Bůh a emoce

Dan Drápal
Autor: archiv autora

Podnět k tomuto článku zavdalo několik vět od jednoho čtenáře. Napsal mi: „…může Bůh trpět? Domnívám se, že nikoliv (pomíjím teď pochopitelně utrpení Ježíše Krista – Bohočlověka)."

Poprvé jsem se s odmítnutím myšlenky „Božího utrpení“ setkal před mnoha lety v rozhovoru s teologicky a filosoficky vzdělaným katolickým knězem – argumentoval tím, že dokonalost možnost utrpení vylučuje. Přišlo mi to tehdy trochu jako slovíčkaření, ale čím dál tím více si tento postoj osvojuji. Přijde mi, že tento obraz (tedy představa, že Bůh je smutný, když hřešíme) by se pro svůj přílišný antropomorfismus používat neměl – a obzvláště v rozhovorech s lidmi, kteří na cestě k přijetí křtu teprve jsou.

S tímto porozuměním Bohu srdečně nesouhlasím a pokusím se krátce vyložit proč.

Nebetyčný rozdíl mezi Bohem a člověkem

Nepochybně bych se s autorem shodl, že mezi Bohem a člověkem je nebetyčný rozdíl. Bůh je vůči člověku transcendentní. Nenechává nás na pochybách, že je jiný, než my. A patrně bychom se shodli i v mínění, že lidé si mnohdy představují Boha jako člověka, a tudíž upadají do nejrůznějších falešných představ. Bůh o své odlišnosti mluví v Písmu mnohokrát. Například Job říká – a věřím, že inspirován Duchem svatým – toto: „Vždyť [Bůh] není člověk jako já, abych mu odpověděl a vešli jsme spolu v soud.“ (Jb 9,32) U Ozeáše 11,9 čteme: „Nevykonám svůj planoucí hněv, nezničím znovu Efrajima, protože já jsem Bůh, a ne člověk, Svatý uprostřed tebe, nepřijdu s hněvem.“

Na tomto místě Bůh zdůrazňuje, že je Bůh, a ne člověk, nicméně současně mluví o svém hněvu, což je emoce, nadto velmi silná. Bůh nás nenechává na pochybách o své jinakosti, nicméně ta patrně nespočívá v tom, že by – na rozdíl od člověka – neměl emoce.

Mnohem výrazněji mluví Bůh o své jinakosti skrze Izajáše: „Neboť jako jsou nebesa vyšší než země, tak jsou mé cesty vyšší než cesty vaše a má myšlení vyšší než myšlení vaše.“ (Iz 55,9) Bůh zdůrazňuje svou jinakost; ta však nespočívá v absenci emocí, nýbrž v jinakosti Božího myšlení.

Boží myšlení je vskutku jiné než myšlení lidské, o kterém je v Písmu řečeno, že je „marnost“. Kupodivu ale nikde v Písmu nečteme, že by stejný rozdíl, jaký je mezi Božím a lidským myšlením, byl mezi Bohem a člověkem i v oblasti emocí.

Jistě, to samo o sobě nedokazuje, že Bůh emoce má. Z mlčení o této věci nemůžeme učinit závěr, že ano – to by bylo nepřípustné argumentum ex silencio („argument z mlčení“).

Bible a Boží emoce

Pokud jsme ale přesvědčeni o tom, že Boha poznáváme z Písma, a pokud věříme, že Ježíš je skutečně obrazem neviditelného Boha, pak o „Božích emocích“ těžko můžeme pochybovat. O Božím hněvu jsme se již zmínili, a každý trochu zběhlý čtenář Písma ví, že o Božím hněvu se v Písmu mluví mnohokrát. Rovněž se v něm ovšem mluví i o velmi pozitivních emocích – o tom, jak se raduje ze svých dětí. Uvedu tři poměrně známá místa:

„Hospodin, tvůj Bůh, ti daruje hojnost k dobrému při všem díle tvých rukou, v plodu tvého lůna, v plodu tvé zvěře i v plodu tvé země, neboť Hospodin nad tebou bude znovu jásat k dobrému, jako jásal nad tvými otci…“ (Dt 30:9)

„Budu jásat nad Jeruzalémem a veselit se ze svého lidu. Nebude už v něm slyšet zvuk pláče ani zvuk úpěnlivého křiku.“ (Iz 65:19)

„Hospodin, tvůj Bůh, je ve tvém středu, hrdina, který zachraňuje. Rozjásá se nad tebou radostně, obnoví tě svou láskou, zaplesá nad tebou s výskáním.“ (Sof 3,17)

Osobní vztah s Bohem

Na Bohu mě těší a přitahuje právě to, že s ním můžeme mít osobní vztah. Dokonce jsem přesvědčen, že nás stvořil k tomu, aby s námi mohl mít osobní vztah. A nedokážu si představit osobní vztah bez emocí. Kdyby Bůh neprožíval emoce, jak by nás mohl milovat? Jistě, podstatou lásky nejsou emoce; je jí spíše ochota obětovat se pro druhého, nicméně dovedete si představit lásku bez emocí?

Věřím, že Bůh je opravdu smutný, když hřešíme. A nevím, jak bych mohl šířit radostnou zprávu, kdyby se náš Bůh nemohl radovat, kdyby nemohl trpět, kdyby se nehněval… A jak se vyrovnávám s námitkou antropomorfismu? My jsme přece byli stvořeni k Boží podobě (morfé). Boží emoce jsou primární; naše jsou odvozené, proto bychom mohli s větším oprávněním mluvit o „theomorfismu“.

Obávám se, že onen pisatel je v zajetí představ, o nichž se Blaise Pascal vyjádřil takto: „Ne Bůh filosofů, ale Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův.“ Ano, Bůh filosofů patrně nedokáže trpět. Ano, v řecké filosofii – podobně jako v původním budhismu – bylo utrpení něčím pro Boha (či dokonalého člověka) zapovězeného. Proto bylo křesťanství pro antický svět takovým pohoršením. Hlásalo Boha, který nepohrdá tělem, a dokonce je na sebe bere. Hlásalo Krista, který nás svým utrpením vykoupil – a otevřel nám cestu do věčné radosti (a věřte, v Božím království budou emoce přímo bouřlivé!). Ano, trpící Kristus byl pro Židy pohoršením a pro Řeky bláznovstvím, ano, vzkříšení těla mohlo připadat filosofům na Areopagu jako myšlenka naprosto zcestná, a proto se Pavlovi za ni vysmáli. Já se však raduji z toho, že se Bůh raduje ze mě, a že tohoto Boha mohu zvěstovat i těm, kteří se teprve připravují na křest. Ne, apatického (=netrpícího) Boha filosofů jim kázat nechci. Vím, že Bůh chce naše emoce uzdravit, nikoli zrušit, a že nás chce pozdvihnout k sobě – i pokud jde o emoce.

Mezititulky redakční

Dan Drápal je teolog, překladatel a publicista. Otec - zakladatel Církve Křesťanská společenství.