Seznamka
Pierre Claverie, bývalý biskup z Oran, který byl zabit v roce 1996, za sebou zanechal stále aktuální texty
Autor: La Croix / Jacques Houzel/La Vie/Ciric
Myšlení alžírského biskupa z Oran, Mons. Pierra Claverie, zůstává podivuhodně aktuální i 20 let po atentátu, během něhož zemřel spolu se svým přítelem Mohamedem Bouchikhim.
Yassinu Elmagroudovi nebylo ještě 10 let, když byl 1. srpna 1996 zabit Pierre Claverie se svým přítelem Mohamedem Bouchikhim, ale i přesto se jejich cesty zkřížily. Vyrůstal v „alžírsko-muslimské tradici“, a i on žil v „lhostejnosti k druhému.“
Každodenní praxe setkání
„Doktrína“, jíž byl Elmagroud blokován, začala povolovat, když se zapsal ke studiu na Centru ekonomické a sociální dokumentace, jednom z míst, které už bývalý biskup označoval za místo setkání křesťanů a Alžířanů. Krusta poté zcela praskla během pobytu v Číně, kdy se setkal s ateisty, buddhisty, křesťany…
A díky knize 15 dní modlitby s Pierrem Claverie dokázal svou zkušenost pojmenovat: „Poznal jsem, že pro něj nebyl dialog pouhým heslem, ale každodenní praxí. Pomohl mi smířit se s vlastní vírou a otevřít se druhým,“ svědčil během květnového kolokvia, které organizovala diecéze Oran a které se soustředilo na „aktuálnost myšlenek“ bývalého biskupa.
Dílo, jež rezonuje i za hranicemi
Dílo dominikána Pierra Claverie se rodilo v čerstvě nezávislém Alžíru, v době vzrůstajícího islamistického násilí a přirozeně bylo prostoupeno osobním příběhem tohoto pied-noir (židé nebo křesťané emigrující z Evropy do francouzského Alžíru). Jeho život dodnes silně rezonuje jak v jeho rodné zemi, již nechtěl ani během občanské války opustit, tak i za jejími hranicemi.
Možná i v tom lze hledat příčinu toho, co tento syn Bab-El-Oueada z Alžíru opakoval ve svých homiliích, článcích i v debatách, jichž se účastnil. Již od dětství nesl přesvědčení, že lhostejnost k druhým je předzvěstí smrti, neboť je zapříčiněna vyloučením a násilím. Naopak „vyjití ze sebe sama“ je sice náročné, ale vždy „život obohacuje.“
Dialog je ve vztahu k Bohu úplný základ
V průběhu let se slovo „dialog“ stalo jeho víře určující. „Nikoliv kvůli taktice nebo oportunismu, ale jelikož je dialog ve vztahu k Bohu i lidem zcela základní,“ zdůrazňoval. „Aby mohl každý objevit to nejlepší, co v sobě nese, to nejlepší ze své víry, ‚já‘ v tom, co je ‚mé‘,“ psal. Takový způsob myšlení a víry je povzbuzující právě dnes, v době odpovídající na nabídku pluralismu jeho radikálním odmítáním a izolacionismem. „Z korespondence, již udržoval se svou rodinou, a z rozhovorů s bratry dominikány, můžeme vyčíst leccos o horlivosti jeho ducha. V době, jejíž klidné vody rozčeřil Druhý vatikánský koncil, projevoval nesmírnou inteligenci a smysl pro humor,“ což označuje sr. Anne-Catherine Mayer, dominikánka z Orbey, která se zabývá vydáváním jeho díla, za „prorocké.“
Náboženská a sociopolitická analýza
Neúnavně vysvětloval smysl přítomnosti křesťanů v muslimském prostředí, konfrontoval své hledání pravdy uprostřed Alžířanů, s nimiž žil, a právě zde oslovují jeho texty kombinací obdivuhodné svobodou a hluboké spirituality. Krize v Libanonu, konflikt v Bosně a Hercegovině, válka proti Iráku… dominikán „nikdy neuvízl v sociopolitických reáliích, a jeho analýza nikdy nebyla výlučně náboženská,“ podotýká P. Bernard Janicot, ředitel oranské knihovny.
Již před dvaceti lety předpovídal bývalý oranský biskup nevyhnutelnou migraci vedoucí lidi z jihu na sever. „Dvě třetiny lidí se ucházejí o pozici té třetiny, která zbohatla a snaží se od zbývajících oddělit. Evropa změní svou tvář,“ oznámil v roce 1993 bez skrupulí účastníkům debaty v klášteře Sénanque. „Bude třeba žít společně /…/ a pokud možno udržovat prostor, který nebude monopolem jednoho náboženství, jedné kultury ani jakékoliv ideologie.“
„Tento islám vykořeněný z hlubokých hodnot“
Pronikavost jeho myšlenek ještě před vzestupem fundamentalistických proudů v islámu dokazuje svou relevanci právě dnes. „Zbožnost se vyvíjela podobným způsobem: buď jsme uvnitř a žijeme tam, nebo nejsme uvnitř a pobýváme v sevřené přísnosti toho, kdo je tolerován, kdo se ale necítí být součástí,“ napsal v lednu 1996, několik měsíců před svou smrtí, v reakci na odklon Alžírska od nezávislosti. „Není překvapující, že se islám vyvrácený ze svých hodnot – jak lidských, tak duchovních – postupně stává politickým faktorem měnícím se dnes v nástroj násilí.“
Pierre Claverie se ale zároveň nezdráhal přímo vymezit vůči určité formě islámsko-křesťanského dialogu založeného na „hledání společných východisek.“ „Je to narcistická past každého dialogu, který se snaží popřít nebo obejít jinakost,“ napsal v roce 1983 P. Christianu de Chergé, představenému v Tibhirine. „Není to postaveno na lži, strachu z toho, že se znelíbíme, ani na polopravdách,“ dodal s neoblomností.
Dialog odzbrojující fanatismus
Žil daleko od „snadných kompromisů, jež představují vážné deziluze,“ ale spíše ve „sdíleném pobývání,“ v „těchto rozsáhlých územích dohody a možné spolupráce,“ (obrana svobody, práva nebo lidských práv), které v každodenním dialogu neodbytně zdůrazňoval.
Jeho náboženský život v Alžírsku může být plně ilustrován následujícím přesvědčením, které vyjádřil během homilie při mši, kdy byl 9. října 1981 v Oran ustanoven biskupem: „Dialog je dílem stálé proměny: jedině on umožňuje odzbrojit fanatismus v nás samých i v druhém člověku. Právě skrze něj jsme voláni k projevu víry v lásku Boha, který bude mít poslední slovo nad všemi mocnostmi rozdělení a smrti.“
La Croix, „Pierre Claverie, une vie en dialogue“, 8. července 2016 - přeložila Kristýna Boháčová
O historii Alžirska v období, kdy byl zabit i biskup Claverie (zdroj: wikipedie)
V roce 1989 umožnila nová ústava podíl na vládě i opozičním stranám. Zavedení pluralismu v Alžírsku a dohoda o postupném rušení apartheidu v JAR, obě události spadající do roku 1988, byly, již před pádem Berlínské zdi, předzvěstí demokratické změny v Africe.
Volby 26. prosince 1991 vyhrála Islámská fronta spásy (IFS) fundamentalistických muslimů. Následoval vojenský převrat, moc převzala Nejvyšší státní rada, v lednu 1992 rozpustila parlament a v únoru vyhlásila výjimečný stav. IFS byla zakázána, přesto neukončila svoji činnost a na konci roku 1993 vyzvala všechny cizince v zemi, aby ji opustili. Po uplynuti této lhůty začaly masakry namířené nejen proti nim. Roku 1994 se stal prezidentem Liamine Zéroual, který byl podporován armádou. Na usmiřovacích konferencích v letech 1996 a 1997 se mu podařilo přimět umírněné islamisty k dialogu. V listopadu 1996 schválilo 85,6 % Alžířanů ústavní reformu, která zakazuje náboženské strany, umožňuje formování politických stran a posiluje úlohu prezidenta.
Občanská válka v Alžírsku mezi vládou a islamistickými povstalci si vyžádala přes 100 tisíc obětí. Po zvolení sekulárního prezidenta v roce 1995 se islamisté začali mstít masakrováním nezúčastněných obyvatel. Ještě v srpnu 2008 došlo k sebevražednému útoku na policejní školu, při kterém zemřelo 43 lidí. Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako "arabské jaro". V rámci těchto událostí byl v únoru 2011 v Alžírsku zrušen téměř 20 let trvající výjimečný stav.
