Seznamka
Svatá Tekla
Autor: wikipedia.org / Wikipedia Commons
Opravdu se chystá revoluce v církvi? Budou nám sloužit jáhenky?
Dá se pochopit, že pro mnohé katolíky taková představa znamená šok. Už se dokonce vyskytlo přirovnání papeže Františka, který nedávno ustanovil komisi, jenž má studovat možnost znovuobnovení jáhenství pro ženy, k vůdčí osobnosti někdejší Katolické moderny, Karlu Farskému. Ten zreformoval katolickou nauku tak, až z ní nic nezbylo.
Jenomže nic se nejí tak horké. Stačí si uvědomit, že „diakonů“ a „diakonek“ kolem nás běhá víc než dost. Jsou jich plné školy. Jáhnem je vlastně každý žák! Slovo diakonos totiž u nás zdomácnělo dvojím způsobem – jednak přes němčinu jako jáhen (snad z formy „jaguno“), a potom vlivem staroslověnštiny jako žák. To je zřejmé z ruské formy „ďak“. Latinsko-řecký výraz „diakonos“ znamená služebník. Apoštolové si vyvolili pomocníky pro svou službu. V raném středověku dostává pojem diakonos nový význam: nižší klerikové, kteří se teprve vzdělávali v teologii, fungovali jako pomocníci kněží. Proto se označovali jako diakoni, neboli žáci. A toto slovo v češtině zůstalo jako obecné označení toho, kdo se nějakým způsobem vzdělává.
Samozřejmě, máme mezi sebou i skutečné jáhny, to znamená muže s vyšším svěcením, ať už jde o mezistupeň ke kněžskému svěcení nebo o trvalé pověření. Dále je zde diakonie Církve českobratrské evangelické, i dalších církví, kde se uplatňují jak muži, tak i ženy. Takže samotný pojem „jáhen“ vůbec není tak jednoznačný, jak by se mohlo zdát.
Apoštolové si vybrali sedm pomocníků - jáhnů, které na jejich úkol připravili vkládáním rukou. Otázkou je, zda toto gesto bylo míněno jako vysvěcení nebo jen požehnání. Proto papež František ustaví komisi, která se bude zabývat rolí jáhenek v prvotní církvi. Podle jen několika, spíše okrajových zmínek ve Skutcích se dá soudit, že jáhenky nebyly nějak oficiálně uvedeny do své služby. Jejich funkce možná vznikla spontánně, v reakci na aktuální potřeby mladé církve. Na druhé straně si lze jen těžko představit, že by ke své činnosti nedostaly požehnání. A to se tehdy dělo vkládáním rukou. Ze Skutků apoštolů ani od církevních Otců se nedozvíme, jakým způsobem jáhenky vymizely. Soudí se, že jejich služeb už nebylo třeba, a tak zanikly. Pravděpodobnější ale je, že jejich roli převzaly zasvěcené panny a vdovy.
Takže kdyby se v dnešní římskokatolické církvi obnovila funkce jáhenek, vůbec by to nemuselo znamenat vyšší svěcení žen. Vždyť ani kaplan nemusí být knězem. Máme vězeňskou kaplanku a nemocniční kaplanky a nikoho ani nenapadne považovat je za kněžky. Kaplan je totiž označení pro funkci, analogicky by mohlo totéž platit pro pojem jáhen.
Pokud někdo mluví o průlomu tisícileté tradice, má ovšem v jedné věci pravdu: jde o to, aby se konečně ujasnilo postavení ženy v církvi. V minulém století se mnohé už posunulo k dobrému, ale spíš jen samospádem. Například dnes nám přijde absurdní, že až do roku 1969 nesměla žena vstoupit do presbytáře. Stačí připomenout Kodex kanonického práva z roku 1917, který vidí v prakticky každé ženě časovanou bombu, potenciální svůdkyni. Z této mentality vychází i P. Čeněk Tomíško: „Já ženy syn a Kristův kněz vám tyto řádky píši. Jsou pelyňku a medu směs, však pozvedají k výši…“ Přitom s obsahem jeho spisu Žena a kněz v hlavních rysech mohu souhlasit. Nicméně se mi zdá, že si spisovatelskou práci mohl ušetřit. Celá kniha se totiž dá shrnout do jediné věty: „Chovej se ke knězi tak, jako by to byl tvůj bratr.“ Jenomže takový postoj vyžaduje zdravé sebevědomí. Bohužel, autor knihy se svým tónem kvalifikoval na tvůrce mindráků. Kdybych jeho spis brala vážně, musela bych každému knězi jít z cesty, abych se náhodou nedopustila nějakého „faux pass“. Je mi trochu smutno z představy, že v tomto duchu byly formovány generace žen i mužů a kněží.
Každá akce budí reakci. Proto se setkáváme s opačným extrémem. I do církve už pronikla genderová mentalita. Ta stojí i za tragickým omylem paní Ludmily Javorové. Její „světitel“ Felix Maria Davídek obešel skutečnost, že církev nemá pravomoc udělovat ženám kněžské svěcení. Zemřel v roce 1988, takže už asi nestačil zaregistrovat apoštolský list Jana Pavla II. Ordinatio sacerdotalis, kde jsou shrnuta základní fakta: Ježíš, po noci v modlitbách, si vyvolil dvanáct apoštolů – mužů. (Lk 6,12). Apoštolové si rovněž volili za následovníky muže. V tom spočívá apoštolská posloupnost. Církev toto jednání vždy uznávala za normu.
Na kněžské svěcení nemá nikdo nárok, i kdyby třeba byl trojnásobným doktorem teologie: „Ne vy jste si vyvolili mě, ale já jsem si vyvolil vás.“ A církev nemá právo ani zmocnění tento Ježíšův výrok měnit. Služebné kněžství není určeno ženám. Je to pochopitelné i z antropologického hlediska: Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a jejich role nejsou totožné. K některým činnostem žena není disponovaná. To je biologická danost. U fyzických prací je to zřejmé: nikdo soudný nepochybuje o tom, že žena nemůže rubat uhlí nebo provádět odpich vysoké pece a podobně. A kdyby se o to pokusila, dlouho by nevydržela. Zrovna tak muž nemůže být těhotný. Možná by mu vysoké dávky ženských hormonů umožnily udržet plod v dutině břišní, ale asi by to nedopadlo příliš dobře. Psychologické hledisko představuje něco jako software. Tady už to není tak jednoznačné. Ale stačí se trochu zamyslet: muž je určen k vytváření životního prostoru, k zajištění rodiny a k její ochraně. Je lovec a bojovník, v případě potřeby přináší oběť. Žena je matkou, přivádí na svět nový život a jejím úkolem je tento život chránit a rozvíjet. To se týká i duchovního mateřství.
Ježíš je muž. Přinesl oběť, zemřel pro nás na kříži. Kněz vyslovující slova proměnění jedná jeho jménem, jako „alter Christus“. Z toho plyne, že žena nemůže přijmout kněžské svěcení.
Co z toho plyne pro případné jáhenky? Určitě by se lišily od trvalých jáhnů-mužů. Nebyly by vysvěceny, jejich jáhenství by znamenalo označení pro určitou službu. A tak nezbývá než doufat, že papežská komise se sejde v dohledné době a zahájí diskusi o nových možnostech postavení ženy v církvi.
Autorka je katolička, povoláním lékařka
