A chtělo se jim běžet

Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora

Byl tam. Tichý a pokorný srdcem. Starý kněz, který ještě dlouho po válce chodil v modré klerice, protože nebylo dost černé látky. Lidi si ho pletli s železničářem, ale to mu nevadilo. Vždycky tam byl, v malé útulné místnosti při veřejích kostela. Jen málokdy chyběl, to když mu vážná nemoc nedovolila vstát. Seděl, ale zdálo se, že je stále v pohybu. Jeho oči, jak by řekl Miloš Kopecký, byly očima kinoherce, které toho říkaly tisíckrát víc, než dokážou slova. Nemělo cenu a ani bych se neodvážil mu lhát, umenšovat se nebo dělat ramena. Nešlo tu o intelektuální rozpravu nebo o rozhovor s člověkem, před kterým se z nějakého důvodu stydíte. Šlo tu o lidské vypovídání před Bohem, který stál uprostřed nás. Šlo tu o hodně. O pravdu vůči sobě samému a o nové  uvědomění si toho, komu jsem uvěřil.

Tebe, můj milý příteli, poslal sám Hospodin, abys zachraňoval zoufalé a zmatené. Slova nebyla potřebí. V tom tichu šlo o hodně. Když jsi umřel, připomněl jsem si, že i jako věčně na člověka čekající kněz jsi byl v pohybu. Nedal jsi na slova, která unavují. Netrávil jsi tisíce hodin plamenným kázáním a opravováním dávno prázdných domů. Byl jsi a pohyboval ses v Bohu právě tak, jako běžel Emil Zátopek v Helsinkách nebo jako Jan Veselý jel závod Praha – Karlovy Vary – Praha. Tichý a pokorný srdcem. Kolik takových ještě asi zbývá?

Ilustrační foto
Autor: Zdeněk A. Eminger

Slýchal jsem to od prarodičů a rodičů. Milióny hodin všelijakých schůzí, prožvaněná století, tuny slovního balastu, který už nikdo neposlouchal. Doba se změnila. Jsou tu milióny hodin akcí, eventů, přednášek a kázání, které ve světě, jenž je online, už ani nezačínají, ani nekončí. Jsou. Valí se. Válcují. Je zvláštní, že k velkým věcem stačí okamžik. Okamžik obrácení. Okamžik zamilování. Okamžik početí. Okamžik osvobození. Okamžik smrti. Opravdu velké věci nesnesou tíhu času. Děti to ještě ví. Nechce se jim sedět v lavicích, protože to, co je velké, se děje tady a teď. Vědí to ještě básníci, malíři, hudební skladatelé. Vědí to lidé, kteří zažili vážné otřesy a vědí to lidé, kteří milují. O tom, co je velké, nepotřebují slýchat na nekonečných seminářích čehosi. Kompetenci k tomu, co má přesah, tam nezískají. Tahle ztráta času je pro mě neúnosná. Sedět a poslouchat, když jeden říká to a druhý zas pravý opak, aby si v krajních chvílích dodávali vážnosti odznaky své duchovní moci, hodnostmi nebo tituly. Ne, to nechci.

Kdysi se na mě obrátili přátelé unavení balastem slov a zvuků, diskusí, porad a nekonečných monologů. Znal jsem jejich sportovní minulost, kterou i díky tíze slovního hluku a miliónům prosezených hodin nedovedli přetavit do přítomnosti. Zkusili jsme experiment a vyšlo to. Na mapě si vytýčili trasu, rovnou čáru ze dveří domu, aby se co nejdřív dostali z města. „Obleč se, ale ne moc, do ruky si vem malou lahev s vodou, peníze, telefon a běž. Šest hodin tam, šest hodin zpátky. Když se unavíš, zastav se a odpočiň si. Nepřecházej do chůze. Běž. Zastav se s lidmi, kup si něco k jídlu, dívej se, dýchej, buď.“ 

Těch dvanáct hodin je proměnilo. Nešlo tu o nějaké duchovní průlomy, zázračná uzdravení nebo metanoiu na buddhovský způsob. Poznali zase hodnotu času, vložené energie a jejího uskutečnění. Poznali zase, co je to východ slunce, co rosa, co srdce, co tělo, co smysl, co lidské slovo. Poznali zase měkkost polních cest a tvrdost kamení. Poznali zase, že v krajině žijí lidé, zvířata a svět. Pohybovali se, tiší a pokorní srdcem. Doběhl každý z nich. Dnes už nikde nevysedávají. Nemarní čas posloucháním tisíckrát opakovaných klišé. Jsou, pohybují se a žijí, jako by každý den byl jejich posledním. Nechci, aby kovářova kobyla chodila bosa. I proto jsem, moji milí přátelé, na vaší straně a běžím, jedu, jsem v pohybu. Jako Zátopek, jako Veselý, jako kněz, který tam vždycky byl.

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.