Proč se to nepovedlo

Pohled inspirátora a aktéra přemístění iráckých křesťanů do České republiky na události uplynulých dnů

Na pravou míru / Dan Drápal / 4. dubna 2016
Proč se to nepovedlo

Dan Drápal
Autor: archiv autora

Publicista, teolog  a překladatel Dan Drápal byl inspirátorem a téměř rok také aktérem snah Nadace Generace 21 o přemístění 153 křesťanských uprchlíků z Iráku a Libanonu. V sobotu 2. dubna napsal svůj shrnující pohled na události uplynulých dní a hodin (psáno před zadržením Iráčanů německou policií).

Včera, t.j. 1. dubna, pozastavil ministr vnitra Chovanec projekt Generace 21 na záchranu 153 iráckých křesťanů. Stalo se to v okamžiku, kdy 33 z dosavadních 89 přicestovavších Iráčanů stáhlo svou žádost o udělení azylu. A je celkem logické, že jejich rozhodnutí vzbuzuje značnou pozornost – snad ještě větší, než jejich přílet do naší vlasti, který se odehrál ve čtyřech skupinách.

Proč to udělali? Vybrali jsme nevhodné lidi? Slíbili jsme jim něco, co jsme pak nedodrželi? Jaká je jejich motivace? Platí skutečně domněnka, kterou vyslovil i ministr vnitra, že se vlastně chtěli co nejvíce přiblížit Německu nebo Švédsku?

Tyto otázky si pochopitelně klademe také. Nebudu tvrdit, že známe správné odpovědi, nicméně něco přece jenom víme s jistotou. A proto píšu tento článek.

Různé skupiny Iráčanů

Předně je obrovský rozdíl mezi osmi lidmi z Brna, kteří se chtějí vrátit do Iráku, a onou velkou skupinou z Okrouhlíku u Jihlavy. Motiv brněnské rodiny je jasný: Staří rodiče trpí steskem po domově a chtějí se vrátit. Vztah mezi starými a mladými je v Iráku hodně jiný než v České republice. Stáří je mnohem více ctěno a vůle rodičů je vesměs respektována. Dokážu si představit, že rozhodování střední generace nebylo vůbec jednoduché. Na jedné straně snaha vyhovět rodičům, na druhé straně úvahy o budoucnosti vlastních dětí. Shodou okolností jsem cestoval z Erbílu právě s těmito lidmi a jejich děti mi docela přirostly k srdci, které se mi svírá, když pomyslím, do čeho se vracejí. Osobně bych v jejich situaci dal přednost úvahám o budoucnosti vlastních dětí a dal bych jí přednost před snahou vyhovět rodičům. Nicméně jsou to svobodní lidé, kteří sami nesou zodpovědnost za své rozhodnutí. Je mi to líto, ale na druhé straně je chápu a nikdy nebyl důvod podezírat je z nějakých postranních úmyslů nebo nevděčnosti k Generaci 21, tak České republice obecně.

Skupina (rodina) z Okrouhlíku u Jihlavy

Zcela jiná je situace skupiny z Okrouhlíku. Tam přijelo nejprve deset křesťanů z první skupiny a s tou z počátku žádné problémy nebyly. Určité drobné či větší problémy nastaly s příjezdem druhé skupiny. Nemám ale pocit, že by kterýkoli z oněch drobných problémů nebyl řešitelný. Když nám oznámili, že zvažují jinou budoucnost a my jsme tedy odložili žádost o přidělení bytů, bylo zřejmé, že jde do tuhého. V úterý jsem sám – samozřejmě po domluvě s ostatními členy týmu Generace 21 – na Okrouhlík zajel a přizvali jsme i tlumočníka. Chtěl jsem vědět, jaké mají konkrétní námitky, případně požadavky, a chtěl jsem je varovat před nějakým krokem, který by mohl mít nevratné následky.

Marná jednání

Musím říci, že tato schůzka byla naprosto neuspokojivá. Žádný relevantní důvod pro jejich nespokojenost s Gen 21 jsem nezaslechl. Jedním z důvodů bylo, že jsem já nebo Jan Talafant na Okrouhlík pravidelně nejezdil. K tomu jsme ovšem neměli důvod – zodpovědnost za Okrouhlík měli manželé Fiedlerovi a ani vůči jejich službě jsem neslyšel žádnou skutečně relevantní námitku. Netvrdím, že nebylo nic, co by mohli udělat lépe, nicméně celou situaci myslím zvládli velmi obstojně, ne-li výborně. Zvažme jen tu skutečnost, že od počátku byli pod neustálým tlakem médií; vše se odehrávalo takřka v přímém přenosu. Já bych to lépe nezvládl.

Od Fiedlerových jsem věděl, že Okrouhličtí neustále mění své názory. V předvečer mé návštěvy hovořili s Fiedlerovými pět hodin a tvrdili, že o odchodu do Německa nikdy nemluvili. Měli jsme pocit, že se věci vyjasnily, ale ráno bylo všechno jinak. Když jsem pak v poledne přijel já s tlumočníkem, tak už mi prostě jen oznámili, že chtějí do „jiné země“. Přivezl jsem jim do arabštiny přeložený dopis s varováním, že toto rozhodnutí může být velmi nebezpečné. Pokud stáhnou svou žádost o azyl, nebudou už ji moci podat v žádné jiné zemi EU. (Z právního hlediska tu sice určitá teoretická možnost požádat o azyl i v jiné zemi je, ale ta je v současné situaci v Evropě opravdu jen naprosto teoretická.) V podstatě mi řekli, že se se mnou nebudou bavit, že chtějí mluvit pouze „s někým z vlády“. Když ale k takovému rozhovoru došlo, nedověděli se nic jiného než to, co již slyšeli ode mě.

Proč se to nepovedlo

Utečenecká rodina syrských katolíků po příletu do Prahy
Autor: Člověk a víra / Roman Albrecht

Musím dodat, že jakékoli apely na to, že svým krokem mohou ohrozit celý projekt a znemožnit dalším čekajícím Iráčanům jejich přílet, nebo apely na to, že část české společnosti si jejich postup vyloží jako onu „migrační turistiku“, o které se již mluví, byly naprosto marné. Bylo nám rovněž naprosto zřejmé, že někdo je popuzuje proti Generaci 21 a slibuje jim nesplnitelné, zřejmě ve snaze náš projekt potopit.

Možné důvody odchodu

Nyní napíšu něco, co je moje domněnka, ale z principu věci si jí nemohu být naprosto jistý. Zdá se mi, že stažení žádosti o azyl byl z jejich strany jakýsi pokus vyjednat si lepší podmínky, tedy že šlo o jakési licitování. Já orientální kulturu moc dobře neznám, ale pochopil jsem, že jakémukoli vážnějšímu jednání předchází jakási přípravná fáze, kdy se toho mnoho napovídá, ale mohou to být i naprosté nesmysly. Až postupně se přechází k vážnému hovoru, a během něj se z různých ostrých a vyostřených stanovisek vyslovených v přípravné fázi odstupuje, případně se zcela popře, že něco takového bylo řečeno či myšleno vážně. V tomto smyslu měli se mnou skutečně problém, protože já jsem rovnou na rovinu řekl, jak se věci mají, a neměl jsem kam ustoupit nebo co změkčovat, protože jsem rovnou položil karty na stůl. Oni se možná domnívali, že lze nějak licitovat, a stejně asi přistupovali k jednání s Ministerstvem vnitra. Jenže Ministerstvo vnitra zareagovalo – z poměru Středoevropana zcela logicky a ani tomu nemohlo být jinak – tak, že jejich žádosti o zrušení azylového řízení a vydání pasů okamžitě vyhovělo. Mohu se mýlit, ale osobně se domnívám, že až v tomto momentu jim možná začalo docházet, co se vlastně děje. Nezdá se mi, že by měli jakýkoli plán. Možná se vrátí do Iráku, ale na rozdíl od oné brněnské rodiny si nemyslím, že to byl jejich záměr. A je mi jich velice líto – zejména je mi líto jejich dětí.

Jak jsme Iráčany vybírali

Vyvstává otázka – a už nám byla mnohokrát položena – jak jsme ty lidi vybírali. Někdy s jasným dovětkem: Udělali jste to špatně.

Ačkoli on sice nyní tvrdí něco jiného, všichni lidé, kteří přiletěli do České republiky, byli schváleni naším někdejším iráckým spolupracovníkem. Byli jsme na něm v tomto ohledu závislí, protože nikdo z týmu Generace 21 nemluví ani aramejsky, ani arabsky, ani kurdsky. Mohli jsme tedy ověřit vnější věci – zda mají křestní nebo oddací list, dokazující, že jsou skutečně křesťané, zda vyprávějí stejný příběh po celou dobu, co jsme s nimi ve styku (v tomto ohledu nám dlouhé trvání povolovacího řízení vlastně svým způsobem pomohlo, protože jsme je mohli sledovat delší dobu), nicméně ať už vedete rozhovor jakkoli, nemusíte se dozvědět, že ten či onen člověk je vznětlivý, že se nesnáší se svým švagrem, že je „slibotechna“ nebo něco podobného. Možná by to někdo udělal lépe než my. Na druhé straně jsme byli kritizováni, že je zbytečné, aby tam pro každou skupinu jezdili dva naši lidé, že je to zbytečně nákladné apod. (Sám jsem jednu tu cestu absolvoval a ta mě dostatečně vyléčila z tohoto mínění, které jsem před svou zkušeností částečně sdílel. Zejména když jsem při mezipřistání po istanbulském letišti honil malou dcerku té rodiny, která se nyní vrací.)

Proč se to nepovedlo

Uprchlický tábor v kurdské části Iráku
Autor: gen21.cz / Salman Hasan

Tomu, že ministr vnitra celý projekt pozastavil, se vůbec nedivím. Doufám, že snad bude moci být obnoven, až se ukáže, že zbylí iráčtí křesťané se skutečně do naší společnosti zaintegrují.

Život není nanečisto

Kdybych mohl začít znovu, dělal bych něco jinak? Jistě, spoustu věcí! Ale tento projekt je tak trochu jako manželství nebo sám život. Když po čase narazíte na problémy, je vám jasné, kde jste udělali chybu, co jste neměli říci a co jste naopak říci měli apod. A litujete, že to celé není generálka, že je to naostro, a že něco už nevrátíte zpět. Pro mě – a myslím, že i pro ostatní členy týmu – jsou rozhodující motivy, s nimiž do takové věci jdeme. Kromě Karla Sedláčka jsem nikoho z týmu dříve neznal. Věřím, že nás dal dohromady Bůh sám a spolupráce s Honzou Talafantem, Honzou Dezortem, Petrem Janouškem, Martinem Frýdlem, Fiedlerovými, Danem Žingorem a ostatními pro mě byla skutečně Božím darem. Jsem nesmírně rád, že jsem tyto lidi poznal.

Někteří z vás vědí, že můj syn Benjamín je v současné době na rok v USA. A jak jsme si dál fyzicky, tak jsme se mnohem více než dříve sblížili duchovně. Požádal mě, abych mu každý týden, kdy trávíme hodinu na Skype, řekl „nějaké životní moudro“. Shodou okolností jsem mu přesně před týdnem řekl zhruba toto: Každou situaci, ať už příjemnou či nepříjemnou, ber jako příležitost ke zjevení. Bůh Ti skrze tuto situaci možná něco zjevuje. Může to být něco o Bohu samotném, může to být o Tvém srdci, může to být o konkrétním člověku nebo o lidech obecně.

To, co jsem mu radil, jsem v úterý sám zakusil. Vracel jsem se z Okrouhlíku a myslel jsem na Boha. Jak to asi vnímá, když nám připravil všechno k dobrému životu a dal nám to darem, a my se chystáme udělat rozhodnutí, kterým o vše to dobré přijdeme! Nevěříme Bohu, který nám ve svém slově ukazuje cestu k životu, a dáme přednost nějakému našeptávači! Bůh nám posílal a posílá své proroky, ale my jsme si jisti, že to víme všechno nejlíp. A myslíme si, že si dál můžeme jít svou cestou, ale Bůh vidí dál než my a ví jasně, že nás čeká katastrofa! A přitom nás miluje a trápí se nad našimi hloupými rozhodnutími. Něco se ještě dá napravit, ale něco už ne, a jednou budou „dveře zavřeny“ a už nebude možno vejít do Božího království. Vnímal jsem Boží lásku k těmto lidem, jimž jsme byli ochotni dát první poslední, a děkoval jsem Bohu, že mi odpustil léta, kdy jsem žil ve vzpouře vůči němu. Náš lidský život je konečný, a je jednou provždy – není to nějaká generálka. Nyní se rozhodujeme, zda ho budeme trávit v nebi nebo v pekle. Boha můžeme prosit, ale nemůžeme s ním licitovat. Vím ovšem, jak moc ho trápí, když děláme hloupá rozhodnutí, která nás od něj odvádějí.

 

Dan Drápal je překladatel, teolog a publicista. Byl inspirátorem snah o přemístění iráckých křesťanských uprchlíků do České republiky. S laskavým souhlasem převzato z autorova blogu (www.dan-drapal.cz).

Mezititulky redakční.

Související komentář k tématu: Iráčtí křesťané od nás utekli do Německa. Chytli je. Za to je pošleme možná na smrt

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Festival United 2017
Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Mají se křesťanské církve podílet na duchovním programu při Prague Pride?
Ano
28%
 
Ne
68%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 207)