Nekončící debata

Dan Drápal
Autor: archiv autora

Koncem ledna tohoto roku jsem uveřejnil článek „Vzýváme téhož Boha?“ a domníval jsem se, že jsem se s tímto tématem jednou provždy vypořádal. Nicméně před několika dny jsem se dověděl, že jedné skupince křesťanů, které mám rád a na nichž mi záleží, hrozí rozdělení, a to kvůli odlišnému názoru na to, zda křesťané a muslimové vzývají téhož Boha. Obávám se, že tato otázka je v zásadě neřešitelná, pokud ji formulujeme takto stručně, a velmi mě mrzí, že rozděluje lidi, o kterých jsem přesvědčen, že „to myslí dobře“ a chtějí Pána Boha poslouchat. Přitom riskuji, že ztratím přátele z obou stran, když nyní napíšu další „komplikující“ článek, kterým se budu snažit ukázat, že takto položenou otázku nelze odpovědět jednoduchým „ano“ či „ne“. Jsem si vědom okamžité možné námitky: Což nás Pán Ježíš nevyzývá, aby naše řeč byla „ano, ano“, „nikoli, nikoli“? Pokusím se ukázat, že jsou situace, kdy skutečně nelze být neutrální, ale jsou také otázky, kde to takto jednoduché není.

Jakého uctíváme Boha?

Jde o to, co si představujeme slovy „uctívat Boha“, případně „vzývat Boha“. Věřím tomu, že je jediný Bůh, Stvořitel vesmíru, který je hoden našeho uctívání. Tohoto Boha poznáváme pouze zčásti, a můžeme ho poznat jedině proto, že on se nám dává poznat. Věříme-li v Boha, pak je velice důležité, co považuje za zdroj našeho poznání o něm. Jinak řečeno, říká nám Bůh něco o sobě?

Já jsem přesvědčen, že ano. Věřím, že Boha poznáváme z Bible. Znamená to, že uctívám jiného Boha než muslimové, kteří věří, že Boha poznávají z Koránu? Nebo uctíváme téhož Boha, ale jedni z nás se mýlí, protože o něm mají falešné představy? A pokud o něm máme diametrálně odlišné představy – a to je v případě křesťanství a islámu evidentní – jaký smysl má tvrzení, že uctíváme nebo vyznáváme téhož Boha?

Celou tuto debatu považuji za jalovou a zbytečnou. Domnívám se, že ji ve skutečnosti nelze rozhodnout a že takto položená otázka bude rozdělovat – a to nejen křesťany a muslimy, ale i křesťany mezi sebou. A pokusím se na několika zkušenostech ilustrovat, jak je naše mluvení o Bohu a o Božích věcech ošidné.

Ilustrace ze života

Představme si situaci v první polovině osmdesátých let. Pět duchovních nejmenované denominace jede jedním autem na pastorálku. V autě se rozvine debata o tom, jaký by měli duchovní zaujmout přístup k estébákům, kteří po nich chtějí spolupráci. Dva z nich hájí stanovisko, že s estébáky se nesluší vůbec bavit a jakékoli jejich snahy je třeba rázně odmítnout. Tři hájí stanovisko, že Bůh má rád i estébáky, a proto je třeba ne sice udávat své kolegy, ale neodmítat s estébáky rozhovor. Debata se přiostřuje, atmosféra v žigulíku houstne. Dva „radikálové“ jsou nakonec obviněni z toho, že „nemají lásku“, a debata končí naprosto bizarně: oni dva jsou vysazeni padesát kilometrů před cílem z auta. Ti tři kolegové nechtějí jet dále týmž autem s těmi, kterým „chybí láska“. Absurdita jejich kroku jim v dané chvíli vůbec nedochází.

Situace druhá, kterou jsem zažil na vlastní kůži. Byl jsem jednu neděli ve městě, kde bylo Křesťanské společenství, které v určitou neděli ztratilo možnost sejít se na svém obvyklém pronajatém místě, protože se tam ten víkend malovalo. Protože jsem měl s sebou maminku, která chtěla jít do kostela, tak jsme šli do sboru jiné denominace. Vyslechl jsem tam pozoruhodné kázání „O nezajištěnosti církve“. Mohl bych podepsat snad každou větu. Přitom jsem měl ale takový divný pocit z toho, že toto kázání proslovil duchovní, který měl zajištěný státní plat, a zajištěné krásné místo ke scházení, v tu dobu již hodně předimenzované, protože sbor byl relativně malý a v průběhu let se stále tenčil. Vedle toho v tomtéž městě Křesťanské společenství, které se pro tu nezajištěnost rozhodlo programaticky, a proto pastor žádný státní plat nepobírá, a které jí onu neděli trpělo i prakticky, protože nemělo kde se sejít. Jednoduché poučení: Jedna věc je o něčem mluvit, druhá věc je to žít. (Neberte to, prosím, jako kritiku onoho duchovního, ani jako o snahu dokázat, jak jsou křesťanská společenství dobrá.) Někdy nám prostě chybí širší pohled na kontext.

Ilustrační foto: Bible a korán
Autor: Daniel Bartoň

Něco podobného jsem prožil několikrát, když jsem byl pozván do různých denominací, abych mluvil o Generaci 21, a vzal jsem s sebou nějakého z „našich“ Iráčanů. A v diskusi se pak ozval někdo s otázkou, zda jsou uprchlické tábory v Erbílu „smíšené“ (myslel tím, zda jsou v tomtéž táboře křesťané a muslimové), a když uslyšel, že ne, tak prohlásil, že by měly být. Podotýkám, že za jednoho z největších Čechů považuji Přemysla Pittera, který těsně po válce spravoval sirotčinec, v němž byly společně děti české, německé a židovské. Jedna věc je ovšem ideál, druhá, jaká k němu vede cesta. Ti lidé, kteří v bezpečí své sborové budovy hovoří o tom, jak nemáme rozlišovat mezi křesťany a muslimy, neposlouchají svá slova ušima iráckého křesťana, kterému muslimové před jeho očima zabili bratra nebo dědečka (nechci tady popisovat detaily těchto vzpomínek; nechci útočit na lidské city, jen upozorňuji, že pro tyto irácké křesťany jsou to vzpomínky dosti živé).

Co se tím snažím říci? Naše slova mají vždy určitý kontext a naši posluchači jim mohou rozumět hodně jinak, než jak my je míníme. A pracovat ku pokoji a ku smíření vyžaduje něco víc než jen mít „ty správné názory“, které jsou vlastní našemu společenství, nebo naší názorové skupině.

Bůh - Otec Ježíše Krista

Když Bůh vydává Izraeli Desatero, začíná preambulí: „Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Jedinečnost Desatera není v jednotlivých přikázáních. Mnohokrát bylo právem poukázáno na to, že některá z nich jsou uvedena (tři i ve stejném pořadí) v Chammurapiho zákoníku. Jedinečnost Desatera je právě v té preambuli a v prvním přikázání: „Nebudeš mít jiných bohů mimo mne.“ Desatero – to nejsou jen příkazy a zákazy, ale i svědectví: Bůh, Hospodin, něco učinil. A základní svědectví Izraele znělo dosti primitivně. Žádné „Bůh stvořil celý vesmír“, ale „Hospodin učinil veliké věci, koně i s jezdcem uvrhl do moře“ (jistě narážka na zkázu egyptské armády, pronásledující prchající Izrael). Jedna věc je vyznávat veliké věci o Bohu, mluvit o „všemohoucnosti“, „vševědoucnosti“ apod., druhá věc je mít s Bohem osobní zkušenost – třeba když nám pošle prorocké slovo, které nás naprosto přesně zasáhne, když jsme v zoufalé situaci, nebo když nám pošle řešení tam, kde se zdálo, že žádné řešení není. Na filozofické „řeči o Bohu“ mohou platit různé argumenty; na živé svědectví mnohdy argument není. „To je divné, otevřel mi oči, a vy nevíte, odkud je“ (Jan 9,30).

Vím, že uctívám Boha, který je Otcem Ježíše Krista. Vím, že uctívám Boha, který mě zachránil před zoufalstvím. Vím, že uctívám Boha, který vyvedl Izrael z Egypta a vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých. Vím, že uctívám Boha, který mě vede životem.

A jsem si jist, že prorokem Boha, kterého uctívám, není Mohamed.

Nicméně o tom, koho uctívají jednotliví konkrétní muslimové, nevíme nic.

Doporučuji všem, které tato otázka zajímá nebo trápí, aby si přečetli poslední díl Lewisových Letopisů Narnie (Poslední bitva). Lewis v něm prorocky předpověděl vznik náboženského guláše na konci věků. Narnijané uctívali Aslana, který v Lewisových knihách představuje Krista, Kalorňané, jejich nepřátelé, uctívali krvežíznivé božstvo Taše. Nu, a na konci věků se objevili lidé, kteří tvrdili, že Aslan a Taš jsou jedno, a začali mu říkat Tašlan. Nicméně mezi uctívači Taše byli i lidé šlechetní. Lewis takto popisuje setkání jednoho z nich – již po skončení věků – s Aslanem:

„Pane, je tedy pravda to, co říkal opičák, že ty a Taš jste jedna a táž osoba?“ Lev zavrčel, až se zachvěla zem (jeho hněv však neplatil mně) a pravil: „Je to lež. Nikoli proto, že bychom byli jedna a táž osoba, nýbrž proto, že jsme rozdílní jako noc a den, pro sebe přijímám všechnu službu, kterou jsi konal pro Taše. Neboť my dva se od sebe lišíme natolik, že pro mne nikdo nemůže vykonat nic zlého a pro něj nikdo nemůže vykonat nic dobrého. Když tedy bude někdo přísahat při Tašovi a dodrží svou přísahu proto, že je to přísaha, přísahal ve skutečnosti při mně, třebaže o tom nevěděl, a budu to já, kdo ho odmění. A jestliže někdo v mém jménu spáchá nějakou krutost, je to Taš, komu slouží, třebaže vyslovuje jméno Aslan, a Taš je ten, kdo jeho čin přijímá. Rozumíš tomu, dítě?“ „Pane, ty víš, nakolik tomu rozumím.“ Řekl jsem však též (neboť pravda se mi sama drala z úst): „Ano, po všechny své dny jsem hledal Taše.“ „Nejmilejší“, odpověděl Vznešený, „kdybys netoužil po mně, nebyl byl hledal tak dlouho a tak opravdově. Neboť každý najde to, co doopravdy hledá.“

Nevím, jak vám, ale mě tato Lewisova prorocká slova dost pomáhají. Ano, každý nakonec najde to, co doopravdy hledá.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.

Dan Drápal je teolog, překladatel a publicista. Otec - zakladatel Církve Křesťanská společenství, k níž se hlásí přes 9 tisíc lidí (sčítání lidu 2011).