Seznamka
Druhý vatikánský koncil
Autor: Wikipedia.org / Lothar Wolleh
V loňském jubilejním roce bylo o Druhém vatikánském koncilu napsáno skutečně mnoho. Přesto se stále objevují určité pochybnosti o tom, zda bylo jeho svolání na místě, zda řešil skutečně vážné problémy a zda reformy, které přinesl, ať již z pohledu ekumenismu nebo liturgie, nebyly nasměrovány špatným směrem. Rádi bychom ukázali, že manipulační prostor koncilu byl podstatně užší, než se běžně míní, tedy že většina závěrů je svým způsobem kompromisním maximem možného.
Poslední věta o maximu možného je pro chápání jedno z klíčových problémů doby před koncilem zásadní. První vatikánský koncil měl řešit postavení biskupů a koncilu na jedné straně a papeže na straně druhé. Z historie, která je s koncem koncilu spojena, je zřejmé, že výsledkem byl koncil neukončený, který jednostranně tradiční oscilace mezi koncilem a papežem, která se projevovala od konce boje o investituru, zásadním způsobem vychýlila. Papež jistě měl možnost koncil nesvolat a dokumenty vyhlásit sám. V tomto ohledu se nemusel na žádný kompromis skutečně ohlížet, ale je přirozené, že touha po dokončení díla Prvního koncilu měla racionální základ.
Také on mohl či nemohl, není neproblematické. Zatímco situace před první světovou válkou byla poznamenána sekularizačními tendencemi a protikatolictvím, které církev do určité míry spojovalo, tato situace byla v padesátých a šedesátých letech zcela jiná. Je otázkou, jak vážně by byl takový krok brán a zda by v situaci, kdy se církev nacházela v hluboké krizi, neměl důsledek podobný, jako nová reformace.
Situace v době nástupu Luthera byla vlastně podobná – církev byla v krizi, společnost se dramaticky měnila a došlo k zásadnímu vymezení různých myšlenkových proudů, které s papežstvím měly určitý problém. Papež mohl být tvrdý, ale zřejmě za cenu podstatně většího štěpení, než pozdějšího odloučení Kněžského bratrstva svatého Pia X.
Koncil stál před několika zásadními úkoly. První spočíval v nalezení řešení pro fungování teologie. Scholastické a neoscholastické přístupy se jevily jako jedny z mnoha, teologie přestala v tradiční formě zvládat dialog s filosofií a středověká teze, že filosofie je služkou teologie, se v první polovině dvacátého století naprosto otočila. Bylo potřeba na jedné straně provést liberalizaci metod a přístupů, na straně druhé nabídnout jasnější mantinely především v otázkách Písma (problematika literárně doslovné a málo kritické majoritní školy) a církve. Tyto změny se pak přirozeně promítly také do vzdělávání kněží.
Koncil v tomto ohledu zvolil poměrně vyvážené stanovisko, když uznal další metody (nic jiného mu ostatně reálně nezbývalo) zdůraznil odkaz Tomáše Akvinského, což mělo uspokojit tradicionalisty a současně nechal řadu dokumentů vytvořit liberálního moderní teologa Karla Rahnera. Texty byly koncipovány tak, aby umožnily vnímat církev jako pluralitní prostředí svobody a nikoli jako sektu a současně nevedly k žádnému rozpadu věrouky.
Přirozeným dědictvím Prvního vatikánského koncilu bylo téma církve a jejího vztahu se světem. Abychom tento problém ale mohli popsat, je třeba se podívat do diskusí na prvním zasedání. Na těch překvapivě nešlo primárně o jednotlivé dokumenty, ale definování určité civilnosti či klerikální důstojnosti. To, že jednoznačně převážil postoj služebného kněžství před hodnostářským, bylo paradoxně díky tlaku papeže v zásadě proti vůli většiny biskupů. Církev se vzdala důstojnosti a panovnictví, což se postupně projevovalo řadou vnějších znaků, otevřela se laikům, kteří získali přístup k řadě služeb a jakkoli byla posílena role biskupů, důrazně se postupovalo v linii pastýřské a služebné.
Podobně integrační postup musel být zvolen u reformy liturgické. Současné představy o tom, že liturgie byla v polovině století důstojná, latinská a přehledná, nejsou na místě. Velká část mše byla v národních jazycích komentována a díky celkové délce a důrazu na kázání postupně došlo k tomu, že latina (nejen pro většinu věřících nepochopitelná, ale také kvalitou často velice špatná) tvořila stále menší část obřadů, které se staly nepřehledné a nepochopitelné. Spolu s pravidlem o stoletých zvycích, které se stávají zákonem, došlo k postupnému znepochopitelnění liturgie. Reforma, která na první pohled působí bezprecedentně nově, jen reflektovala stávající stav, kdy nebylo možné z národních jazyků ustoupit, kdy bylo nutné upravit a sjednotit rituál a podpořit teologickou výpověď o církvi. Ona progresivní reforma byla spíše konzervativní, než příliš odvážná.
Podobně by bylo možné argumentovat také pro nastavení ekumenismu, u kterého se potkávalo aggiornamento (na koncilu silně rahnerovské) s touhou po tom, aby koncil měl ekumenický charakter s určitou vlnou pokory a dialogu. V tomto kontextu jsou závěry koncilu ještě velice konzervativní a zdrženlivé, což opět ukazuje na určité vyrovnávání a vyvažování mezi konzervativnějšími biskupy a dominantními teology koncilu.
Ač jsme se samozřejmě nemohli dotknout všech jednotlivých bodů koncilu, pokusili jsme se alespoň stručně nastínit manévrovací prostor, který koncil měl. Jan XXIII. si velice dobře uvědomoval, že buď koncil svolá, nechá jej projít kontroverzemi a pokusí se církev udržet jednotnou, nebo bude mít velký problém jak s jednotou, tak s mladou generací. Proto ona rychlost, která se negativně projevila na prvním zasedání koncilu. Pro diváka zvenčí pak může být možná trochu paradoxní, že poslední „klasicky vypadající papež“ Pavel VI. koncil nejen dokončil ve velice krátkém čase, ale také jej systematicky naplňoval. 11. listopadu 1964 odkládá tiáru a sám jde příkladem ve služebném a pokorném biskupském úřadu, který odkládá vnější symboly bohatství, aby se mohl soustředit na to vnitřní.
