Unesen byl nejen P. Toufar, ale i řada jeho blízkých spolupracovníků

Rozhovor s Milošem Doležalem nad knihou Krok do tmavé noci

Portréty a rozhovory / Vít Luštinec / 2. března 2016
Unesen byl nejen P. Toufar, ale i řada jeho blízkých spolupracovníků

P. Josef Toufar u dveří číhošťského kostela
Autor: Archiv Miloše Doležala

Osudu P. Josefa Toufara se věnujete téměř třicet let, napsal jste životopisnou knihu, inicioval návrat jeho ostatků do Číhoště. Církev v roce 2013 zahájila proces jeho blahořečení. Přesto se jeho osudu věnujete znovu v nové knize Krok do tmavé noci. Proč? Je ještě něco, co by v jeho příběhu mělo nově zaznít?

Původně jsem zamýšlel vydat jen rozšířené vydání publikace první, ale během posledních tří let mě při pátrání po „stopách“ Josefa Toufara potkalo ještě několik velice zvláštních okolností, což podnítilo vznik knihy úplně nové. Navíc ta první kniha Jako bychom dnes zemřít měli byla postavena jako sevřený a ucelený životní příběh P. Toufara, bez odboček a dopovězení. A řada lidí se mě po přečtení knihy či na přednáškách, besedách či v mailech ptala na další roviny příběhu: na mučitele, na propagandistické filmování, kam se poděl křížek, jaký byl další život neteře Marie Pospíšilové, co se dělo ve farnosti po farářově únosu, jak reagovala církev, co se stalo se svědky pohybu křížku atp. Tohle byl také jistý impulz k tomu se pokusit znovu ponořit do archivů a dobových souvislostí.

A jaké byly ty zvláštní okolnosti?

Jednak to byl nález části Toufarovy písemné pozůstalosti na půdě číhošťské fary. Dále objev jeho knihovny v Arnolci a také nález i identifikace estébáckého filmu zachycujícího P. Toufara den před smrtí. Přihlásila se mi řada pamětníků se zajímavými svědectvími a důležitá také byla příprava a vlastní exhumace ostatků číhošťského kněze na ďáblickém hřbitově, jejich zkoumání a slavnostní uložení v Číhošti. Ostatně součástí nové knihy jsou také zprávy archeologa, antropologů z Národního muzea a soudního lékaře o celém tomto procesu. Nová kniha je sestavena ze čtrnácti kapitol, ve kterých pohlížím na Josefa Toufara z různých stran, přes různé události, předměty a fenomény. A co bylo pro mne při přípravě této knihy ještě důležité – pobýt na místech spojených se životním finále P. Toufara a ty prostory do sebe vstřebat. Podařilo se mi ve Valdicích pomocí dokumentů identifikovat celu, ve které byl P. Toufar mučen a také určit jeho úmrtní pokoj v Praze.

V jedné kapitole dáváte prostor tomu, co se dělo ve farnosti po Toufarově únosu a smrti. Jak se chovali farníci, kněžští kolegové, okresní partajníci atp. Jak v tomto kroku do tmavé noci Toufarovo okolí obstálo?

Musíme si uvědomit, že tlak, který v té době sevřel číhošťskou farnost, byl enormní. Zatčen či přesněji unesen byl nejen P. Toufar, ale vzápětí řada jeho blízkých spolupracovníků přímo z farnosti – kostelník Partl, kovář Václav Pospíšil, Václav Trtík, bohoslovec Zmrhal. Na jednu malou farnost nemálo. Navíc v obci a okolí od 28. ledna 1950 každý den patrolují ozbrojené hlídky StB a SNB. Obec se stala skoro poutním místem, lidé tam proudí dál a bezpečnostní orgány musí zamezit přílivu dalších stovek lidí. Tedy týden co týden probíhají masivní bezpečnostní opaření  - dochází k hermetickému uzavření příjezdů do vsi (má však své „díry“ a tak se tam pár lidem vždy podaří proniknout), příchozí jsou legitimováni a vraceni pryč. Z křižovatek mizí silniční značení se směrovkou Číhošť. Zastrašování, vyhrožování a fízlování je tam opravdu na denním pořádku. Dále - od roku 1949 probíhá i na Číhošťsku násilná perzekuce soukromých zemědělců, jejíž součástí je zatčení a odsouzení řady sedláků k vysokým trestům a práci v dolech, propadnutí majetku, vystěhování rodin do severních či západních Čech, zákaz studování dětem z věřících rodin apod. A pod tímto děsivým tlakem mnozí odolali, někteří zradili. A to i v řadách katolických duchovních. Po Toufarově únosu vozí Státní bezpečnost do Číhoště sloužit bohoslužbu dva kolaborantské faráře, Konáše a Mokrische, alkoholiky, kariéristy a cynické slouhy, ochotné ke všemu. Nebo Toufarův kněžský kolega a přítel premonstrátský kněz P. Foral, středoškolský učitel a vzdělanec – přihlásil se sám na Státní úřad pro věci církevní. To už bylo dokonce po Toufarově smrti, o které pochopitelně nemohl vědět, a protože se ocitl v těžké životní situaci (dluhy a pravděpodobně nemanželské dítě na cestě), vypovídal proti P. Toufarovi, předložil soudruhům jeho dopisy, nakydal na něj hnůj. A ejhle – podáš-li čertu prst, chytne celou ruku. Soudruzi Forala vyslechnou, soucítí s jeho problémy, dluhy za něj zaplatí, dítě vyřeší a vyzvou jej k hvězdné kariéře – na přání prezidentské kanceláře bude Cyril Foral od 1. února 1951 ustanoven administrátorem v prezidentských Lánech v pražské arcidiecézi. Vydrží tam do Gottwaldovy smrti. A od té doby je jeho pád tragický – několikrát se léčí v protialkoholních léčebnách a zemře zapomenut a sám.

Unesen byl nejen P. Toufar, ale i řada jeho blízkých spolupracovníků

Návrat P. Josefa Toufara do Číhošti
Autor: Petr Neubert

Je to dobré připomínat pochybení lidí v jeho okolí a dávat ho do kontrastu s ultimátním svědectvím Josefa Toufara?

Šílené komunistické síto opravdu mnohé proselo, rozdělilo i oddělilo. Svět není černobílý a je třeba hovořit i o vlastních selháních, ne všichni byli hrdinové. Vzpomínám si při této příležitosti na rozhovor, který jsem vedl s generálem Tomášem Sedláčkem, válečným hrdinou, parašutistou, vězněm komunistických žalářů. Ptal jsem se ho na to, zda je možné odhadnout, jak se kdo v mezní situaci zachová. Odpověděl jasně – nikdo nedokáže předvídat, jak se kdo v krizové situaci zachová. A dodal – je ale zajímavé, že frajeři a suveréni většinou nějak zklamou a takoví ti vzadu, nenápadní, do kterých by to člověk nikdy neřekl, ti zkouškou projdou. Ano, reliefněji popsaná situace v roce 1950 naznačuje, že neobyčejně obyčejný Josef Toufar obstál až do krajnosti smrti. Ale s ním i další. Třeba děkan Václav Slavíček, mučen ve Valdicích s Toufarem, statečně odolával, tam přišel o rozum. Nebo katechetka Růžena Převorová – s číhošťskou kauzou spojená, zatčená, tvrdě vyslýchaná a pak propuštěná po několika měsících, zbavena svéprávnosti a zakrátko zemřela. To jsou další oběti, o kterých se dosud nemluvilo, ale které jsou s Josefem Toufarem propojeny.

Hlavní Toufarův vyšetřovatel, příslušník StB Ladislav Mácha, dodnes žije v Praze, letos mu bude 93 let. Jak vnímá, že velká část české společnosti P. Toufara začala vnímat jako symbol vnitřní pevnosti?

Nevím, ale jistě to sleduje, neboť se mi v 90. letech chlubil, jak sbírá novinové výstřižky o sobě. Když jsem s ním chtěl nedávno mluvit, utekl do svého bytu a dělal, že tam není. Ale domnívám se, že ve svém názoru se od devadesátých let nikam neposunul. Stále stejná písnička - Toufar a jemu podobní jsou pro něj zločinci. A on a další soudruzi pomáhali pracujícím a socialistické společnosti se od takových „živlů očistit“. Vzpomínám si, jak tehdy v devadesátých letech Mácha přede mnou pomlouval Václava Havla, ale jedním dechem dodával: „Jsem mu vděčnej, že za jeho vládnutí mám tak velkej důchod!“  Další den jsem pak mluvil s Toufarovou neteří Marií a ptal se jí, jaký má důchod ona. Bylo to směšně málo. Celý život mohla pracovat jen jako pomocná síla kdesi v kuchyni a Mácha zatím studoval práva a pracoval na ministerstvech. Jaká je to pozemská spravedlnost? Na druhou stranu Marie byla vnitřně šťastná a zůstala sama sebou, zatímco Máchu ten případ pronásleduje, budí ze spaní, sám před sebou a jinými neustále zdrhá.

Číhošťský zázrak je nevysvětlitelný, je to jediná věc z Toufarova příběhu, kterou se už nikdy nepodaří objasnit?

Pochopitelně bílých míst či takových, na něž nemáme jednoznačné odpovědi, je vícero. Třeba kam se poděl číhošťský křížek? Nebo jaké byly přesné příčiny Toufarovy smrti? Víme, že pitevní protokol byl přepsán a falšován. Nebo – proč nechali estébáci umírajícího P. Toufara ještě celý jeden den ležet ve valdické kobce bez větší pomoci? Mě osobně by třeba zajímalo, jak přesně znělo celé Toufarovo kázání onoho 11. prosince 1949 – to, které estébáci zabavili a dosud nebylo nalezeno.

Unesen byl nejen P. Toufar, ale i řada jeho blízkých spolupracovníků

Uložení schrány s ostatky P. Toufara v číhošťském kostele Nanebevzetí Panny Marie
Autor: Petr Neubert

Kdysi jste také vyjádřil obavy o svévolné „tunelování” poselství P. Toufara, z jeho uzavření do „církevního ghetta”, hrozí to pořád?

Hrozí to vždycky, když se začne z člověka z masa a kostí vyrábět voskovo-sádrová figurína farářského svatouška. Když se budou jeho mužně ostré hrany zaoblovat a retušovat. Když se z jeho originálního humoru bude dělat cukrová vata. Nebo když se celý příběh bude redukovat jen na pohyb křížku a přehlížet to zásadní – Toufarovo kněžské svědectví života a smrti. Jeho svědectví dnes oslovuje věřící i nevěřící. On lidi za svého života propojoval a činí tak i dnes, 66 let po své smrti. Byla by velká škoda tento potenciál, tuto pozitivní energii prošustrovat, třeba nějakým klerikálním přelakováním.

O osud číhošťského kněze se začal živě zajímat svět umění, jak to vnímáte? Chystá se v tomto směru něco nového? Například hraný film?

To je rozměr, který mě ohromně baví. Neboť umění má mimo jiné schopnost zpřítomňovat a vyprávět příběh minulosti jako něco, co se děje „teď a tady“. Používá navíc jiný, neokoralý jazyk a tím také dokáže oslovit diváky či posluchače, kteří by o „nějakého venkovského faráře“ ani nezavadili. Sám jsem literát, prošel jsem divadlem (Divadlem za branou II.), mám řadu přátel mezi výtvarníky, fotografy a hudebníky a jsem velice rád, že kniha Jako bychom... jich řadu oslovila. Pochopitelně jsou ony artefakty různé úrovně a kvality, ale to pestré spektrum přeci také o čemsi vypovídá. Nakonec do tohoto spektra patří i ona opera Toufar, kterou považuji z těch mnoha uměleckých reflexí za nejproblematičtější a nejstudenější, především její libreto. Cítím za tím projektem kalkul a konjukturalistické přiživení se na tématu, nikoli opravdový zájem. A pokud jde o nové umělecké reflexe – na poslední soše svého života, kterou chce věnovat památce P. Toufara, pracuje Olbram Zoubek. Shodou okolností jsem dnes viděl velice zajímavý obraz malíře Daniela Pitína, nazvaný „Číhošť“. A pokud jde o hraný film – to je projekt, který stojí zatím na začátku, ale který není nereálný. Letos vzniká v České televizi v producentské skupině P. Diviše dokumentární film - portrét P. Toufara, který chystáme s režisérem Romanem Vávrou.  

Přemýšlel jste někdy nad tím, o čem byste s P. Toufarem hovořil, pokud byste měl tu hypotetickou možnost potkat se s ním osobně?

Osobně jsem se s P. Toufarem ale setkal! Byl to okamžik - chvíle, kdy archeologové z pražského NPÚ pod vedením Jana Havrdy našli jeho tělo v hromadném hrobě v Praze-Ďáblicích. Stáli jsme nad jeho otevřeným hrobem v tom listopadovém soumraku s jeho praneteří Jitkou Cvetlerovou a P. Tomášem Petráčkem a poznali jsme, že je to on. A kdybych se ho mohl na něco přeptat? Nejdříve bych ho asi požádal o svátost smíření a pak bych si dodal kuráž a zeptal se, kde jsem se utnul při popisu situací jeho života. A pak by mě zajímalo, kde byla zachycena tato fotografie a kdo stojí vedle něho na tomto snímku a kdy zaznělo tohle kázání a proč... Nu, byl by to nekonečný večer.

 

Miloš Doležal (45) vystudoval obor nakladatelství na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Je redaktorem Českého rozhlasu Praha, autorem a spoluautorem řady rozhlasových pořadů a dokumentů zabývajících se druhou světovou válkou a komunistickým terorem v Československu. Jeho první kniha pojednávající o životě a smrti faráře Josefa Toufara Jako bychom dnes zemřít měli, získala v anketě Lidových novin v roce 2012 ocenění Kniha roku.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nenalezeny žádné záznamy.

Rubriky

Anketa

Mají se představitelé církví vyjadřovat k politickým otázkám?
Ano, ještě nejsme v nebi a zlo je přítomno i v politice
88%
 
Ne, naše království není z tohoto světa, je třeba zachovat odstup
3%
 
Je třeba pouze vyzývat k modlitbám. Modlitba má velkou sílu
9%
 
(Počet hlasů celkem: 100)