Lepší než detektivka: „Hromádkovský syndrom“

Zamyšlení nad novou knihou o J. L. Hromádkovi

České církve / Pavel Černý / 18. července 2016
Lepší než detektivka: „Hromádkovský syndrom“

Josef Lukl Hromádka v roce 1951
Autor: Wikipedia.org / Wikimedia Commons

V době dovolených mnozí rádi sáhneme po zajímavé knize k potřebné relaxaci. Letos jsem si, mimo jiné, pořídil do čtečky několik detektivek, a také jsem přibalil knihu, ke které jsem se pro její obsáhlost (400 stran) dosud nedostal. Byla to kniha Petra Morée a Jiřího Piškuly „Nejpokrokovější církevní pracovník“ s podtitulem „Protestantské církve a Josef Lukl Hromádka v letech 1945–1969“  (Eman, Benešov 2015).  Čtení této knihy způsobilo, že jsem se znovu ponořil do přemýšlení o církvi v době totality, kterou jsem zažil. Při četbě jsem se setkával se jmény protestantských teologů a farářů, které jsem znal buď ze studia, nebo z osobních ekumenických kontaktů. Kniha mě doslova pohltila a nemohl jsem se od ní odtrhnout. Však v sobě nese přímo detektivní rysy, podložené studiem mnoha pramenů z církevních, fakultních i státních archivů.

Kniha je strhujícím odhalením Hromádkovy veřejné angažovanosti, života a díla v kontextu sovětského komunismu a českého protestantismu v letech 1945-1969. Přínosem knihy je nejen zpracování velmi ožehavého tématu, které rozdělovalo a dosud ještě rozděluje Českobratrskou církev evangelickou, ale také množství badatelské práce, která byla vykonána pro osvětlení souvislostí a historických faktů.

Kniha se zaměřuje na osobu profesora systematické teologie a dlouholetého děkana Josefa Lukla Hromádku, který je představen jako velmi poučený teolog s mezinárodní zkušeností, a zároveň obhájce komunismu a užitečný pracovník totalitního establishmentu. Jistým nedostatkem knihy je nedostatečně rozvinutý teologický profil a důrazy J. L. Hromádky. Jde ale především o historickou knihu, kde jsou teologické důrazy zmiňovány spíše okrajově. Jako absolvent Evangelické teologické fakulty jsem při četbě mohl nově nahlédnout do některých souvislostí a trendů. Sám jsem již na fakultě Hromádku nezastihl, ale mohl jsem poznat některé jeho žáky. Lépe jsem pochopil, proč např. prof. Milan Opočenský po svém návratu ze Ženevy (6 let tam byl generálním tajemníkem Světové reformované aliance) nám začal při přednáškách z etiky neustále předhazovat teologii revoluce. Nešlo o to, že to bylo téma jeho habilitace, ale že jsme jako studenti nutně potřebovali poznat něco jiného - základy křesťanské etiky. S celým ročníkem jsme bojkotovali Opočenského přednášky a dali jsme jasně najevo, že nás v tíživé době normalizace teologie revoluce nezajímá. Po několika vyostřených setkáních prof. Opočenský opustil svou revoluci a začal přednášet principiální etiku. Kniha o Hromádkovi pomůže pochopit levicovou orientaci a pro-socialistickou orientaci některých učitelů teologie a kazatelů napříč protestantskými církvemi.

Lepší než detektivka: „Hromádkovský syndrom“

Ilustrační materiál redakce: Seznam nedaněných finančních odměn pro členy Regionálního sdružení Křesťanské mírové konference v roce 1984. (Průměrná hrubá mzda tehdy činila 2875 Kčs, hrubý nástupní plat duchovních asi 900 Kčs.)
Autor: Národní archiv, fond Sekretariát pro věci církevní.

Jsem si jist, že na knihu s třaskavým námětem i dnes budou rozdílné názory. Přece jen ale důkladná práce s kritickým aparátem pomůže pochopit těžké politické rozdělení křesťanů. Byli zde ti, kteří byli ve vztahu k režimu nejen loajálními pracovníky církví, ale dokonce profitovali ze své orientace různými způsoby, včetně finančního ohodnocení. Vedle nich žili a sloužili ti, kteří byli perzekuováni, deptáni psychicky, vězněni, a to vše dopadalo často i na jejich rodiny. Hromádka patřil ke skupině těch privilegovaných společensky, finančně i pracovně. Jezdil po celém světě, šel z konference na konferenci, jednal přátelsky s představiteli komunistického režimu a v zahraničí bojoval za prosazení sovětské imperialistické politiky. Ke kladu knihy patří to, že Hromádku neodsuzuje. Čtenář si sám může vytvářet své názory. Nelze předpokládat, že by Hromádka sám nebyl dost informovaný o realitě sovětského impéria. Byla to u Hromádky naivita? Byla to politická zmatenost u velmi poučeného teologa? Jak mohl prosazovat sovětskou ideologii např. ve Světové radě církví? Musel přece vědět, že např. někteří pravoslavní patriarchové z Moskvy byli agenty KGB! Jak mohl obhajovat násilné potlačení maďarského povstání sovětskou armádou v roce 1956? Jak mohl celá léta omlouvat politické procesy, gulagy, mučení a vraždy a považovat je pouze za dětské nemoci komunismu? Jak mohl se svou Křesťanskou mírovou konferencí produkovat prohlášení proti nukleárním zbraním Západu a mlčet o raketách na území Východního bloku?

Hromádka po mnoho let vytvářel nad Českobratrskou církví evangelickou určitý ochranný deštník. Jistě řadě lidí svými přímluvami u ministrů a premiérů pomohl. Byly ale případy, kdy neintervenoval a neodpovídal. Autoři neobjevili žádný klíč pro tyto dva odlišné přístupy. Kniha s detektivním průběhem se ve svém závěru přece od běžných detektivek liší. Nemá totiž rozuzlení zápletky. Nevystupuje v ní komisař, který by na posledních stránkách případ rozpletl a vyluštil. Ani dnes, téměř 50 let po Hromádkově smrti, není jasné, proč tento nadaný a nesmírně poučený teolog svůj život daroval službě komunistickému režimu. O Hromádkově jisté osobní naivitě svědčily jeho snahy o dialog s marxisty. Přece jen musel vědět, že dialog ze strany sovětských a československých představitelů není poctivý a čestný.

Lepší než detektivka: „Hromádkovský syndrom“

Ilustrační materiál redakce: Peníze byly určeny na úhradu výdajů spojených s rekreací duchovních - angažovaných mírových pracovníků. Na návrh Sekretariátu pro věci církevní dal svolení osobně ministr financí.
Autor: Národní archiv, fond Sekretariát pro věci církevní.

Celou normalizaci jsem u sebe přechovával kopii strojopisu Hromádkova dopisu sovětskému velvyslanci v Praze Červoněnkovi ze srpna 1968. Domníval jsem se, že tento dopis signalizuje Hromádkovo politické procitnutí a jeho „dost“ nejen k okupaci, ale i k praktikám sovětské imperialistické politiky a ideologie komunismu. Autoři knihy dospěli k tomu, že to procitnutí nebylo. Byl to sice silný zásah, otřes, ale později chtěl Hromádka ještě věrněji sloužit své politické orientaci. Byl už příliš provázán s komunistickou diktaturou. Hromádka byl jistě ve svém zápase upřímný a poctivý. Psychologie potvrzuje, že když někdo prosazuje 20 a více let určité názory, musí jim skutečně věřit, jinak se by se musel zbláznit. Hromádka nejspíše ideologii východního mocenského bloku věřil.

Kniha přináší i zajímavé hodnocení Hromádky od zahraničních církví a některých teologů (např. Barth, Brunner, Niebuhr, Dulles, Niemöller, Blake). Dozvíme se hodně i o politickém vývoji a životě v jiných křesťanských církvích (např. v CČSH). Hromádka nebyl „protestantský Plojhar“. Hodnocení Hromádky v knize podle jeho citovaných žáků a přátel osciluje mezi „učitelem církve“ a „mylným odhadcem politického vývoje“. KMK a Hromádkova aktivita umožňovala jistý dialog s církvemi na Západě, ale zároveň celá její činnost byla pod naprostou kontrolou StB. Hromádka skutečně, jak konstatují autoři knihy, zosobňuje dilemata církve, která žije v nesvobodné politické situaci. Není pochyb o tom, že diskuse o J. L. Hromádkovi a jeho díle bude pokračovat dál. Po přečtení knížky se vtírá otázka, zda by nebylo pro církve u nás přínosnější napsat pořádnou velkou systematickou teologii (a na to nepochybně J. L. Hromádka měl), než marnit čas na stovkách setkání a konferencí s těmi, kteří ho zneužívali jako svého vyslance a výstavní skříň sovětského komunismu. Nevěděl snad o vstupu KGB do struktur Světové rady církví, které začalo na Valném shromáždění v Dillí v roce 1961 přijetím ruské pravoslavné církve? Nešlo zde nakonec o novodobou verzi spojení „trůnu a oltáře“? Je vůbec úkolem církve a jejích učitelů, aby se tolik ztotožnili s vládnoucí garniturou a její ideologií, ať už je jakákoli? Naše nedávné dějiny vracejí vážnou otázku, zda služba a propagace komunismu není na stejné rovině jako propagace nacistické ideologie.   


Pavel Černý je bývalý předseda Ekumenické rady církví v ČR. Dlouhá léta stál v čele Rady Církve bratrské.

Ilustrační materiály připojeny redakcí.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Festival United 2017
Rodrigo koncert

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Mají se křesťanské církve podílet na duchovním programu při Prague Pride?
Ano
26%
 
Ne
69%
 
Nevím
5%
 
(Počet hlasů celkem: 160)