Seznamka
Patriarcha Kirill, světským jménem Vladimir Michajlovič Gunďajev
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Historická paměť je trestuhodně krátká a proto mainstreamoví žurnalisté přivítali setkání římského papeže Františka a moskevského patriarchy Kirilla jako přelomovou událost. Některé české zprávy, tradičně promíchané s komentáři, jakoby naznačovaly, že pravoslaví a římskokatolická církev se tu setkávají poprvé od takřečeného velkého schizmatu. Tedy od události r. 1054, která navázala na dřívější konflikty už v 9. století a na kterou následovalo další odcizování. Od té doby se historická většina křesťanstva (už předtím ovšem oddělená od Apoštolské církve Východu a od církví, které neakceptovaly chalkedonský sněm r. 451) rozchází podle linie kulturních rozdílů v Římské říši (a jejím okolí). Jako samostatné církve začínají vystupovat západní latinští a východní byzantští křesťané.
Nová pokoncilní kapitola vzájemných vztahů
Snahu posílit jednotu oslabenou historickými událostmi projevují obě tyto významné historické větve křesťanstva již od doby po II. vatikánském sněmu Církve římskokatolické (1962 – 1965). Těsně po skončení koncilu 7. prosince 1965 ekumenický patriarcha Athénagoras a římský papež Pavel VI. veřejně prohlásili, že vzájemná exkomunikace z r. 1054 je z paměti církve vymazána.
Došlo k návštěvám papežů v Konstantinopoli (dnešním Istanbulu) a patriarchů v Římě. Při jedné z návštěv v Římě se ve svatopetrské bazilice slavila společná liturgie Slova, při níž oba nejvyšší představitelé společně, posazení na stejné úrovni vedle sebe, předsedali bohoslužbě a vyslovovalo se přitom nicejsko-cařihradské vyznání víry v původním znění. Byl to tedy symbol víry bez vsuvky „i Syna“ do věty o vycházení Ducha svatého z Otce, jíž odmítali dřívější papežové, která však od 11. století byla postupně v latinském křesťanství vřazena do kréda, aniž by to bylo projednáno na všeobecném sněmu. Řím tehdy ukázal, že sice má krédo takto rozšířené, ale uznává platnost kréda tak, jak je užíváno pravoslavnými.
Od roku 1975 probíhá teologický dialog obou církví. Mapují se rozdíly, zkoumá se jejich historický původ a míra jejich závažnosti. Probírá se například to, jsou-li četná nová dogmata, vyhlašovaná římskou partikulární církví s nárokem na obecné přijetí, skutečně odlišnou vírou nebo jen rozšířeným výkladem společné víry.
Smíšená komise pro dialog vydala několik závažných dokumentů: Tajemství církve a eucharistie ve světle tajemství Nejsvětější Trojice (Mnichov 1982); Víra, svátosti a jednota církve (Bari 1987); Svátost kněžského svěcení ve svátostné struktuře církve, zvláště význam apoštolské posloupnosti pro svěcení a jednotu lidu božího (Nové Valamo 1988). Církve také r. 1993 společně prohlásily, že uniatismus je překonaná metoda sjednocení, že tedy plné jednoty nelze dosáhnout návratem pravoslavných do římskokatolické církve.
Pokrok obou větví historického křesťanstva byl dalekosáhlý, ale dlouho probíhalo studium problematiky a rozhovory bez plnohodnotné účasti pravoslavných církví ze zemí komunistického bloku. Nebylo totiž možno rozlišit, co je autentický postoj církví a co je (dobrovolná nebo nedobrovolná) služba režimu. V některých případech, často právě v případě Ruské pravoslavné církve (Moskevského patriarchátu), to znamenalo neúčast na společných aktivitách.
Pro ruské pravoslaví byly těžko překonatelnou překážkou římskokatolické aktivity v Rusku. I když Moskva běžně zakládá biskupství (eparchie) na tradičním kanonickém teritoriu Říma, pokládala stejný krok z druhé strany za útok a dialog se zdál být zastaven nebo dokonce zmařen.
Změny po pádu komunismu
Pro účast Moskvy na dialogu je podstatná rovněž změna, k níž došlo od pádu komunistického režimu r. 1991. Od té doby je tato církev nejen zbavena veškerých omezení, ale stává se neoficiálně státní církví. Má privilegované postavení. V ruské armádě pravoslavní kněží neposkytují jen duchovní službu vojákům a jejich rodinám, nýbrž také v linii putinovského autoritativního režimu povzbuzují ducha vlastenectví. Patriarcha a prezident tvoří při mnoha oficiálních příležitostech nerozlučnou dvojicí. Putin (bývalý agent KGB) se ukazuje na bohoslužbách v pravoslavných chrámech.
Pravoslavná církev v Rusku od roku 1991 zaznamenala mohutný růst členstva. Dnes se za pravoslavné pokládá až 75 % obyvatel Ruska. Včetně svých zahraničních podřízených skupin může tato církev mít až 150 milionů členů, což činí zhruba polovinu všech pravoslavných na světě. Tradičně má sice primát v pravoslaví ekumenický patriarcha se sídlem v Konstantinopoli (Istanbulu), ale prakticky se Moskva považuje za „třetí Řím“ a za reprezentanta světového pravoslaví. Její chabá účast na dosavadním sbližování se s římskými katolíky (a jinými církvemi západního světa) a případná změna pozice, je proto velmi důležitá.
I když setkání papeže Františka (po cestě do Mexika) a patriarchy Kirilla (při jeho cestě po Latinské Americe) na letišti v Havaně 12. února nebylo přelomem ve vztazích dvou velkých komunit, je vzhledem k roli a významu ruského pravoslaví přece jen novou kapitolou vztahů.
Setkání bylo zajisté dlouho připravováno a diplomati z obou stran pečlivě pilovali rozsáhlý text dokumentu, který oba vysocí hierarchové oficiálně vyhlásili. Prohlášení se prakticky vyhýbá věroučným tématům a v tomto kroku by mohlo být pokládáno za krok zpět ve vztazích obou zúčastněných církevních společenství. Je sice chvályhodné, že obě komunity v deklaraci mluví o bratrských vztazích a společné víře, ale pozornost je věnována (ve více než polovině textu) spíše poslání obou církví ve světě, dalo by se říci, jejich politické roli.
Projev solidarity nebo prosazování imperiálních zájmů?
Obě církve upozorňují na pronásledování křesťanů v některých regionech současného světa. Kupodivu nezmiňují Severní Koreu, totiž téměř úplnou likvidaci tamních křesťanských církví. Připomínají křesťany na Blízkém Východě a v severní Africe. Dochází tam k boření kostelů, k fyzickému násilí, někdy až vražednému, a to vůči celým obcím.
Nutno pro vysvětlení dodat, že v paměti muslimů těchto regionů přetrvávají křižácké výpravy a koloniální útlak. Docházelo tam i k násilnému vnucování náboženského přesvědčení a nadvlády římské církve. Tamní křesťané pochopitelně nemají s dřívějším násilím a příkořím ze strany křesťanského Západu nic společného, ale násilí vůči nim je bohužel další kapitolou vzájemných konfliktů a doplácejí na to nevinní.
Dokument si nevšímá pronásledování jiných náboženských skupin. Demokratická společnost musí sama důsledně uskutečňovat svobodu vyznání občanů, musí bránit tendencím náboženských skupin omezovat práva druhých (české konfesní právo to výslovně činí v zákoně č. 3/2002 v § 5) a musí na stejné úrovni chránit svobodu všech vyznání kdekoli na světě.
Z dokumentu lze vyčíst výzvu k obraně pronásledovaných křesťanů. Vyjádření soucitu s pronásledovanými je žádoucí. Jen je třeba jasně odlišit oprávněný projev solidarity od prosazování imperiálních zájmů, např. ruských, ale i západních. Naštěstí se podařilo do čl. 13 společného prohlášení papeže a patriarchy prosadit poukaz na mezináboženský dialog. Nedostává tedy podporu současný západní a ruský agresivní antiislamismus, který je dalším roztáčením kola nenávisti a násilí. Rozdíly v chápání náboženských pravd nemají, podle dokumentu, bránit lidem různých vyznání žít v míru a harmonii.
Kombinace spravedlivé obrany pronásledovaných s náboženským porozuměním mezi křesťany a muslimy je nesnadná, ale oba významní zástupci křesťanství se k něčemu takovému hlásí a lze jen doufat, že se to bude projevovat i v politice zemí, jež obě vyznání ovlivňují.
Významnou součástí společného oslovení světa je obnovená výzva k zápasu s chudobou a k prosazování sociální spravedlnosti. Zároveň však zaznívá obhajoba tradičního modelu rodiny, který ovšem při kritickém pohledu z vnějšku může znamenat prosazování represivního, autoritativního, patriarchálního modelu partnerského soužití a mezigeneračních vztahů.
V závěru dokumentu obě strany posouvají dál již zmíněné téma uniatů, tedy oddělení částí starobylých východních a pravoslavných církví od jejich mateřských církví a jejich podřízení Římu. Potvrzuje se, že taková není cesta možného budoucího sjednocení, avšak zároveň obě strany, a to je ze strany Moskvy významný posun, uznávají oprávněnost už existujících společenství tohoto druhu.
Obě strany chtějí přispět uspořádání rozvrácených poltických a náboženských poměrů na Ukrajině. Bude zajímavé sledovat, co to bude znamenat ze strany Ruska, v němž pravoslavná církev má silný vliv.
Svolání všepravoslavného sněmu v ohrožení
Pravoslavné církve chystají na letošní červen všepravoslavný sněm, který z jejich hlediska může být uznán za 8. všeobecný sněm církve. Některé body dokumentu vstupují do agendy této synody. Ruská pravoslavná církev chce zavést nevídanou novotu, že by totiž nejvyšší představitelé jednotlivých národních či zemských církví měli právo veta. Moskevský patriarchát je v tomto a dalších bodech v rozporu s patriarchátem ekumenickým natolik, že svolání sněmu je ohroženo. Je otázkou nakolik má setkání patriarchy s papežem posílit roli Moskvy v této diplomacii.
Každé mezikonfesní (a také mezináboženské) setkání je krokem vpřed, pokud ovšem nejde o pragmatické spojenectví proti někomu třetímu, tedy návrat k metodě svaté aliance.
Autor je docentem religionistiky na Univerzitě Pardubice. Mezititulky redakční
