Seznamka
Kardinál Dominik Duka
Autor: Wikipedia.org / Claude TRUONG-NGOC / Creative commons
„Za doby mládí slynul chválou a neobyčejné hbitosti, protože nade všechny, co jich bylo na dvoře knížecím, vynikaje úslužností, konal svému pánu pilnou a věrnou, a proto tím milejší službu. Neboť býval první při duchovních povinnostech a neméně horlivý v světských zaměstnáních, vždy býval knížeti nerozdílným druhem při lovech. Býval první při ruce při zabíjení divokého kance; uměl mu uříznout ocas, očistit jej a připravit, jak to míval kníže rád, a podával jej pánu, jakmile přišel, k jídlu. Proto prý kníže Oldřich často mu říkával: ,Šebíři, pravím ti upřímně: za tenhle lahodný zákusek zasluhoval bys biskupství.' Pro tuto a podobnou horlivost získal si přízeň knížecí a obecnou oblibu.“ Na tuto škodolibou charakteristiku biskupa Šebíře (1030-1067) z Kosmovy kroniky (1. kniha, 41. kapitola) si vzpomenu, když čtu některá vyjádření nebo sleduji některé činy pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky. Například, když jsem se v listopadu loňského roku zamýšlel nad souvislostmi bohoslužby v Lánech. Napadla mě i nyní v souvislosti s reakcemi na vystoupení Tomáše Halíka v pořadu Interview ČT24 dne 22. dubna 2016.
Tomáš Halík v Interview ČT24 nešetřil kritikou prezidenta
Tomáš Halík vystoupil v pořadu Interview ČT24, který Česká televize charakterizuje jako „pravidelný profilový podvečerní rozhovor s osobností, která hýbe událostmi dne“. Popis dílu uvádí, že jde o „teologa a filozofa, držitele Templetonovy ceny“, redaktorka jej představila jako „faráře a profesora“. Nejprve se rozhovor věnoval fenoménu rozdělené společnosti. Podle Tomáše Halíka jsou důležité tři věci: 1) Chybí nám vědomí naší identity. Kdo jsme jako česká společnost, kam chceme patřit a směřovat. 2) Je vyčerpán sociální kapitál důvěry ve stát, instituce atd. 3) Je narušen imunitní systém společnosti. Extrémistické názory, které přirovnal k rakovinovému bujení, se nejen rozšiřují, ale nacházejí podporu na nejvyšších místech, především u prezidenta, který je v naší republice tradičně – již od dob T. G. Masaryka – vnímán jako intelektuální a morální autorita. Za bod obratu, kdy si „spousta lidí řekla tak dost“, označil vyjádření prezidenta o vymanění se z područí EU a USA v souvislosti s návštěvou čínského prezidenta. Prezident se podle Halíka „stává loutkou určitých oligarchů, kteří mají své obchodní zájmy... vypadá silný, ale silný není... v jeho nejbližším okolí jsou silní ti, kteří reprezentují zájmy Číny a Ruska a mají tam své obchodní zájmy.“
Dalším tématem byl politický extremismus, potřeba rozlišování mezi islámem a islamismem (připomněl nedávný komentář v Respektu, v němž Fareed Zakaria napsal: „Dnešní teroristé nejsou náboženští extremisté, kteří se stali radikály, ale spíše radikálové, kteří se stali náboženskými extremisty.“), mezináboženský dialog, otázka tzv. křesťanských hodnot a jejich účelového zneužívání nebo charakterizoval dva typy náboženskosti. Opakovaně byl terčem Halíkovy kritiky současný prezident. Např. když uvedl, že demokratická kultura předpokládá inteligentní diskusi a určité osobnosti, které dávají orientační impulsy. Jenže dnes jsou tito lidé okřikováni, šíří se neúcta ke vzdělaným lidem a přispívá k ní svými vyjádřeními i pan prezident. V jiné souvislosti pro změnu uvedl, že se díky prezidentovi stáváme v očích spojenců nedůvěryhodnými. Kritice neušla ani určitá fascinace „Zemanovou vulgaritou“ u některých lidí. Jednou kritika mířila i na bývalého prezidenta Václava Klause v souvislosti se zmínkou o 2. vlně migrace, která nás ještě čeká a bude tvořena „ekologickými uprchlíky“. „Falešné instituty“ prý „falšovaly data ohledně oteplování“, čímž přispěly k banalizaci tohoto problému.
Co vadilo „ČBK“?
Úmyslně jsem ocitoval vybrané okruhy a některé názory Tomáše Halíka, které v pořadu zazněly. Připadá mi zřejmé, že ústředním tématem rozhovoru byla rozdělená česká společnost a negativní role pana prezidenta. Proto velmi rychlé publikování obecného sdělení tiskového střediska ČBK, že: „Dnešní prohlášení Mons. Tomáše Halíka, která zazněla v podvečerním vysílání ČT24 jsou jeho soukromými názory, nikoliv oficiálním stanoviskem ČBK,“ vzbudilo celou řadu otázek.
Na první pohled působí toto vymezení zcela absurdně, neboť z profilu pořadu a vyjadřování Tomáše Halíka je zřejmé, že nevystupoval s nárokem prezentovat stanovisko ČBK, celé katolické církve nebo jakékoliv jiné instituce, nýbrž svůj vlastní pohled. Tomáš Halík byl sice v letech 1990-93 zástupcem generálního sekretáře biskupské konference ČSFR, ale to už je dost dávno. Sám si velmi dobře uvědomuje rozdíl mezi různými hlasy uvnitř katolické církve. V jednom rozhovoru z prosince 2012 např. uvedl: „Je třeba rozlišovat neoficiální hlasy zevnitř církve a ten oficiální, který představuje Česká biskupské konference. Biskupové se vyjadřují především prostřednictvím pastýřských listů nebo prohlášení. Ta se nemají týkat marginálních politických záležitostí. Biskupové však mají mravní povinnost jménem církve pozvednout hlas proti jakémukoliv porušování lidských práv a jevům, jakými jsou rasismus, extrémismus, násilí či korupce.“
Ilustrační foto: Tomáš Halík při převzetí Templetonovy ceny
Autor: Flickr / M. Mazur / catholicnews.org.uk
Dále není zřejmé, vůči kterému konkrétnímu „prohlášení“ Tomáše Halíka se sdělení TS ČBK vztahuje. Podle některých doplňujících vysvětlení TS ČBK bylo smyslem sdělení upozornit na oficiální stanovisko ČBK k migraci, schválené během plenárního zasedání ČBK v Hejnicích a publikované 20. dubna 2016. Tento text ve skutečnosti není žádným prohlášením českých biskupů, nýbrž jen určitou koláží z vyjádření papeže a dvou kuriálních kardinálů. Zda je tento zvláštní styl výsledkem kompromisu, tváří tvář nemožnosti vypracovat vlastní stanovisko vyjadřující konsensus v rámci ČBK, nevím. Škoda, že biskupové nenavázali a dále nerozvíjeli myšlenky vyjádřené v prohlášení předsedy a místopředsedy ČBK k situaci migrantů, které bylo výstupem z koordinační schůzky se zástupci Charity ČR dne 10. září 2016. Tento text jsem považoval za kvalitní a zvlášť jsem ocenil výzvu: „Závěrem chceme všechny vyzvat: prověřujme pravdivost informací a šiřme pouze informace pravdivé a ověřené. Vyvarujme se příklonu k iracionálním projevům ze strany extrémistů a nenechme se opanovat strachem. Hledejme cesty pomoci uprchlíkům, ve kterých uvidíme konkrétního člověka s jeho životním příběhem. Zodpovědně zvažme dobrou vůli pomoci potřebným s přihlédnutím k dlouhodobosti a náročnosti závazku.“
Kardinál Vlk se divil, kardinál Duka se přiznal
V závěru rozhovoru s kardinálem Miloslavem Vlkem v pořadu Dvacet minut Radiožurnálu ze dne 28. dubna 2016 zazněla otázka, jak reaguje na kritické výroky Tomáše Halíka na adresu Miloše Zemana. Kardinál Vlk odpověděl: „Delší dobu sleduji kroky, politiku, způsob výroků a jednání prezidenta Zemana, a spíše bych s profesorem Halíkem souhlasil.“ Uvedl, že prohlášení ČBK pro něj bylo překvapivé a zpochybnil, že by šlo o společné prohlášení: „Každý musí vědět, že to nemohlo být společné prohlášení... Kdo to napsal, kdo to formuloval, kdo to vyhlásil, o tom já nevím.“ Takové prohlášení bylo podle kardinála Vlka zbytečné: „Protože v církvi mohou být nejen oficiální názory, ale také názory těch, kteří nemají určité oficiální postavení a úkol v církvi... řekl bych hlas lidu... a to já si myslím, že to je normální dnes v církvi.“
K tématu se vyjádřil kardinál Dominik Duka v obsáhlém rozhovoru pro sobotní Lidové noviny (7. května 2016). Celý rozhovor je poněkud zvláštní, odpovědi mnohdy vzbuzují celou řadu dalších otázek. Zaměřím se pouze na pasáž, která se týká uvedeného vyjádření na adresu Tomáše Halíka. Kardinál Duka potvrdil již dřívější vyjádření Františka Jemelky, vedoucího Tiskového střediska ČBK, že to byl on, kdo nechal publikovat uvedené sdělení: „Máme tu stanovisko biskupské konference a já sám jsem dal pokyn, abychom se distancovali od slov profesora Halíka. Protože neodpovídají vůbec stanovisku, které bylo odhlasováno na biskupské konferenci.“ Z dalšího vyjádření mám však pocit, že skutečně nešlo pouze o otázku migrace: „Některé ingerence do otázek, které se týkají politického života, vyžadují od církve, od kněze i profesora, aby hovořil stylem, který je vlastní jeho postavení. A vystoupení profesora Tomáše Halíka bylo emotivně přeexponované. Proto jsme vydali (!!) toto stanovisko.“ Uvedený plurál „vydali“ jistě není myšlen jako „pluralis majestatis“, ale zřejmě ani jako označení celé ČBK, nýbrž jen jejího předsedy a vedoucího tiskového střediska. Na dotaz ohledně názoru kardinála Vlka, že v církvi nemusí být jen jeden hlas, Dominik Duka odpověděl: „Může jich být zcela jistě mnoho, ale jestliže například v pořadu 168 hodin vůbec není řečeno, jaký je názor ČBK, pak se tím hlasem za pomoci některých médií stávají lidé, kteří mají společenské postavení. Ale církev má svůj hlas a to je hlas ČBK. K tomu, jak vystupuje určitý kněz, má jeho biskup právo se vyjádřit. Tady také používám své autority. Nepoužívám jí často, ale musí být chvíle, kdy je třeba říci své. Ono je pak těžké, když se v kostelích modlíme za představitele státu, musíme o nich tak také mluvit. Každý máme chvilku, kdy si na ně zanadáváme, kdy se nám něco nelíbí, ale také vím, že takto nemohu vystoupit na veřejnosti.“ Zde mám pocit, že kardinál Duka přiznal pravý důvod svého zásahu, kterým byla kritika „představitele státu“, tedy pana prezidenta. Nevysvětlil však, proč se proti tomu neohradil z pozice pražského arcibiskupa nebo předsedy ČBK, ale proč byla zvolena forma sdělení tiskového střediska ČBK. Rovněž zůstává otázkou, zda tento pokyn vydal z vlastního popudu a nebo zda si někdo z Hradu na vyjádření Tomáše Halíka stěžoval.
Hlas církve a média
Překvapivě může znít prohlášení, že „církev má svůj hlas a to je hlas ČBK.“ Domnívám se, že takový výrok je minimálně nepřesný. Vyjádření ČBK k závažným otázkám, jak už jsem ostatně výše citoval starší Halíkův text, mají nepochybně svoji závažnost, přesto rozhodně nejsou jediným „hlasem církve“. Tehdy Halík také uvedl: „Pokud nejde o skandály, tak média církev zpravidla ignorují. Je však pravda, že veřejnost není příliš zvědavá na oficiální hlas instituce, ale spíš vnímá konkrétní osobnosti, které jsou věrohodné i když mluví víceméně za sebe...“
Budyšínský rukopis Kosmovy kroniky
Autor: Wikipedia.org
V pastorální instrukci o sdělovacích prostředcích Communio et progressio (zkratka CP) z 23. května 1971, která je jedním z nejvýznamnějších textů katolické církve k této problematice, se o hlasu církve dočteme v čl. 106: „Biskupové a kněží, řeholníci a laici, kdo nějakým způsobem reprezentují hlas církve, jsou stále častěji vyzývání, aby přispívali do tisku, rozhlasu, televize a filmu.“ (CP, 106). Ani zde tedy nejsou biskupové jediným hlasem církve. Ostatně celý tento dokument je i přes své stáří zajímavý, zvlášť pasáž o důležitosti veřejného mínění a dialogu uvnitř katolické církve, uvedená článkem s citátem papeže Pia XII.: „Jako živý organismus potřebuje církev veřejné mínění, které vzniká na základě dialogu jejich členů. Jen tak je možný pokrok v jejich myšlení a jednání. Kdyby nebylo veřejného mínění v církvi, chybělo by jí něco k životu. Vinu na tom by nesli pastýři i věřící.“ (Pius XII.) (CP, 115). A dokument pokračuje pro někoho možná překvapivým tvrzením: „Proto si musejí být katolíci plně vědomi toho, že mají skutečně svobodu vyjadřování.“ (CP, 116) O kus dál se dočteme, že s ohledem na důležitost rozvoje veřejného mínění „musí mít každý věřící právo a možnost informovat se o všem, co je nutné k tomu, aby převzal v životě církve aktivní roli.“ (CP, 119) A také: „Duchovní hodnoty vyjadřované církví ovšem vyžadují, aby informace o jejich záměrech a plnosti jejich aktivit byly úplné, pravdivé a otevřené. Zadržují-li církevní místa zprávy nebo nejsou-li schopna podat informaci, otevírají prostor škodlivým fámám, místo aby pomáhala zveřejnění pravdy. Utajování se tedy musí bezpodmínečně omezit na případy, v nichž jde o dobrou pověst a čest člověka, nebo kdyby byla porušena jiná práva jednotlivců či skupin.“ (CP, 121)
Vzpomněl jsem si na normy, které vydala Konference biskupů Slovenska v březnu 2013, když doslova v předvečer zvolení nového papeže usilovala umlčet odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka. Arcibiskup Bezák, po půl roce od svého dodnes nevyjasněného odvolání, komentoval svůj případ v prosinci 2012 v médiích. Na jaře 2013 začal pravidelně zveřejňovat svůj videosloupek v časopisu Týždeň a sérii duchovních zamyšlení v televizi TA3. Z obavy před případnými změnami v římské kurii po ohlášené rezignaci papeže Benedikta XVI., začali aktéři kauzy jednat. Prostřednictvím generálního představeného kongregace redemptoristů, jejímž členem Bezák je, mu byla sdělena hrozba suspendování a exkomunikace, pokud se nepřestane objevovat v médiích. Biskupská konference na tiskové konferenci po svém plenárním zasedání dne 12. března 2013 (papež František byl zvolen o den později) oznámila vydání svých norem. Jen těžko se na tiskové konferenci dal zakrýt chvat, se kterým byly normy přijaty, neboť ještě nebyla ani k dispozici jejich finální verze. Připomínka událostí na Slovensku umožňuje srovnání, jak tristní je tamní situace oproti té v české části katolické církve. Měla by však být varováním před jakoukoliv snahou jednotlivých biskupů nebo biskupské konference monopolizovat si „hlas církve“ pouze pro sebe.
Pro úplnost připomínám, že autorita a zodpovědnost biskupů se týká především otázek víry a mravů. Politické směřování prezidenta, stejně jako vztah k problému migrace, však podle mne spadá do kategorie „řízení časných záležitostí“, pro kterou i pro katolické křesťany podle pastorální konstituce II. vatikánského koncilu o církvi v dnešním světě Gaudium et spes platí oprávněná různost názorů: „Všichni křesťané si mají uvědomit své zvláštní povolání v politickém společenství; musí být zářným příkladem smyslu pro odpovědnost a služby obecnému blahu. Mají tak ukázat i činem, jak se dá spojit autorita se svobodou, osobní iniciativa se solidaritou celého společenského útvaru a žádoucí jednota s plodnou rozmanitostí. Při řízení časných záležitostí mají uznávat oprávněnou různost názorů a mají zachovat úctu k občanům i jejich sdružením, která tyto názory poctivě zastávají. Politické strany musí prosazovat to, co je podle jejich mínění potřebné k obecnému blahu; nikdy však není dovoleno dávat přednost vlastním zájmům před obecným blahem.“ (GS, 75).
„Kančí oháňka“ nebo nerozvážnost?
Už ve svém listopadovém komentáři jsem vyzýval k větší obezřetnosti pražského arcibiskupství vůči snahám o zneužití hlasu církve ve prospěch politické moci. Zároveň jsem vyslovil přání, aby kardinál Duka projevil větší ohled na věřící, kterým nejsou všechny jeho kroky zcela srozumitelné a kteří si pak leckdy kladou otázky, zda ta či ona aktivita je vůbec ku prospěchu církve a jejího působení. Možná nakonec ani v tomto případě nejde o pomyslnou „kančí oháňku“ pro hradního pána a jeho společníky, ale jen o určitou nerozvážnost pana kardinála, kterou by měli před jejím zveřejněním zachytit jeho nejbližší spolupracovníci. Buďme proto vděčni, že tento hlas není jediným hlasem české katolické církve.
