Odpusť, Natašo

Obálka knihy
Autor: repro ikarmel.cz

Karmelitánské nakladatelství vydalo již v roce 2015 v edici „Osudy“ vlastní životopis bývalého ruského komsomolce a námořníka Sergeje Dakova. Tato útlá knížka je zpovědí mladého muže, který vyrůstal od čtyř let v dětském domově a kterému se díky okolnostem otevřela cesta k závratné kariéře v tehdejším Sovětském svazu. V době, kdy byl Sergej Dakov kadetem námořnictva v dálněvýchodním Petropavlovsku na Kamčatce, byl povolán do speciální policejní jednotky, jež měla potírat věřící. Tato jednotka vynikala záměrnou brutalitou a Sergej Dakov se netají tím, že řadu křesťanů zabil a mnoho jiných zmrzačil. Během této činnosti, za níž se mu dostávalo pochval od příslušných autorit a která byla finančně vysoce honorovaná, v něm ale narůstaly pochybnosti o správnosti tohoto počínání. Nakonec se odmítl na pronásledování křesťanů dále podílet a rozhodl se, že se pokusí o útěk. Ten se mu nakonec za velice dramatických událostí podařil (v září roku 1971). Dakov se ocitl v Kanadě, stal se křesťanem a vydával svědectví o postupu sovětských autorit proti věřícím. 1. února roku 1973 byl zastřelen – nepochybně některým z agentů ruských tajných služeb.

Příběhy sovětských lidí

Dějinami Ruska jsem se zabýval mnoho let, a myslím, že mám o poměrech v bývalém Sovětském svazu i v současném Rusku poměrně dobrý obrázek. Přesto mě v Dakovově zpovědi řada věcí zarazila. Jiné mi jen potvrdily to, co jsem již věděl, nebo alespoň tušil.

Dakovův otec byl důstojníkem v sovětské armádě a byl stoprocentně oddán J. V. Stalinovi. Když se dostal k moci Nikita Chruščov, byl Dakovův otec zlikvidován – právě pro svou oddanost Stalinovi. Věděl jsem, že po Stalinově smrti a vzestupu Nikity Chruščova padli mnozí Stalinovi blízcí; netušil jsem ale, že rozsah čistek na počátku Chruščovova panování byl tak velký. Rovněž jsem netušil, že Chruščovovy zemědělské experimenty vyvolaly v zemi hladomor, který sice nedosahoval rozměry hladomoru vyvolaného na Ukrajině Stalinem v druhé polovině třicátých let minulého století, nicméně Dakov vydává otřesné svědectví, že i v jeho dětském domově v dobách hladomoru dostávaly děti jen jedno skrovné jídlo denně a mnohé během tohoto období zemřely hladem.

Dakov byl silný a podařilo se mu proniknout mezi elitu chovanců dětského domova, v němž nemilosrdně panoval zákon džungle, a kde se poměry řídily právem silnějšího. A současně byl zcela podmaněn komunistickou propagandou, věřil v komunismus a byl bezmezným obdivovatelem Lenina. Rozpor mezi tvrzením propagandy a realitou dlouho nevnímal. Pro svou oddanost komunismu byl nedlouho po příchodu na námořní akademii povýšen na vedoucího Komsomolu. Měl pod sebou 1200 námořníků.

Speciální jednotka

Když byl povolán do speciální jednotky, měl se svými muži (které si mohl sám vybrat ze svých přátel a známých) nejprve likvidovat rvačky vyvolávané alkoholiky a narkomany. Až po „osvědčení se“ v těchto akcích mu byl odhalen pravý smysl jeho jednotky: měla vyhledávat tajné schůzky věřících a věřící surově mlátit. Násilí je mělo odradit od náboženství. Dakovovi nadřízení tvrdili, že „věřící“ jsou zvlášť nebezpečnými podvratníky, kteří svým jeden otravují duši lidu.

Akce Dakovovy skupiny byly tajné; veřejnost se o nich neměla dozvědět. Byla vysoce honorována a před akcí dostávali členové jednotky zvláštní příděl vodky. Věřící se nebránili, ostatně ani nemohli. Dakovova překvapovalo, že přestože zmlátili a zabili stovky věřících, nezdálo se, že by jich ubývalo. A dále ho překvapovalo, že se mezi nimi objevuje stále více mladých lidí. Během jedné akce poznal Natašu Ždanovovou, kterou surově zmlátil. Překvapilo ho, že ji objevil na jedné z dalších akcí – ani utrpení ji nedokázalo odvrátit od víry v Ježíše.

Pohled za komunistické kulisy

Klíčové bylo pro Dakova setkání s věrchuškami komunistické strany na Dálném východě. Po jedné z oficiálních slavnostních akcí ho pozvali na hostinu a pitku, při  níž se všichni zpili do němoty a šéf strany na Kamčatce proklínal komunismus, dokud sám také nepadl pod účinkem alkoholu. Tehdy pojal Dakov plán na útěk ze Sovětského svazu. Pokoušel se překročit hranice do Maďarska a později do Turecka, ale hranice byla příliš dobře střežena, než aby se mu to mohlo podařit. Po návratu do Petropavlovska se nejprve ke značné nelibosti nadřízených odmítl nadále podílet na pronásledování křesťanů. Zdůvodňoval to nutností plně se věnovat studiu. Díky okolnostem se pak ocitl jako radista na lodi, která za bouře dostala povolení vplout do kanadských výsostných vod. Dakov využil této příležitosti, za bouře se vrhl do moře a snad jen Božím řízením se mu podařilo přežít.

Exkurs do československé situace

My, křesťané v Československu, jsme netrpěli ani zdaleka tolik, jako trpěli křesťané v Rusku, ale rovněž v Rumunsku nebo v Bulharsku. Aktivní křesťané mohli být postiženi ztrátou zaměstnání, a i v osmdesátých letech sem tam někoho zavřeli, a pokud StB někde našla sklad pašované křesťanské literatury, byla tato literatura pochopitelně zabavena a pro majitele skladu (např. garáže) to mělo určité následky, někdy i vězení. Přesto jste mohli v křesťanských domácnostech tyto pašované brožurky (u nás ve sboru se jim říkalo „spasenky“) najít normálně v knihovně. A bibli si mohl opatřit každý, kdo po ní toužil. Ne tak v Sovětském svazu. Dakov popisuje, jak pálili veškerou křesťanskou literaturu, zejména bible, a dokonce i ty ručně psané. Když nás po pádu komunismu začali v hojnější míře navštěvovat křesťané ze Západu, měl jsem vždy nepříjemný pocit, když nám vyjadřovali úctu za to, že jsme „trpěli pro víru“. Upozorňoval jsem, že poměry ve východním Německu, v Československu, v Maďarsku a v Polsku byly dosti odlišné od poměrů ve výše uvedených zemích, kde se často za věrnost Ježíši platilo i životem.

Probuzené svědomí

Kniha je v jedné věci povzbudivá. Přes stoprocentní vystavení komunistické propagandě, přes vyrůstání bez rodičovské lásky v džungli sovětského dětského domova, se v Dakovovi probudilo svědomí – a jak vyplývá z jeho svědectví, probudilo se ještě v jednom dalším členovi oné policejní teroristické bandy. Rozpor mezi slovy a činy se stal pro Dakova nepřehlédnutelným. Jistě, Dakov se mohl „zařadit“ a dál dělat kariéru. On však zatoužil po svobodě.

Z textu dále k mému překvapení vyplývá, že pokud nějaký ruský zběh pronikl na Západ, neznamenalo to, že má vyhráno. Dakov popisuje případ zběha, kterého americké námořnictvo vydalo Sovětům. Dakova samotného zřejmě před podobným osudem zachránila publicita, které se jeho případu dostalo: lidé ho našli v bezvědomí na mořském břehu, a když přišel k sobě, vyprávěl svůj strhující příběh, který pronikl do médií. To, že nakonec dostal v Kanadě azyl, ale rozhodně nebylo samozřejmé.

Uvedení do sovětské a ruské reality

Co nepřekvapí, je, že Sergej Dakov byl ve svých pouhých dvaceti letech zavražděn. Ostatně Putin, stejně jako dříve Brežněv nebo Stalin, i dnes likviduje své odpůrce, kterým se podařilo dostat se do svobodného světa. Dakovovi sovětští agenti vícekrát vyhrožovali a varovali ho, že bude zabit, nepřestane-li vyprávět o osudu věřících v Sovětském svazu, a když nemlčel, svou hrozbu naplnili.

Kniha je velmi poučná po pochopení atmosféry v tehdejším Sovětském svazu, ale i v dnešním Rusku, které se v řadě věcí od Sovětského svazu liší – např. pravoslavní věřící nejsou likvidováni a ani pronásledováni, a vedení pravoslavné církve dokonce jedná v souladu s oficiální ideologií, nicméně dvojí život mocných a neustálý rozpor mezi tím, co je deklarováno a co je skutečné, pokračuje takřka beze změny. Dnešní stále rostoucí obliba masového vraha Stalina je příčinou i důsledkem neúcty k pravdě a k lidskému životu, která byla neštěstím Ruska jak za vlády carů, tak po celou vládu komunismu, a kterou můžeme v Rusku pozorovat i dnes.

Kniha má 173 stran a prodává se za 199 Kč.

Mezititulky redakční.