Novozákonní církev v bolestech schizmatu

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Lucy Chian

Křesťanů se bolestně dotýká každé rozdělení. Lze litovat „velkého“ schizmatu mezi křesťanským Východem a Západem v 11. století i rozkolu v rámci Západu samotného, který nastal o několik století později v souvislosti s novými snahami církev reformovat. Historie křesťanských schizmat je ale delší a sahá k samým začátkům církve. V první z našich kapitol z novozákonní eklesiologie jsme popisovali novozákonní církev, která v Ježíši Kristu hledá základy své jednoty, ale kde současně jednotlivé skupiny i výrazné osobnosti mají mezi sebou velké spory. Zmínili jsme ale také, že třeba apoštol Pavel usiloval o jednotu s mateřskou jeruzalémskou církevní obcí, ač s jejími představiteli v lecčems nesouhlasil. V tomto případě pak nemusíme hovořit o schizmatu, tedy situaci, kdy by již vymizela vůle ke smiřování odlišných církevních vizí. Jiné texty Nového zákona nicméně o bolestech schizmatu v rané křesťanské církvi svědčí. Příkladů či náznaků bychom našli více, zde zůstaneme u jediného, který byl dostatečně prozkoumaný a je také možná nejbolestnější. Porozhlédneme se po „janovských obcích“, oné části rané církve, jejíž život, lásky a nenávisti zahlédneme v Janově evangeliu a třech Janových dopisech. Bolest ze schizmatu v janovských obcích musela být velká i proto, že rozdělení zde směřovalo přímo proti centrálnímu poselství Janova evangelia: aby křesťané v přijaté lásce Boží milovali a sloužili křesťanským bratrům a sestrám.

Novozákonní svědectví o janovských obcích

V žádném ze zmíněných janovských textů nenalezneme nějakou „kroniku rozdělení“. Učiníme zde však ve stručnosti (i s rizikem zjednodušování) to, co již novozákonní zkoumání učinilo před námi: budeme zkoumat rozdíly mezi Janovým evangeliem a třemi janovskými dopisy. O „janovských obcích“ bylo napsáno mnohé, ale přesto zřejmě navždy zůstanou tajemstvím. Snad byla původně jejich domovem Palestina a teprve po vynuceném vydělování křesťanstva z mateřského židovského lůna, o kterém již byla řeč, se tito křesťané přemístili do Malé Asie. Zde mohly být jejich nevelké, zřejmě po domácnostech se scházející skupinky, navzájem spojeny neformální autoritou presbytera Jana (1J 1,1; 2J 1,1). Nevíme, kdy přesně byly janovské texty napsány (nejspíše na samém konci prvního století) a nevíme jistě, zda vzniklo dříve evangelium nebo zmíněné tři dopisy. Zde budeme vycházet z předpokladu, že Janovo evangelium je starší a tři dopisy odrážejí události po napsání evangelia. Pak mohou být tyto dopisy vnímány i jako „návod“, jak evangelium číst.

Připomeňme, že situace janovského okruhu nebyla jednoduchá ani před námi předpokládaným pozdějším schizmatem. Již zmíněná druhá kapitola naznačila, že patřili mezi křesťany, kteří si byli vědomi svých židovských kořenů a chtěli zůstat židovstvu loajální. Po pádu Jeruzalémského chrámu byli však ze strany reformující se židovské synagogy označeni jako nežádoucí a ze společenství židovstva vylučováni. Tato situace vyhánění ze synagog (J 9,22; 16,2) musela vyvolat obavy a bolestný smutek (srov. J 1,11; 7,13; 12,42) a mohla být jedním z důvodů roztržky uvnitř janovských sborů. Lze totiž uvažovat, že jedna část janovských sborů ve snaze zůstat židovstvu věrná (a zvrátit případně rozhodnutí ješivy?) mohla umenšovat mesiášství Ježíše z Nazaretu (srov. 1J 2,22; 5,1) a vytvářet tím specifickou hairesis, „sektu“ židovstva, snad ony tajemné ebionity, o kterých nám historie zachovala několik útržkovitých zpráv.

My se ale zaměříme na jinou linii rozdělení. V 1J 2,18-19 čteme:

Dítky, je poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přichází Antikrist, tak se nyní již objevilo mnoho antikristů; podle toho poznáváme, že je poslední hodina. Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, zůstali by s námi. Ale to se stalo, aby vyšlo najevo, že nejsou všichni z nás.

Vystupují zde antikristé, kteří vyšli z nás (tj. byli součástí janovského církevního okruhu), ale nezůstali s námi. Při dalším zkoumání se ukáže, že omyly rozvratníků, které autor listu napadá, se týkají nauky i mravů. Jeví se, že tito falešní proroci (srov. 1J 4,1) uvažovali jako „dokétisté“ (odvozeno od dokeó – zdát se), tedy ti, kteří umenšovali tělesnost a hmatatelnost člověka Ježíše z Nazaretu; v jejich představě je pak lidskost Ježíše Krista jen zdánlivá. Mohli být chytří a vzdělaní a ucítit tep doby, ve které se již začala projevovat přitažlivost gnóze – moderního a atraktivního směru, který zdůrazňoval význam vnitřních, „duchovních“ náhledů. Gnóze hledala v hlubinách člověka božskou jiskru a nabízela cestu k osvícení v poznání, že tato božská jiskra je částkou všehomíra a přestavuje hlubinné spojení lidské duše s podstatou světa. Hmatatelné tělo v této představě je obtížnou překážkou, nutným zlem, které musejí hledači pravého duchovního poznání strpět, než dojde k osvobozujícímu a spásonosnému duchovnímu náhledu a takoví probuzenci se stanou skutečnými „gnostiky“. Pro putující na gnostické cestě muselo být Janovo evangelium zajímavé, třeba výrok typu Já a Otec jsme jedno (J 10,30) musel hladit gnostické uši. Také J 17,3 byl jistě v tomto okruhu v oblibě (A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista), protože se podobně jako J 17,8 (a v kontrastu se synoptickými evangelii Mt, Mk, Lk) soustředí nikoli na jednání člověka Ježíše na této zemi, ale na vyslání Syna Otcem. Janovo evangelium, přes jeho veškerou spirituálnost, však význam „hmatatelného“ Ježíše z Nazareta neopouští (srov. třeba J 20,27). O to více později zdůrazňuje význam toho, čeho se naše ruce dotýkaly, první janovský dopis (1J 1,1). „Antidokétistický“ či „antignostický“ postoj bude v janovských dopisech zřetelný a důraz na jednoduchá rozlišovací kritéria bude až zarážet: „Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha;  každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není“ (1J 4,2). A také: „Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle“ (2J 1,7).

Vypadá to, že z Janova evangelia čerpají obě strany sporu. Oponenti nicméně ignorují celek tradice a vybírají jen to, co se jim hodí. Vezměme několik dalších příkladů:

• Jestliže si naši dokétisté/gnostici nárokovali nějaké „přímé“, zvnějšku nenapadnutelné poznání Boha, a tím se bránili výtkám vůči jejich jednání, Jan oponuje eticky: Kdo říká: 'Poznal jsem ho´, a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy (1J 2,4). Křesťané mají žít po vzoru Ježíše, tak jak žil on (1J 2,6). Zůstávání v pravdě musí být také praktickým závazkem, nelze nezachovávat přikázání (1J 2,3-4; 3,22.24; 5,2-3) - to by bylo znovu neoprávněné vůči Janovu evangeliu (srov. J 8,31).

• Janovo evangelium si přímo hýčká pojem láska (agapé či sloveso agapaó se zde nachází celkem 43x). Janova láska je, na rozdíl od třeba Mt 5,43-44, především „vnitrocírkevní“, křesťané se mají poznat především podle toho, že se milují navzájem (J 13,34), že jsou okolnímu zlému světu jakousi výkladní skříní lásky. Janovské vyznání lásky Boží k nám nyní ale rozvratníci zneužili, jak čteme v 1J 4,19-20: My milujeme, neboť on první miloval nás. Řekne-li někdo: ‚Miluji Boha,‘ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Vždyť kdo nemiluje svého bratra, kterého viděl, nemůže milovat Boha, kterého neviděl. Pisatele bolí, když různí ambiciózní Diotrefové (3J 9) narušují společenství a tím své bratry a sestry „nemilují“.

• Janovo evangelium je místy poměrně dualistické - kontrasty tma-světlo, život-smrt, svět-duch atp. má tento text v oblibě. Podobně je tomu ovšem u gnóze, která toto místy dualizující zabarvení evangelia mohla přivítat. Hned první janovský list ve svém úvodu ovšem vyostřenou dualitu odmítá (srv. 1J 1,5).

• V janovských listech se odmítají dokétistické tendence také zdůrazňováním významu utrpení. Takový důraz v Janově evangeliu nechybí (srov. J 1,29; 10,15 aj.), ovšem nyní se vyskytuje už jednoznačně (1J 5,6; 1J 2,2; 3,16). Je to krev Ježíše, jeho oběť, která nás očišťuje (1J 1,7) a Jan nabízí konkrétní, až „tělesně hmatatelnou“ interpretaci lásky (V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy - 1J 4,10).

• Janovu evangeliu se někdy říká „evangelium slávy“. Ti, kteří se koupají ve slávě Boží zpřítomněné jeho Synem, jsou současně slavné děti Synova Otce (srov. J 17,22). V janovských listech ovšem slůvko „sláva“ už vůbec nenajdeme – asi znovu proto, že ji autor považuje za slovo zneužité falešnými apoštoly.

• Již jsme zmínili, že nové učení pravděpodobně prohlašovalo věřící za již bezhříšné. Tomu je třeba odporovat (srov. „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není z 1J 1,8). Ovšem současně nalezneme v 1J 3,6 ozvuk staré janovské naděje, podle které žádný, kdo v něm zůstává, nehřeší. Tento vlastně přímý rozpor dvou pasáží jednoho novozákonního textu je dobrou ilustrací napětí, které musel autor 1J zpracovávat.  

Proč ale vlastně hovoříme o „schizmatu” v janovských obcích, nestačí se na ně podívat tak, že od „pravověrného“ janovského okruhu odpadli nepravověrní? To, že nám z tehdejších časů zůstala zachována svědectví janovských dopisu a nikoli svědectví, která by jim odporovala, ještě ale neznamená, že se výše zmínění ebionité nebo dokétizující/gnostizující věřící považovali za horší či méně věrné křesťany. Naopak – již jsme naznačili, že gnóze zahajovala svou slavnou etapu náboženskými dějinami - naplno rozkvetla ve století druhém, kde bylo mnoho „křesťanských gnostiků“, vůči kterým se pak vymezoval později třeba Irenej. Hodnotit situaci církví janovského okruhu na konci prvního století jako jakési „odpadnutí heretiků od křesťanského pravověří“ můžeme opatrně a jen s odstupem času. Tenkrát vedle sebe stály skupiny křesťanů, které nemohly mezi sebou nalézt společnou řeč, ale které si nemohly být automaticky jisty, na čí straně je „pravda a život“ - respektive si to myslely jistě všechny. Schizma křesťanů janovského okruhu bylo na světě.

Nová naděje pro janovské obce

Vypadá to, že presbyter Jan nechtěl nebo nedokázal použít nějakou „moc klíčů“ vůči rozvratníkům, kteří rozkládali „jeho“ obce. Spíše to vypadá, že nad výsledkem jejich nájezdu zůstává stát s posmutnělým údivem; tvrdé stanovisko, které svědčí o již dokonaném rozdělení je ojedinělé (srov. 1J 5,16).

Kde ale mají janovské církve hledat svou oporu? Sázka na lásku v církvi zřejmě nestačila, když neunesla soudržnost těchto obcí. Možná bude třeba hledat nějaké hmatatelnější opory a autority, které by v budoucnu takovým nájezdům odolaly. O takové tendenci k hledání „hmatatelnějších“ autorit v novozákonní církvi po přestálých krizích jsme uvažovali již v minulé kapitole. Připomeňme si úvahu, že pavlovská „kolektivní charismatická seberegulace“ církevní obce nepostačila – křesťané pozdější generace nejspíše vnímali církve pod vlivem apoštola Pavla jako rozvrácené skupiny zmítající se v proudech vlivu jednotlivých „charismatiků“. Byli pak rádi, že se mohou opřít o hmatatelnější autority nového typu, současně ale tušili, že nemá být s vaničkou vylito i dítě a důraz na charismata a vedení Duchem musí být nějak zachován.

Zdá se, že něco podobného můžeme nyní objevit u janovských obcí. Mířím zde k 21. kapitole Janova evangelia, o které lze soudit, že je pozdějším dodatkem k Janovu evangeliu, snad vzniklým ve stejné době jako janovské listy. Zde se na základě prožitého traumatu janovských sborů „pastorální klíče“ de facto předávají „Petrovi“, tedy zástupci nějakého (z NZ těžko dohledatelného) okruhu církve, kde byla Petrova autorita respektována natolik, že se mohla stát nadějí i pro církve janovské.

Záchranou pro budoucnost janovských obcí má být posun k určité hmatatelné autoritě. Dříve měl zajišťovat kontinuitu a stabilitu sám Duch (srov. J 14,18) a spiritualita zůstávání v lásce (J 15,9), nyní vidíme už také přijetí autority mající konkrétní pozemské jméno. Rodinné stříbro janovských obcí ale musí zůstat zachováno – Petr se v 21. kapitole Janova evangelia může ujmout své role jen tehdy, když akceptuje lásku jako vnitřní obsah své nové zodpovědnosti za janovské obce.

Závěrem

V této kapitole docházíme vlastně k podobnému závěru, jako v kapitole předchozí, kdy jsme opatrně uvažovali o vztahu „Ducha“ a hmatatelné lidské autority v novozákonní církvi. Došli jsme k tomu, že autorita „kolektivně charismatická“, jak si ji představoval Pavel, začala ustupovat individuálnějším a hmatatelnějším autoritám nového typu (diakonoi, presbyteroi, episkopoi), přitom ti nemají důraz na charismata a vedení Duchem opomíjet. Podobně i zde si možná autor Janova evangelia původně myslel, že láska, kterou zvěstuje, bude v srdcích „jeho“ křesťanů tak zakořeněná, že nebude žádné hmatatelné autority zapotřebí. Ono nepotřebujete, aby vás někdo učil (1J 2,24) však nakonec vyznívá jako povzdech nad tím, že přišli učitelé, kteří svým kontra-učením uspěli. V této nouzi se janovské obce a jejich učitelé obrátili k jiným křesťanským tradicím, ke kterým možná dříve shlíželi s určitým odstupem (podobně jako miláček Páně byl v Janově evangeliu vždy bystřejší i rychlejší než Petr a uvěřil první). Nyní, v 21. kapitole Janova evangelia, přichází sám Ježíš, aby Petrovi janovské beránky a ovce svěřil, nicméně jen poté, co se dotazem miluješ mne ujistí, že tito noví pastýři budou mít pravé janovské srdce.

Hlavní literatura k této kapitole:

Felix Porsch, Mnoho hlasů, jedna víra. Zvon, Praha, 1993.

Raymond E. Brown, The Community of the Beloved Disciple. Paulist Press, New York, 1979.

Autor pracuje jako konzultant. Novozákonní církvi se věnuje dlouhodoběji, toto téma zpracoval v rámci svého doktorandského studia na ETF UK.