Novozákonní církev jako nepřítel společnosti nebo její přítel a inspirátor?

Albrecht Dürer: Apokalypsa
Autor: Wikipedia.org

Historie i současnost zná přesvědčení církve, že má světu a společnosti co dát. Nalezneme to v různých církevních tradicích a různých dobách. Možná nejcharakterističtější je v tomto směru vrcholný středověk s výraznou osobností papeže Řehoře VII. (papežem 1073–1085). Ten dal zřejmě hlavní impuls k uskutečňování velkolepé (a problematické) církevní vize, aby se církev stala „organizovaným posvětitelem celého světa“. A mělo jít o více než posvěcování, na Západě se, pod tehdy již centralizovaným řízením církve, měla společnost uspořádat jako do značné míry unifikovaně „křesťanská“.

Novozákonní církev na něco takového jistě nemohla pomýšlet. Jaké byly ale vlastně vize novozákonní církve ve vztahu ke společnosti, ve které žila, měla raná církev v tomto směru vůbec nějaké určité představy nebo ambice? V minulé kapitole jsme již popisovali, jak církev vznikla jako malá a podezřelá „židovská sekta“. O osmdesát let později pak byli křesťané vnímání jako přívrženci nerozumné přemrštěné pověry (tak alespoň píše Plinius mladší v dopisu císaři Trajánovi r. 112) – zdá se, že odmítání či přinejlepším přehlížení ze strany společnosti bylo rané církvi víceméně vlastní. Otázka zní: přijímala novozákonní církev takovou roli a počítala s ní, nebo měla ve vztahu ke společnosti své ambice a program, ze kterého mohla čerpat třeba o tisíc let později, kdy chtěla naopak celému světu vtisknout svou pečeť? Učiňme si nyní novozákonní přehled o postojích rané církve vůči společnosti.

Novozákonní církev proti společnosti (a společnost proti ní)

Zmínili jsme již, že církev byla ve svých začátcích vnímána jako cizí a potenciálně podvratný živel. Sám historický Ježíš z Nazaretu se dostával do sporů s legitimními židovskými autoritami a byl popraven jako náboženský rouhač a tím vlastně i jako politický buřič. Těm, kteří se k němu i poté stále hlásili, to mohlo stěží dodat věrohodnosti. Římský státní systém v době novozákonní církve podporoval aktivní náboženskost a náboženskou pluralitu. V době, kdy bylo mladé křesťanstvo součástí židovstva a bylo tak vnímáno, se na něj vztahovaly výjimky udělené židovskému náboženství, tedy možnost vyhnout se službě v armádě kvůli slavení šabatu nebo osvobození od obětí státním božstvům jako projevu loajality vůči římskému státu. Židé však sami byli jako monoteisté vůči jiným bohům netolerantní a tak byli v rámci římské říše sami považování do určité míry za „antikulturu“. Podobně museli být vnímáni křesťané, kteří nejenže převzali židovskou vizi jediného Boha a odmítali tolerovat bohy jiné (srv. 1Te 1,9), ale také po židovském vzoru odmítali vzdát úctu božstvům státním (srov. Zj 9,20). Velké a všeobecné nepřátelství vůči církvi v prvních desetiletích její existence je dnes spíše zpochybňováno, nicméně o vnímání křesťanstva římskou mocí jako přinejmenším podezřelého prvku nelze pochybovat.

Křesťanstvo tak muselo začít samo sebe vnímat jako stojící proti společnosti, proti světu, ve kterém žilo. Asi nejvýrazněji je antagonistická poloha církve vůči společnosti charakterizována v knize Zjevení. Zde církev zápasí s nepřátelskou šelmou identifikovatelnou s římskou říší na život a na smrt, žádná tolerance a možnost smíru neexistuje. Snad kdysi apoštol Pavel neodmítal maso obětované modlám (Ř 14,1-18; 1K 8,1-13), zde je to už vnímáno jako znamení nevěry, které volá po pokání (Zj 2,14-16.20-25). Církev a společnost (nahlížená zde skrze státní moc) nemohou být na jedné lodi, naopak reprezentují soupeře v apokalyptickém zápasu mezi dobrem a zlem.

Také janovské spisy (J, 1J, 2J, 3J) představují dobré kandidáty pro ilustraci antagonistické polohy vztahu novozákonní církve a světa. Satanský vládce tohoto světa (J 12,31; 14,30; 16,11), který nyní vládne (srov. figura antikrista v 1J 2,18), způsobuje, že svět je v moci temnoty (srov. J 3,19; J 12,46; 1J 1,6 aj.) a smrti. Ježíš a jeho učedníci ovšem nejsou z tohoto světa (J 15,19 aj.), jsou to děti, které přijaly lásku Boží a zlý svět je proto nezná (1J 3,1). Církev a svět jsou nepřátelé.

Novozákonní církev bez zájmu o společnost

V Písmu najdeme i méně vyhraněnou polohu vztahu církve a „světa“. Zde církev se společností přímo neválčí, ale „introvertně“ se z ní stahuje do jakéhosi křesťanského ghetta. Takové stahování se nemusí být nutně reakcí na nepřátelské násilí vůči církvi, ale může mít i jiné kořeny. Program církve je totiž zatím výrazně eschatologický - zaměřený na druhý příchod Ježíše Krista. Ten se ovšem oddaluje, někteří z církve umírají a mezi Kristovými učedníky se šíří nejistota. Mířím zde k Prvnímu listu do Tesaloniky, patrně nejstaršímu novozákonnímu textu (napsanému snad r. 49). Pavel v tomto dopise eschatologická očekávání nemírní, ale spíše povzbuzuje: Kristus vlastně už klepe na dveře. Tesaloničtí nemají spát jako ostatní (1Te 5,3), ale mají žít v atmosféře stálého očekávání nebeské návštěvy a konce času. Morální ponaučení (srov. 5. kapitola 1Te) jsou heslovitá a úsečná, napsaná jakoby v chvatu, Tesaloničtí mají žít důstojně, protože Bůh je užuž povolává do svého království a slávy (1Te 2,12). Svět se v 1Te nejeví jako prvoplánově nepřátelský - on je vlastně nedůležitý. Skutečné dějiny spásy se odehrávají jinde a účastnit se jich znamená vytrvat v atmosféře očekávání. Svou zkázu svět přitom nečeká, Pavlovi posluchači ale vědí své (1Te 5,3). Církev Prvního listu Tesalonickým takříkajíc nepotřebuje mít s tímto končícím světem nic společného, křesťané mají dychtivě čekat za dveřmi, které budou již brzy vylomeny přívalem přicházejícího konce času. Pozemský svět za těmito dveřmi není pro takový životní styl pak zajímavý.

Rembrandt: Bouře na Galilejském jezeře
Autor: Wikipedia.org

Novozákonní církev beroucí společnost na vědomí

Další posun představuje situace, kdy společnost či svět ze zorného pole již vytěsnit nelze. To nastalo v novozákonní době s postupem času. „Čekání za dveřmi“, popsané v odstavci výše, přestává stačit, Kristus jako navracející se Syn člověka s příchodem čeká a společenský kontext života církve musí být nakonec brán v potaz. Svět za dveřmi je zaregistrován. Je vnímán jako cizí a církev ho nevyhledává, ale ani se vůči němu aktivně nevymezuje. Svět je součástí církevní existence, je vnímaný často jako ne-přátelský, ač snad ne vždy nutně smrtelně ohrožující. Jako ilustraci takové polohy vztahu církve a společnosti můžeme vnímat První list Petrův. Křesťané jsou v 1Pt cizinci a přistěhovalci (1Pt 2,11), nemají se v něm tedy ani angažovat. Autor 1Pt očekává, že křesťané budou ze strany tohoto světa vystaveni utrpení a mají s tím počítat (srov. 1Pt 2,20). Nepřátelství okolí ale nevadí, protože křesťané už byli obdarováni novým společenstvím, stali se členy nové „domácnosti“ (1Pt 2,5). Postoj 1Pt víceméně odpovídá trpné akceptaci daných poměrů bez revolučních ambic – pokud zde existuje nějaké napětí vůči světu, neprojevuje se zde nějakým akčním plánem.

Novozákonní církev otevírající se společnosti

V novozákonních textech můžeme nalézt i vstřícnější polohy, kdy si svět zaslouží opatrné pootevření dveří církve, alespoň nesmělé porozhlédnutí se kolem, snad dokonce i nejisté podání ruky. Ilustrací pro takové pootevření dveří je Ř 13. Autority zde jmenované nejsou viděny negativně, dokonce jsou zřízeny od Boha (Ř 13,1) a mají být tak respektovány. Snad to Pavel mínil tak, že je zbytečné rozptylovat odporem vůči nim pozornost od nezadržitelně se blížícího eschatologického dění (Ř 13,11), možná to zde Pavel píše dokonce z taktických důvodů – sám měl se státní mocí relativně dobrou zkušenost a nechtěl si ji zbytečně znepřátelit.

Druhým a zřejmě nejvýraznějším novozákonním příkladem snahy o neutrální vstřícnost církve vůči společnosti jsou pastorální epištoly. Můžeme to ilustrovat v několika bodech:

• Církevní autority zde mají být vybírány de facto podle občanských ctností. Dohlížitel na život církve (episkopos) má být bezúhonný, muž jedné ženy, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž mírný, ne svárlivý nebo hrabivý. Má dobře vést svou rodinu a udržovat děti v poslušnosti se vší počestností (1Tm 3,2; srov. 1Tm 3,12; Tt 1,6). Zde nečteme o nějakých „ctnostech víry“ – vlastnosti episkopa zde spíše odpovídají vlastnostem dobrého občana římské společnosti.

• Podle 1Tm 2,1-2 se má církev modlit mj. za krále a za všechny ty, kdo jsou ve vysokém postavení, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti. Kromě faktu modliteb za státní úředníky je zajímavý i samotný záměr vést tichý a pokojný život – tedy žít podle možností bez konfliktu ze společností, být s ní konformní.

• Pastorální epištoly otevírají dveře záchrany „všem lidem“, viz 1Tm 4,10: Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Zachráncem všech lidí, zvláště věřících (srov. také Tt 2,11). Takový výrok je jistě v napětí s Mk 16,16 nebo Zj 21,28. Pastorální epištoly vykazují vstřícnost společnosti i ve své misii. Křesťané zde mají hovořit ke světu jako k příteli, nikoli ho vidět jako prostředí zla a temnoty, ze kterého je třeba se zachránit útěkem.

Novozákonní církev snažící se aktivně společnost ovlivňovat nebo jí vládnout?

K tomu, co ve středověku začal realizovat třeba v úvodu zmíněný papež Řehoř VII., těžko najdeme v Novém zákoně oporu. Pokušení využít Písmo při odůvodnění církevních ambicí vůči společnosti může být nicméně podpořeno představou, že NZ obsahuje „velká vyprávění“, kosmické příběhy, ve kterých je církev významným aktérem. Zřejmě nejvýznamnější jsou v tomto směru listy Koloským a Efezským. V nich se nabízí kosmický mýtus, ve kterém je do slávy povýšený Kristus hlavou církve (Ko 1,18) a také hlavou každé vlády a každé moci (Ko 2,10), Kristus je přede vším a všechno v něm spočívá (1,17). Každá myslitelná věc a bytost je součástí tohoto vyprávění a věci se mají již nyní tak, že Bůh Kristu všechno podřídil pod jeho nohy (Ef 1,22). Církev na tom zde vůbec není špatně – její sláva odráží slávu své hlavy. Křesťané tak zde nejsou jen součástí země nebo společnosti, ale aktéry kosmického příběhu dějin spásy a nebeské vítězství Krista i jeho nebeské církve nad duchovními mocnostmi je nastoleno. Pokud církev ale se svým Kristem už na nebesích zvítězila, nebylo by možné v dobách, které to umožní, chtít takový program „prodloužit“ na zem, aby se Kristovo vítězství učinilo hmatatelně viditelné i zde? Třeba to jednou možné bude a církev bude moci vystoupit aktivněji i proti pohanům, kteří mají zatemněné myšlení a jsou odcizeni od Božího života pro nevědomost, která je v nich kvůli zatvrzelosti jejich srdce (Ef 4,18). Třeba církev věřící v „naše“ vítězství na nebi zvítězí i tady na zemi, dokáže vztáhnout mýticko-mystickou a věřenou realitu do reality tohoto světa. Snad tudy mohly vést úvahy těch, kteří chtěli moc kosmického Krista přetavit do hmatatelného vlivu církve na dění na zemi. Není zde ale až příliš velká propast mezi těmito úvahami (a praxí) od úvah a praxe církve novozákonní?

Závěrem

Novozákonní církev, vnímaná jako „židovská hereze“ nebo podezřelé nové náboženství, hledala svůj vztah ke společnosti leckdy pod tlakem a v konfliktu s majoritní židovskou a později řecko-římskou kulturou. To ji logicky stavělo do situace menšího nebo většího napětí vůči společnosti i do stavu otevřeného nepřátelství. Takové polohy lze na novozákonní ploše dobře nalézt. Naopak v NZ najdeme stěží doklad těsné a aktivní spolupráce se společností, natož touhy ji zorganizovat podle svého způsobu vidění světa. Přesto se taková praxe později v dějinách prosadila.

Jak se má tedy církev ke společnosti stavět? Pokud je církev nepřítelem společnosti, hrozí její zánik, který se na první pohled nejeví cílem, který by církev měla sledovat. Není ale takový osud církve nakonec jaksi „kristovsky přiměřenější“, než když chce církev ovlivnit myšlení a řídit způsob života lidí a tím může lehce sama sebe vmanévrovat do všech pokušení moci? Nepředstavuje těsné propojení církve a společnosti jakýmkoli způsobem pro církev neúměrné riziko, že se zpronevěří sama sobě? Církev může jít jistě kus cesty spolu se společností. Mělo by tomu ale patrně být vždy případ od případu a programově těsnému provázání se společností se má církev nejspíš bránit, třeba už proto, že pro tuto pozici nemá novozákonně doložitelné „genetické vybavení“. A kdykoli církev zatouží přenést atributy „nebeské moci a slávy“ do svého pozemského působení, musí mít na mysli, že to je s novozákonní zvěstí v přímém rozporu (srov. Mk 10,35n; Mt 20,25n; 2Ko 12,10 aj.). Takovému riziku je přece zbytečné se vystavovat.

Hlavní literatura k této kapitole:

Jiří Mrázek, Zjevení Janovo. Centrum biblických studií, UK, Praha, 2009.

Hans Küng, Malé dějiny katolické církve. Barrister & Principal a Vyšehrad, Praha, 2005

Roger Haight, Christian Community in History, vol. 2. Historical ecclesiology. Continuum, New York, 2005.

Autor pracuje jako konzultant. Novozákonní církvi se věnuje dlouhodoběji, toto téma zpracoval v rámci svého doktorandského studia na ETF UK.