Seznamka
Ludmila Javorová
Autor: Ľubo Bechný
Text Hany Farné s názvem „Mnoho povyku pro nic“ je smutnou ukázkou neznalosti problematiky, o které se rozhodla psát.
Felix Maria Davídek a „genderová mentalita“?
Například kdyby si autorka alespoň přečetla portrét Felixe Maria Davídka, publikovaný na Christnetu v lednu 2016, nemohla by napsat nesmyslné tvrzení, že „genderová mentalita... stojí i za tragickým omylem“ kněžského svěcení Ludmily Javorové. Dočetla by se shrnutí Davídkových argumentů pro svěcení žen do tří okruhů: 1. biblicko-historický, 2. prakticko-teologický a 3. okruh systematické teologie. Dále by se dozvěděla, že svůj úmysl udělit svěcení ženám předložil pastorálnímu synodu, který se uskutečnil 25. a 26. prosince v Kobeřicích a o záležitosti hlasoval s nerozhodným výsledkem. Teprve poté se rozhodl udělit svěcení své nejbližší spolupracovnici Ludmile Javorové, což se stalo dne 28. prosince 1970. To je mimochodem o pár let dříve, než se téma stalo jedním z hlavních témat diskusí v katolické církvi v polovině 70. let 20. století.
Při důkladnějším studiu by Hana Farná zjistila, že jedním z hlavních podnětů pro Davídkovo rozhodnutí byly jeho rozhovory s boromejkou Vojtěchou Hasmandovou (1914-1988, vězněná 1952-1960, generální představená kongregace boromejek 1970-1988, v prosinci 2014 schválil papež František dekret o heroických ctnostech Boží služebnice, tj. první krok v procesu kanonizace) o tom, co znamenal pro řeholnice, zvyklé na častou duchovní službu kněze, dlouholetý pobyt v komunistických vězeních, kde na rozdíl od mužských věznic chyběla možnost přijímat eucharistii a chyběl jim jakýkoliv kontakt s knězem (jak uvádí v knižním rozhovoru biskup Stanislav Krátký, K plnosti. Brno, 2004, s. 101). Dalším podnětem byl článek holandského teologa a karmelitána Jana Peterse (1921-2002) s názvem „Jaké místo má žena v církevních funkcích?“ (vyšlo v mezinárodním časopise pro teologii Concilium, 1968, č. 4; český překlad viz Teologický sborník 1997, č. 2, s. 36-44). V jeho závěru Peters shrnuje: „1. Z hlediska exegetického nemáme žádné přesvědčivé argumenty pro vyloučení ženy z kněžských funkcí. 2. Vyloučení ženy z kněžské funkce bylo – jak jsme dokázali, výsledkem historického vývoje, a proto tento fakt ztrácí veškerou absolutní hodnotu a veškerou samozřejmost. 3. Křesťanské pojetí úřadu jako charismatického poslání (misio) a služby, které nastoupilo na místo pojetí právnického, nutí i katolického teologa, aby hledal místo a podíl ženy v kněžském úřadu a aby formuloval otázku, zda by žena nemohla plnit spásonosnou funkci v širším a bibličtějším aspektu kněžského úřadu.“ (český překlad s. 42-43)
Stanislav Krátký (1922-2010) byl Davídkem pověřen, aby k otázce svěcení žen vypracoval expertízu, v níž shrnul argumenty pro i proti a dosavadní praxi církve. I když Krátký s konceptem synody nesouhlasil a nebyl na ní pozván, svůj úkol splnil. V závěru uvedl, že svěcení žen považuje za možné, ale jen tehdy, pokud to rozhodne papež. I po mnoha letech a po negativních vyjádřeních učitelského úřadu katolické církve (především dekret kongregace pro nauku víry Inter insigniores z roku 1976 a apoštolský list papeže Jana Pavla II. Ordinatio sacerdotalis z roku 1994) k tomu uvedl: „Pro zákaz svěcení žen v katolické církvi není důvod dogmatický, jde pouze o tradici, o ustanovení kodexu, pro které neexistuje dostatek čistě teologických argumentů.“ (s. 100). Sám však zůstával v této věci zdrženlivý.
Davídek se rovněž domníval, že doba dozrála pro svěcení ženy a on je tím, který i za cenu rizika musí svěcení realizovat. Porušil církevní nařízení proto, že byl přesvědčen, že „život má přednost před kodexem“. Přednášel o tom často na seminářích, že „řád konání“ má vždy přednost před „řádem regulace a stanovením zákonů“ (podle Fiala, Petr a Hanuš, Jiří. Skrytá církev: Felix M. Davídek a společenství Koinótés. Brno, 1999, s. 102-103). Udělené kněžské svěcení a několik dalších jáhenských i kněžských svěcení ženám zůstalo zcela utajeno, výjimku tvořil okruh několika nejbližších spolupracovníků. Ludmila Javorová nakonec uvězněna nebyla. Její služba byla omezena na rozhovory s mnoha ženami, které z různých důvodů měly potíž zpovídat se knězi-muži. Jejich rozhovory často končily konstatováním, že je škoda, že Javorová není knězem a nemůže jim udělit rozhřešení. Javorová musela podle pokynů Davídka udržet své svěcení v tajnosti, dotyčným ženám se věnovala a pomáhala jim s přípravou na zpověď u kněze-muže. (viz český překlad knihy z roku 2001 Miriam Therese Winter s názvem Z hlubin bezedných: Příběh Ludmily Javorové vysvěcené na římskokatolického kněze. Brno, 2003, zvlášť s. 135-155)
Felix Maria Davídek
Autor: Getsemany.cz
Považuji za důležité rozlišovat Davídkův čin, vycházející ze situace duchovní potřeby církve, příhodného času (kairos) i pod vlivem myšlenek Teilharda de Chardina (urychlování parúsie) od některých demonstrativní svěcení žen, ke kterým později v některých katolických společenstvích docházelo jako reakce na zákazy ze strany učitelského úřadu. I když s činem Davídka a s jeho důvody nemusíme souhlasit, je třeba se v zájmu spravedlnosti a pravdy o nich vyjadřovat jinak než jak předvedla Hana Farná.
Fyzická zdatnost ženy?
Ostatně v jejím příspěvku je celá řada dalších pochybných tvrzení a stereotypů. Např. tvrzení, že k některým činnostem není žena disponovaná, že to je biologická danost, s odkazem na příklad fyzické práce. Zaujalo mě, že k tomuto tématu se odlišně vyjádřila jiná žena, mimochodem také lékařka, v diskusi o ordinované službě žen v Českobratrské církvi evangelické ve 30. letech 20. století: MUDr. Anna Matoušková tehdy napsala: „Fyzická slabost a neschopnost – s mnohým selským děvčetem by se ve fyzické zdatnosti mohl městský hoch sotva srovnávat... Pozor, abychom si z lidských řádů nedělali Boží řády, místo naopak!... Ano, i neordinované ženy budou přes hlavy ordinovaných mluviti i pracovati, jak je bude Duch Boží ponoukati... Je zvláštní, že je mnoho mužů, kteří se obracejí nejen proti ordinaci žen, ale i proti různým intelektuálním povoláním žen s námitkou tělesné slabosti, ač právě kazatelské a podobná povolání nejsou z těch, jež by ukládala ženě více fyzických úkolů, než jich ukládá život ženě venkovské, dělnici, posluhovačce i služce! Proč neaspirují muži, oplývající fyzickou silou, na tato místa?... Jsou to vůbec Boží řády, které svět učinily, jakým je?... Pokud jde o rodinu, myslím, že jen dva rovnocenní lidé, muž a žena, tvoří ideální základ rodiny. Jako rovnocenní rozhodují spolu a ustupují pravdě a ne autoritě.“ (cituji podle článku Lýdie Mamulové Ordinace žen v církvi jako otázka autority : Zápas o ordinaci žen a živá současnost. Český bratr, 2010, č. 11, s. 7-10)
Ordinatio sacerdotalis a jednání kněze in persona Christi
Vysloveně hloupá je poznámka Hany Farné, že Davídek (zesnulý 16. srpna 1988) „už asi nestačil zaregistrovat apoštolský list Jana Pavla II. Ordinatio sacerdotalis“ (dokument nese datum 22. května 1994). Zdá se však, že ani sama Farná nezná tento list, který George Weigel ve své obsáhlé biografii o Janu Pavlovi II. nazval „snad nejkontroverznějším apoštolským listem“ jeho pontifikátu (Svědek naděje. 2005, s. 715). Tento stručný list v mnohém jen opakuje argumenty dekretu kongregace pro nauku víry Inter insigniores z roku 1976. Z mnoha reakcí, které tento dokument mezi katolickými teology vyvolal, je možné odkázat např. na překlad rozboru listu od německého autora Petera Hünermanna v Teologických textech 1994.
Zajímavé však je, že Ordinatio sacerdotalis již neopakuje dříve používaný argument, podle kterého jednání kněze jako „alter Christus“ vylučuje ženy z přijetí kněžského svěcení, jak argumentuje i Hana Farná. František Kunetka ve své knize Úvod do liturgie svátostí (s. 243nn) vysvětluje, proč tomu tak není. Vysvětluje, že český překlad „na místě Kristově“ není přesný, neboť svádí k představě, že předsedající liturgie připravuje Krista o jeho místo. „Ve skutečnosti je Kristus centrem liturgického společenství, on je uprostřed nás, my jsme shromážděni kolem něho, abychom tak ,skrze něho a s ním a v něm' měli přístup k Otci.“ (s. 243) A dále uvádí: „Jednat in persona Christi znamená ,jednat z jeho pověření, v jeho síle, v jeho moci'... ordinace mimo jiné znamená, že si člověk tuto službu nepřisvojuje sám, neusurpuje z vlastní vůle, moci a touhy, ale je mu předávána církví a pochází od samotného Pána. Důležitá je tedy skutečnost ordinace, nikoliv fakt mužství. Pokud bylo ještě živé chápání symboliky v liturgickém jednání, nikde se skutečnost jednání in persona Christi nepoužívá jako argument proti ordinaci žen ke kněžské službě. Objevuje se teprve v nejnovějších dokumentech, aniž by bylo přesněji vysvětleno, jak kněz ,představuje' Krista.“ (s. 244). Kunetka dále připomíná, že kdyby kněz při liturgii „představoval“ Krista, nemohl by pronášet žádné liturgické modlitby, které jsou adresovány Kristu. Rovněž uvádí, že podobně bychom mohli argumentovat vzhledem ke shromáždění. Má-li představovat církev jako nevěstu, muselo by se skládat pouze z žen.
Marie Vojtěcha Hasmandová generální představená Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského ve Znojmě-Hradišti
Autor: Christnet.cz
Služba žen v bibli a v jiných křesťanských církvích
Ponechávám stranou, že se Hana Farná příliš snadno a povrchně vypořádává s biblickými texty. Výběr údajných sedmi jáhnů (text označení jáhen nepoužívá, navíc z dalšího je jasné, že minimálně dva z těchto „služebníků u stolu“ se věnovali „službě slova“, kterou si apoštolové vyhradili pro sebe) není směrodatným textem do diskuse o ženách v rané církvi. Bylo by třeba vzít v úvahu nejen zmínku o Pavlově pozdravu pro „naši sestru Foibé, diakonku církve v Kenchrejích“ (Ř 16, 1), ale i zmínku o „Andronikovi a Junii“, kteří jsou označeni za apoštoly (Ř 16, 7) nebo o svých „spolupracovnících v díle Ježíše Krista“ Prisku a Akvilu (Ř 16, 3) a církev, která se shromažďuje v jejich domě (1K 16, 19) nebo církev v domě Nymfy v Laodikeji (1 Kol 4, 15). Vypořádat se s tímto tématem, o kterém bylo napsáno už mnohé, poukazem na „několik, spíše okrajových zmínek ve Skutcích“, není možné. Tedy pokud nechceme podobně smést ze stolu plno dalších skutečností existujících v katolické církvi, o nichž jsou v bibli zmínky jen okrajové nebo dokonce žádné.
V neposlední řadě autorce uniká existence ordinované služby žen v mnoha jiných křesťanských církvích, což je stále mezi některými katolickými křesťany typická slepota při jakýchkoliv úvahách o církvi a křesťanství. Je existenci této služby skutečně možné smést ze stolu poukazem na proniknutí „genderové menatlity", nebo jde o vážně míněná rozhodnutí na základě dlouhé biblicky i teologicky fundované diskuse v dotyčných církvích? Na jednom příkladu výše jsem ukázal, že mnohé z toho, co zaznělo v diskusi o ordinaci žen ve 30. letech v evangelickém tisku u nás, zaznívá v diskusích o tomto tématu dodnes. Samozřejmě nejen v katolické církvi. Např. nedávno došlo ke změně církevního řádu na synodu evangelicko-luterské církve v Lotyšsku, když byla služba farářek, realizovaná poprvé v roce 1975, opět omezena pouze na muže. Podle komentářů na tomto rozhodnutí má velkou zásluhu konzervativní arcibiskup v Rize, Janis Vanags, který od svého nástupu do úřadu v roce 1993 neordinoval ke službě farářky žádnou ženu. Také v Církvi adventistů sedmého dne se aktuálně diskutuje o ordinované službě žen.
Podle aktuálního přehledu, vypracovaného Ekumenickou radou církví v ČR s názvem „Křest, eucharistie, duchovenská služba v církvích ERC“, je situace ohledně ordinované služby žen v těchto církvích následující:
-Apoštolská církev ordinaci žen ve své ústavě umožňuje, ale v praxi ženy pastory nemá.
-Řády Bratrské jednoty baptistů nevylučují ordinaci žen.
-V Církvi bratrské ordinace ke kazatelské službě není.
-Církev československá husitská světí ženy od roku 1947.
-Českobratrská církev evangelická uskutečňuje ordinaci žen od roku 1953.
-Evangelická církev augsburského vyznání dosud žádnou ženu neordinovala, ale službu v ní koná farářka ordinovaná v Evangelické církvi augsburského vyznání na Slovensku.
-Evangelická církev metodistická ordinaci žen umožňuje.
-Jednota bratrská také ano.
-Pravoslavná církev ne.
-Slezská církev augsburského vyznání ano.
-Starokatolická církev umožňuje jen diakonát, od roku 2003 existují ženy-jáhenky.
Nebylo a ani nemohlo být mým úmyslem probrat všechny aspekty diskuse o případné jáhenské nebo kněžské službě žen v katolické církvi. Jen jsem chtěl poukázat na některé z řady nepřesností, které se objevily v článku Hany Farné. Jednalo se pouze o vyjádření osobního názoru autorky v sekci Aeropag, i když bylo předloženo v podobě údajných faktů. Přesto si myslím, že tímto způsobem není možné vést nějakou diskusi, má-li být věcná a k tématu.
Autor je členem římskokatolické církve a asistentem na Ekumenickém institutu Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
