Buď, anebo. Životní příběh Růženy Vackové

Portréty a rozhovory / Zdeněk A. Eminger / 1. června 2016
Buď, anebo. Životní příběh Růženy Vackové

Růžena Vacková
Autor: Nakladatelství Mladá fronta

Bezpochyby existují. Ten fakt nelze popřít. Země, které si váží svých občanů, elit a hrdinů. Představa, že v americké, německé nebo francouzské knihovně nenarazíte ani na jednu biografii o Martinu Lutheru Kingovi, o Dietrichu Bonhoefferovi či o Saint-Exupérym, je neúnosná. Možná vás taková představa i trochu rozčílí. Že by lidé, kteří pomohli proměnit část světa, anebo ti, kteří ve službě či boji obětovali svůj život, byli zapomenuti? Snad někdy. Snad někým. Ale úplně? Ne, to by se nemělo stávat. A přece se to stává.

V českých poměrech existuje takových bílých míst celá řada. Knihovny příběhy o osudech statečných Čechoslováků, ať žen či mužů, bohužel nepřetékají. Jedno z těch bílých, prázdných míst už naštěstí dostalo svou tvář. Péčí nakladatelství Mladá fronta vyšel v únoru letošního roku románový příběh Mileny Štráfeldové Trestankyně. Tou trestankyní komunistických žalářů není nikdo jiný než profesorka klasické archeologie, dějin umění a estetiky, divadelní kritička a publicistka Růžena Vacková.

Čtenáři se možná setkali s její studií Věda o slohu a Vězeňskými přednáškami. Kunsthistorici a divadelní teoretici pak znají některé z jejích divadelních kritik a recenzí. Své dvě knihy, Sokrates, vychovatel národa (1939) a Výtvarný projev v dramatickém umění (1948), které nejlépe charakterizují její odborný zájem a hloubku myšlení, stihla vydat už v ne příliš veselých časech. Pak se za ní, za ženou Růženou Vackovou, i za nadějnou historičkou umění, zavřely na 15 let dveře kriminálů. Teprve druhá univerzitní profesorka Karlovy univerzity byla tehdy v rozpuku svých sil. Moudrá, krásná, svobodomyslná, se znovu nalezenou vírou a přátelská vůči kolegům, studentům a své rodině, kterou měla moc ráda. Snad i proto si ve strašných podmínkách uchovala to nejcennější: vnitřní svobodu, víru a lidskou důstojnost.

Už si není třeba zoufat, že o profesorce Růženě Vackové (1901–1982) nenajdeme v knihovnách skoro nic. Spisovatelka a publicistka Milena Štráfeldová vytvořila dílo, jež je důstojnou připomínkou a oslavou ženy, která si to opravdu zaslouží. V těch slovech není ani špetka patosu a nadržování. Jde skutečně o tak úžasný příběh, že by podle něj bylo možné začít točit celovečerní film. Zdá se mi, že by měl velkou naději na úspěch. Je potěšující, že si to, co o Růženě Vackové nashromáždila, nenechala autorka pro sebe. Myslím si, že její kniha bude – a právem – sbírat literární ceny a že se stane tématem hovorů. A proč nezačít hned teď? Vezměte si tu knihu do rukou a budete-li mít příležitost, přečtete ji na jedno nadechnutí.

Už dětství a dospívání Růženy Vackové předznamenalo jednu důležitou věc. Pozdější univerzitní profesorka se bude věnovat věcem, pro které má nejenom talent, ale které miluje. Dělá to, co musí dělat a k čemu se cítí být povolána. Nepracuje napůl, nežije napůl, právě tak jako její tatínek – lékař. Při svých pražských studiích přirozeně vpluje do života vědců, umělců, básníků, spisovatelů a divadelníků. Miluje, je milována, ale láska k vědě a práci je silnější. Vzdává se možnosti se vdát a založit rodinu, jako kdyby tušila, co přijde. Nacistické věznění na konci války ji promění. Nachází křesťanskou víru, je ještě silnější. Mravní otázky, kterými se zabývá ve svém studiu a díle, jsou naléhavější než kdy dřív. Co je podstatou života? Jaké má být mé lidské uskutečnění? Poválečný návrat na Filosofickou fakultu dává naději. Ne však na dlouho. V únoru r. 1948 jde se svými studenty na Pražský hrad za presidentem Benešem. Zločinci ve špatně střižených oblecích a s rádiovkami na hlavách jsou proti. Proti spravedlnosti, proti směřování k pravdě, proti dialogu, proti těm, kteří jinak myslí. Jsou proti všem. Roku 1952 je zatčena a v zinscenovaném procesu odsouzena k 22 letům, z nichž si odsedí 15 roků. Ty, které měla ráda, postihl podobný osud. Josef Zvěřina – vězění, Josef Palivec – vězení, Jan Zahradníček – vězení, Jan Čep – exil. Kdo vyvázl životem, živoří.

Růžena Vacková, jedna z nejdéle vězněných žen, se nikdy nevzdává. Pomáhá všem okolo sebe se vzdělávat, uchovat si důstojnost, nepřestat věřit a doufat. I po letech na ni její spoluvězeňkyně, např. Dagmar Šimková, vzpomínají jako na zjevení. V roce 1967 její martyrium končí, aniž by kdy žebrala o podmínečné propuštění. Vychází do světa, který se proměnil. Mnoho času jí už ovšem nezbývá... „Jsem velice ráda“, píše v jednom z dopisů otci, „že jsem poznala celou hlubinu tmy.“ Možná se vám bude při čtení tajit dech, možná se přistihnete, že jste dojatí. Kniha Mileny Štráfeldové je vypovídáním o ženě, kterou si zamilujete.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nenalezeny žádné záznamy.

Rubriky

Anketa

Mají se představitelé církví vyjadřovat k politickým otázkám?
Ano, ještě nejsme v nebi a zlo je přítomno i v politice
89%
 
Ne, naše království není z tohoto světa, je třeba zachovat odstup
2%
 
Je třeba pouze vyzývat k modlitbám. Modlitba má velkou sílu
9%
 
(Počet hlasů celkem: 92)