Život se smrtí

„Alou, vy smrtelní,

dopity jsou džbány.

To platí pro pány,

Jako pro burany.“

(Sölle, D.: Mystika smrti, 2016, přebásnila B. Správcová)

Třikrát po sobě Bavorsko, jen jedenkrát Praha - Smíchov. Zatím. Před tím puč v Turecku, vražedný kamion v Nice. Desítky a stovky zraněných, mrtví. O zasažených rodinách, blízkých a přátelích obětí nemluvě. Společným jmenovatelem všeho není Islámský stát, šikanovaný jedinec nebo jedinec trpící depresemi. Zásadním jmenovatelem je strach, úzkost, ohrožení a SMRT.

Smrt (a umírání) je tím, co společnost, adorující mládí, zdraví, krásu a bohatství, tak usilovně vytlačuje na okraj, ba přímo ignoruje. A obzvláště dobře se jí to daří, pokud se stále ještě mře daleko. Tři sta mrtvých kdesi v Kábulu pro nás a naše myšlení rozhodně neskýtá takový otřes jako „několik jednotlivců“ nebo „pár desítek“ zavražděných Evropanů, v Evropě se nacházejících lidí. Má život Evropana snad větší cenu? Ne. Jde jen o nás, náš klid a (ne)bezpečí.

V okamžiku, kdy kmotřička smrt docela blizoučko obchází, kdy pohádkový smrťák nepěje glo-glo-glo-glória jen v telce, nemůžeme ne(vy)slyšet ono biblické „nevíte dne ani hodiny“ a nadále doufat (navzdory všudypřítomným civilizačním chorobám) ve smrt sešlostí věkem. Musíme jednat. Konečně s veškerou zodpovědností žít „tady a teď“, úplně se nasadit v přítomném okamžiku. Nést a unést jeho výzvu s plným vědomím a v dobrém svědomí. Duch se za nás přimlouvá.

 

Autorka vystudovala bohemistiku a učitelství