Evropa bude křesťanská, ale to křesťanství bude vypadat jinak

Článek k zamyšlení / Jan Jandourek / 19. ledna 2016
Evropa bude křesťanská, ale to křesťanství bude vypadat jinak

Jan Jandourek
Autor: Facebook.com

V roce 2009 si v článku pro The Guardian britská socioložka zabývající se religiozitou položila otázku, zda budoucnost Evropy bude křesťanská. Odpovídá na ni, že ano, ale ne tím samým způsobem, jako je tomu dnes.

Předpovídat budoucnost náboženství v Evropě je podle ní složité, protože je ovlivněna řadou faktorů. Na jednu stranu je Evropa výrazně sekulární, na druhou stranu je náboženství na vzestupu ve veřejné agendě a to jak v Evropské unii jako celku, tak také v jednotlivých členských státech. Autorka to píše ještě před loňským vzepjetím imigrační vlny, ale zjevně reaguje na to, co už se v Evropě dělo. Patrný byl vzestup fundamentalismu, především v další generaci přistěhovalců z muslimských zemí.

Tyto protichůdné síly jsou vyvolány různými podněty, ale došlo k nim ve stejnou dobu.

Tradiční církve v Evropě ztrácejí svou schopnost působit na přesvědčení a chování naprosté většiny Evropanů. To ještě neznamená, že ztratily úplně důvod existence a hrají i nadále významnou roli v životě jednotlivců i komunit. Bývá tomu tak většinou ohledně různých rituálů, které se týkají svátků a také v případě životních ztrát. (Mohli bychom zřejmě dodat, jde o křest, svatbu, velikonoční a vánoční svátky a pohřby.) Nejsou však už dále schopné vykonávat nad lidmi nějakou kontrolu.

Svět je náboženský

Tento stav je vlastní jen Evropě, jinde je to jinak, stačí se podívat na pokračující religiózní vitalitu ve Spojených státech nebo ve zbytku světa. Pokud jde o Evropu, je nepravděpodobné, že by tento proces na většině kontinentu ustal.

Přece jen se však stalo něco nového: zbytek světa se přiblížil k Evropě a to docela rychle. Grace Davie jako socioložka připomíná, že: „Příliv nových forem náboženství do Evropy byl dán spíše z ekonomických než z náboženských důvodů. V 50. a v 60. letech expandující ekonomiky staré Evropy hledaly nové zdroje pracovních sil. V 90. letech se zase skoro všechny Evropské národy pokoušely vyrovnat nerovnováhu ve své demografické situaci.“ Domácí obyvatelstvo stárne, máme málo dětí. Takto k nám přišly nové komunity a jejich náboženské životy jsou velmi odlišné od těch, které mají jejich evropští hostitelé.

Mezi nimi jsou formy víry, které jsou pro historické církve v Evropě výzvou, ať již jde o náboženský zápal nebo o podobu víry. Jsou výrazně konzervativnější. Mezi nimi jsou také komunity jiné víry, které příliš nezapadají do naší společnosti, která považuje privatizaci náboženství za praxi normální v moderní demokracii. Odtud například pochází ona série výbušných kontroverzí ohledně nošení šátků ve francouzských školách nebo ohledně práva publikovat nějaké materiály, které ta či ona náboženská komunita považuje za urážlivé (například romány týkající se Mohameda, o náboženských karikaturách ani nemluvě). Spory se vedou i o to, kde mohou stát „neevropské“ náboženské budovy.

Takové momenty, soudí autorka, ve kterých chybělo vzájemné porozumění a ochota ke kompromisu, vedly velmi rychle k nebezpečným konfrontacím. (Dodejme, že spor se vede i o to, kdo ty kompromisy má dělat a v čem mají nově příchozí povinnost se přizpůsobit. Jak je to s ženskou obřízkou, mnohoženstvím, rituálním zabíjením zvířat, právem na modlitbu v pracovní době, zahalováním na veřejnosti…)

Problém podle autorky ještě zhoršují účinky sekularizace a jedním z nich je ztráta náboženských znalostí. Do citlivé debaty se často zapojují lidé, kteří vůbec neví, o čem mluví, ať už jde o jejich vlastní víru, nebo ještě více o víru někoho jiného. Není divu, že se nám věci vymykají z rukou.

Co s tím?

Co Grace Davie navrhuje? Soudí, že: „Evropa by si měla připomenout své náboženské dědictví spíše než ho popírat a stavět na jeho pozitivních rozměrech, tedy na velkorysosti a schopnosti přijímat.“ Evropané by podle ní navíc měli zajistit: „...aby v jejich společnosti bylo místo pro ty, kteří berou svou víru vážně, ať už je jakákoliv.“ Budou tu také stále křesťané, mnozí z nich budou víru realizovat způsoby, které budou odlišné od víry jejích předků. Málo získáme tím, když budeme popírat seriózní  náboženskost a popírat tak reálné dědictví minulosti: Stejně tak nic nezískáme tím, když budeme úmyslně pěstovat náboženskou nevědomost o vírách jakéhokoliv druhu.

To, co Grace Davie píše, vyvolává samozřejmě dost otázek. Některé se objevily už v debatě pod samotným článkem. Jeden přispěvatel se zabývá jejím výrokem, že by si Evropa měla spíše připomenout své náboženské dědictví, než ho popírat. Říká, že pak by se měl učinit krok směrem k pohanství. Křesťanství je podle něj v Evropě cizí „náboženství útlaku a pronásledování“, které bylo populaci vnuceno. „Stačí se podívat na symboliku Velikonoc nebo Vánoc; pohanské festivaly, kde na vrcholu nemotorně sedí křesťanské symboly vzaté z krajin Blízkého východu, pouště, palmové listy, velbloudi, atd. a ještě navíc s podivným obrazem muže, který je strašně umučen k smrti na obřím dřevěném kříži. Skutečně příjemný způsob, jak oslavit střídání ročních dob. Ne!“

Není pak prý překvapením, že lidé prchají houfně z církví a nejrychleji rostoucím náboženstvím v Británii je pohanství.

Zdá se, že tento příspěvek celkem ilustruje, o čem socioložka psala, totiž o mizivém náboženském vzdělání. Křesťanství sice navazuje na staré pohanské svátky, ale jeho význam je jiný, nejde o cyklický návrat jara a zimy, ale o historii spásy. Musíme vzít ale vážně, že lidi nějakým způsobem přitahují pohanské prvky. Církev je také v prvních staletích hojně při své misionářské praxi využívala a nejspíš se k tomu vrátí. To ale nebude znamenat nějaký návrat k tridentské mši a pobožnostem z 19. století. Tyto formy pokvetou ve sklenících některých okrajových komunit. Kromě tradičních rituálů vzniknou zřejmě i nové, které ale budou vycházet ze starých tradic.

Žijeme v přechodné době a budoucí podoba křesťanství bude jiná, ovlivněná nejen tradicí, ale také sekularizací a jinými náboženskými proudy. Jak to bude vypadat, ale netušíme, protože budoucnost není přesně nalinkovaná.

 

Jan Jandourek je sociolog, publicista a starokatolický kněz.

 

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz
Rodrigo koncert

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Mají se křesťanské církve podílet na duchovním programu při Prague Pride?
Ano
29%
 
Ne
67%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 195)