Seznamka
Věra Tydlitátová
Autor: archiv autorky
Asi bych se do tématu theodicee nepouštěla, ale zaznamenala jsem, že v diskusích toto téma rezonuje. Není divu, málokterá otázka tak znepokojuje teology, filosofy a vůbec lidi včetně těch nejprostších. A kupodivu je to otázka zřejmě stejně stará jako lidstvo samo. Proto se chci podělit se čtenáři Christnetu o úvahu, která bude zajisté pro teology i filosofy obnošenou vestou. Nicméně snad vyprovokuje zamyšlení a možná opět i bohatou diskusi.
Theodicea
Termín theodicea pravděpodobně poprvé použil německý filosof Gottfried Wilhelm Leibnitz, který jej složil z řeckých slov Theos (Bůh) a diké (spravedlnost). Vrátil se tak k prastaré otázce lidstva od počátku jakéhokoliv uvažování o bozích jako garantech řádu, spravedlnosti a dobra. Tahle otázka totiž nemá uspokojivé řešení, nicméně má několik řešení méně uspokojivých. Nelze zharmonizovat nezpochybnitelnou přítomnost zla a utrpení ve světě s předpokladem dobrého, vševědoucího a všemocného Boha.
Filozof David Hume tvrdí, že přítomnost zla ve světě odporuje atributům křesťanského Boha. Hume argumentuje následujícím způsobem:
1. Dobrá božská podstata chce zabránit výskytu všeho zla.
2. Vševědoucí a všemohoucí božská podstata je schopna zabránit výskytu všeho zla.
3. Zlo ve světě existuje.
Tudíž buďto Bůh není dobrý, nebo není vševědoucí, nebo není všemohoucí.
Otázka zla
Otázka zla je zvlášť bolestná v těch náboženských kulturách, kde je víra pevně provázána s etickým cítěním a kde jde o monoteismus. Tam, kde se o bozích uvažuje jako o sice mocných, ale vrtošivých a amorálních vládcích, je přítomnost zla pochopitelná. Také dualistická představa dvou spolu zápasících božských sil, existence druhého zlého božstva stejně mocného jako je dobrý Bůh, racionálně vysvětluje přítomnost zla. Vítězství dobrého Boha se očekává, ale nemusí k němu docházet nyní a na této zemi. Ale tam, kde abstraktní řád, bohové či jediný Bůh garantují spravedlnost, řád a lásku, nutně vyvstane otázka, jaký smysl má žít řádně a spravedlivě, když spravedliví a dobří lidé trpí, zatímco zlí lidé si užívají rozkoší života?
Sumerský Jób
Téma nespravedlivého utrpení se objevuje již v 2. tisíciletí př. Kr. v tzv. Sumerském Jóbovi. Originální název zní Chci chválit pána moudrostí a dílo pochází z období asi 1500 – 1200 př. Kr. Autor se táže po spravedlnosti božího řádu, vztahu boha a člověka, viny a trestu. V nemoci ztrácí důvěru, přemýšlí o svých proviněních a dochází k závěru, že je jeho utrpení nezasloužené. Závěr skladby připomíná závěr knihy Jób – nemocnému se ve snu zjevuje bůh Marduk a slibuje mu lepší budoucnost.
Starověký Egypt a Mezopotámie
Pro starověkého Egypťana byl významný život po smrti, kde bude zemřelý nejprve souzen za své činy před tribunálem bohů, jehož spravedlnost garantuje bohyně řádu Maat. Zlo tedy bude napraveno a spravedlnost nakonec každého dostihne. Avšak pro obyvatele starověké Mezopotámie a Kanaánu byl posmrtný život nicotný a nebylo od něj možné očekávat spravedlivé vyrovnání za nespravedlivý osud v životě.
Bible
Stejně skeptická je k posmrtnému osudu i hebrejská Bible. Situace se mění až v helénistické době, kdy zjevné utrpení těch nejlepších, nejstatečnějších a nejzbožnějších vyvolávalo bolestnou otázku po boží spravedlnosti. Druhá kniha Makabejská popisuje hrdinnou smrt sedmi bratrů a jejich matky umučených na rozkaz krále Antiocha IV. Epifana. Tehdy se rozšířila víra ve vzkříšení mučedníků, tuto víru sdíleli farizeové a převzali ji raní křesťané. Víra ve spravedlivé vyrovnání v posmrtném životě dává částečnou odpověď na otázky theodiceje. V Bibli se nejvíce zabývá otázkou nevinně trpícího a obžalobou Boha kniha Jób. Jde snad o nejobtížnější spis biblického kánonu, neboť v Jobově příběhu je zakomponována otázka o zlu i kritika tradičního chápání náboženství s otevřeností, která až děsí a nenabízí reálné a uspokojivé odpovědi. Také Jób je dialogem trpícího spravedlivého, jímž je člověk z neznámého národa a jakési vzdálené země, tedy nikoliv Izraelec či Žid, ale obecně představitel celého stvořeného lidstva, archetyp spravedlivého mezi národy a neizraelského proroka. Těžko nás může uspokojit zdánlivě šťastný konec, kdy namísto zemřelých členů rodiny získává Jób rodinu novou. Může člověk zapomenout na své mrtvé děti? Také dialog Jóba s nábožensky argumentujícími přáteli, rozhovory s manželkou a spor s Hospodinem nepřinášejí žádnou uspokojivou odpověď na otázku původu zla, pouze nastiňují různá nedokonalá řešení. Nejradikálněji kniha Jób popírá řešení náboženská, totiž představu, že božstvo trestá člověka za jeho viny a jiná příčina utrpení není možná.
Proroci překračují tento jednoduchý výklad. Prorok Abakuk se táže: „Tvé oči jsou čisté, nemohou se dívat na zlo a hledět na trápení. Proč tedy trpíš věrolomné, mlčíš, když svévolník pohlcuje spravedlivějšího?“ (Ab 1,13)
Augustinus
Augustinus v monumentálním díle O Boží obci obhajuje tento názor na problém zla: Protože Bůh učinil všechny věci dobré (Gn 1,31), nemůže zlo existovat nezávisle. Zlo je jen absencí dobra jako je tma absencí světla. Zlo tedy nemá svoji vlastní podstatu, není reálně přítomné. - Je zřejmé, že ani toto řešení plně neuspokojuje.
Otevřená otázka
Theodicea zůstává otevřenou otázkou dosud a zřejmě nikdy nenalezne svoji odpověď. Po zkušenosti holokaustu se pro teology i filosofy stala velmi naléhavou výzvou. Někteří myslitelé rezignovali na tradičně chápanou boží všemohoucnost a tvrdí, že Bůh byl spolu s trpícími v Osvětimi. Německožidovský filozof Hans Jonas ve svém spise Der Gottesbegriff nach Auschwitz tvrdí, že po Osvětimi již nelze udržet tradiční obraz Boha jako dobrého, srozumitelného a všemohoucího. Protože Bůh Bible nemůže přestat být dobrý a srozumitelný, je třeba obětovat myšlenku Boží všemohoucnosti. Jonas se obrací k tradici židovské mystiky a připomíná myšlenu božího sebeomezení cimcum, že Bůh sám se z lásky vzdává své všemohoucnosti ve prospěch svobody člověka. Ostatně zlo jako výsledek svobodné vůle člověka je uspokojivé řešení, pokud se nezačneme ptát po nemocech, přírodních katastrofách a neštěstích, které hubí i zcela malé děti. Jonasův Bůh není Bůh apatický, nýbrž "sympatický" - soucitný a trpící spolu se svým stvořením. Eli Wiesel byl v koncentračním táboře svědkem scény, kdy byl oběšen chlapec. Na otázku, kde je v tuto chvíli Bůh, dostal odpověď: „Zde, visí na této šibenici.“ Podobně vidí otázku zla i německý protestantský teolog Jürgen Moltmann, který navazuje na křesťanské učení o utrpení Ježíše Krista.
Toto řešení theodicei má kritiky jak z řad teologů, kteří se odmítají zříci principu boží všemohoucnosti, tak z řad revoltujících ateistů s argumentem: „Osvětim je důkazem, že Bůh je mrtev.“ Teologové vznášejí námitky existenciální i exegetické. Jde o tato nikoliv nevýznamná jména: katolický teolog Johann Baptist Metz, švýcarský teolog Hans Küng a Karl Rahner. Metz se ptá, zda není Moltmannovo pojetí trpícího Boha cosi abstraktního. Karl Rahner klade otázku, zda by takové pojetí Boha mohlo být člověku útěchou v utrpení a Hans Küng upozorňuje, že lid Starého zákona nepřestal volat k Bohu v důvěře, že Bůh jeho volání vyslyší.
Z toho, co zde ve stručnosti píši, chci vyvodit pouze jediné: otázka po původu a smyslu zla je kladena již od nejstarších dob, trápila geniální mozky a velká srdce a dosud nebyla zodpovězena. Můj názor je, že nikdy zcela zodpovězena nebude. Nicméně na nás je, abychom ve svých životech, nyní, zde na této zemi a ze všech svých sil zlu, kterému nemůžeme rozumět, bránili a utrpení, které působí lidé i příroda, umenšovali.
Věra Tydlitátová
