víry. Neměli bychom zapomínat, že i podle dekretu o ekumenismu rozdělení křesťanů „odporuje Kristově vůli, je pohoršením (skandálem) světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření“ (UR 1). K tomu dodávám, že rozdělení křesťanů v naší společnosti už téměř nikdo nerozumí. Papež František s oblibou opakuje: „Pro pronásledovatele nejsme rozděleni, nejsme luteráni, pravoslavní, evangelikálové, katolíci… Nikoli. Jsme jedno! Pro pronásledovatele jsme křesťany! Další je nezajímá. Toto je ekumenismus krve, který se dnes žije“ (proslov k účastníkům mezinárodní charismatické konference, 31. října 2014).

 

Martin Vaňáč, historik a teolog působící na Evangelické teologické fakultě UK, vyučuje mimo jiné na oboru Teologie křesťanských tradic.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz
Rodrigo koncert

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Mají se křesťanské církve podílet na duchovním programu při Prague Pride?
Ano
28%
 
Ne
68%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 207)