Vzpomínky na působení v podzemní církvi během normalizačního režimu

Portréty a rozhovory / Tomáš Halík / 21. srpna 2016
Vzpomínky na působení v podzemní církvi během normalizačního režimu

Tomáš Halík
Autor: Wikipedia.org / Petr Novák / Creative Commons

Rok 1968 pro mne znamenal jaro – „Pražské jaro“, naději na postupnou liberalizaci režimu a s ním spojené jaro univerzity, kam se vrátili učitelé, vyloučení v padesátých letech, jaro katolické církve (byly v proudu reformy nedávno skončeného Druhého vatikánského koncilu) – pro mne pak jaro mého života (bylo mi 20 let) a jaro mé víry byl jsem 2 roky po konverzi).[1] V roce 1968 jsem poznal dva své nejvýznamnější učitele – v oblasti filozofie Jana Patočku, v oblasti teologie Josefa Zvěřinu. Oba tito moudří a stateční muži mi jednak otevřeli nové styly myšlení a nové intelektuální horizonty, jednak mně byli celoživotně  vzory morální pevnosti a občanské statečnosti.[2]

Během Pražského jara 68 jsem byl plně zapojen jednak do studentského života (už na podzim 1967 jsem založil Debatní klub na Filozofické fakultě, kam jsme pozvali mimo jiné Václava Havla), jednak do pokoncilní obnovy církve u nás a rozvíjejícího se ekumenického hnutí.[3] Osobně jsem se účastnil několika přelomových událostí – památného setkání katolické inteligence v domě manželů Kaplanových[4], z něhož vzešlo tzv. Dílo koncilové obnovy, sjezdu na Velehradě, kde byla tato iniciativa veřejně vyhlášena a také jsem s Janem Sokolem a Ladislavem Hejdánkem stál u kolébky Ekumenického hnutí inteligence a studentstva. Obě instituce byly hned po okupaci zakázány.

Ruská okupace mne zastihla – jako několik set československých studentů -  na prázdninách v Anglii.

Začal jsem tehdy studovat na jedné britské univerzitě a otázku návratu či emigrace jsem nechával otevřenou. Definitivní rozhodnutí jsem udělal až tváří v tvář oběti Jana  Palacha která mnou hluboce otřásla.[5] Tenkrát jsem si slíbil, že se nikdy nezaprodám okupačnímu režimu a svůj život věnuji  zápasu  za duchovní a morální obnovu společnosti pod okupačním komunistickým režimem. Toto rozhodnutí mne o několik let později přivedlo do řad tzv. podzemní církve, k aktivitám církve v ilegalitě.[6]

Můj veřejný spor s komunistickým režimem začal mou doktorskou promocí v roce 1972, kdy jsem ve své řeči místo předepsaného díku straně poděkoval obětem tehdejších čistek na univerzitě a skončil citátem z Karla Čapka: Pravda je víc než moc, protože je trvalá. Vzápětí jsem dostal zákaz působit na univerzitě a nesměl jsem cestovat na Západ, ba ani do Jugoslávie.

Na podzim téhož roku jsem začal šestiletou přípravu na tajné kněžské svěcení, studium teologie, spirituální formaci a také kurs konspirace pro riskantní práci v utajení. Byl jsem vysvěcen na kněze 21. října 1978, v předvečer inaugurace papeže Jana Pavla II. (pravděpodobně jako první kněz za jeho pontifikátu) v soukromé kapli biskupa Aufderbecka v Erfurtu v tehdejší NDR. Svědectví o tom od očitého svědka mého svěcení, tehdejšího generálního vikáře Reinharda Kocha, je na internetu v televizním pořadu Třináctá komnata Tomáše Halíka. Protokoly o tajných svěceních v NDR byly uchovávány v tajném archivu v Západním Berlíně a teprve po r. 1989 zpřístupněny.[7]

Rozhodl jsem se věnovat své síly práci pro církev, která neměla žádný majetek, žádnou moc, kde jsme živili prací v civilních povoláních a jedinou „odměnou“ mohla být léta v kriminále nebo ještě něco horšího. Pamatuji si, jak mne jednou navštívil můj přítel Jaroslav Kašparů a přinesl mi zprávu, že jeden z kněží podzemní církve byl nalezen mrtev, zřejmě zavražděn tajnou policií. Zeptal se mne: Máš strach? Odpověděl jsem: To víš, že mám strach, ale kašlu na něj. V takových situacích si člověk má být vědom rizik a může cítit strach, ale nesmí pustit strach ke kormidlu svého života.

Podzemní církev nebyla jednotná organizace, nýbrž množství uskupení, která mnohdy o sobě nevěděla – bylo zásadou vědět jen to, co je nezbytně nutné, aby z nás žádné další informace nevytloukli při výsleších. Naše skupina vznikla už v rámci protinacistického odboje za války. Po r. 48 musel její zakladatel dramaticky prchat přes hranice a skupina pak přežívala ve velkém utajení až do pozdních 60. let,[8] kdy se k ní přidal Václav Dvořák, kněz, vězněný v 50. letech a po léta pracující v jednom antikvariátu v Praze. Ten do skupiny přivedl další, kromě jiných i mne. Protože jsme nepředpokládali, že se dožijeme svobody církve, počítali jsme s dlouhodobou prací v ilegalitě a museli jsme dodržovat přísná konspirační pravidla, aby STB neodhalila celou síť. Měli jsme zakázáno prozradit cokoliv vlastní rodině (protože v těch případech docházelo dříve několikrát k prozrazení), tedy ani moje matka nesměla vědět, že jsem kněz. O svém kněžství jsme mohli říci jen dobře prověřené skupině lidí, s nimiž jsme pak po bytech slavili bohoslužby. Zaměřovali jsme se ale hlavně na to, co nebylo dovoleno oficiální církvi – práci se studenty a inteligencí, vzdělávání, dávání duchovních cvičení, překládání a vydávání teologické literatury a časopisů v tajných tiskárnách.

Spojení kněžství s civilním povoláním jsme nepovažovali jenom za něco, co je vnuceno okolnostmi, ale za nosný model pro budoucnost – já jsem mu např. zůstal věrný po celý život, i dnes jsem nejen farářem Akademické farnosti, nýbrž i profesorem na necírkevní Filozofické fakultě UK.[9]

Jsem hrdý na to, že v naší skupině se nenašel žádný zrádce, naše činnost se neprozradila. Já jsem byl častokrát na velmi nepříjemných výsleších, ale ty se týkaly spíše mých vztahů s disidenty, jako byl Václav Havel nebo Radim Palouš, o mém kněžství se pravděpodobně policie nedozvěděla, a když jsem opakovaně jasně odmítl nabízenou spolupráci, STB nakonec ustala ve výsleších, ale vedla mne až do konce jako nepřítele režimu.[10] Při jednom výslechu  se  zdálo, že mne STB považuje za tajného jezuitu – to nebyli daleko od pravdy, jezuitská spiritualita mi byla vždy blízká (ne v představách A. Jiráska, ale v té podobě, jakou dnes vidíme na papeži Františkovi), ale formálně jsem členem řádu nikdy nebyl.

Vzpomínky na působení v podzemní církvi během normalizačního režimu

Vojska Varšavské smlouvy v čele s armádou Sovětského svazu vstoupila do Československa z noci 20. na 21. srpna 1968
Autor: Wikipedia.org / Creative commons

Svět disentu lze rozdělit na tři skupiny: politický disent (sem patřila např. Charta 77 a Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných), církevní disent (kněze a laiky v podzemní církvi) a kulturní disent ( vydávání samizdatové literatury, „bytovou univerzitu“ – přednášky v soukromých bytech či „bytové divadlo“ apod.). Ovšem byli lidé, kteří ty skupiny přemosťovali -  Václav Malý  náboženský a politický disent, já zas církevní a kulturní disent.

Na nátlak STB jsem musel postupně opustit dvě civilní zaměstnání, i když jsem tam snažil být nenápadný. Ředitel Chemoprojektu, kde jsem působil jako podnikový psycholog a pak ředitel vzdělávacího střediska při ministerstvu průmyslu, kde jsem dělal kursy komunikace, mne upozornili, že na ně tlačí STB, aby mne propustili, a poradili mi, abych raději dal výpověď včas sám, protože po výpovědi z politických důvodů bych těžko našel slušnější zaměstnání.[11] Nakonec jsem na léta skončil jako psychoterapeut v léčebně alkoholiků a drogově závislých – režim se zřejmě domníval, že tam už nemohu nikoho zkazit a pro mne to byla velice cenná životní zkušenost.

Během 80. let jsem dostal nové poslání. Byl jsem autorem myšlenky Desetiletí duchovní obnovy národa, iniciativy, na níž jsem pak s dalšími pracoval řadu let. Po mnoha setkáních se mi konečně podařilo přesvědčit kardinála Tomáška, aby tuto iniciativu zaštítil svou autoritou a vyhlásil svým jménem. V té době mne čelný katolický disident, P. Oto Mádr,  přizval do jakéhosi „generálního štábu“ podzemní církve, kde se připravovaly koncepce a plány pro budoucnost. Působili tam kromě jiného i dva dnešní kardinálové, M. Vlk a D. Duka, které jsem znal už od r. 68. Po r. 77 se biskup a nově jmenovaný kardinál Tomášek, vždy považovaný za velmi opatrného, postupně stal symbolem zápasu za duchovní a občanskou svobodu proti policejnímu komunistickému režimu, známým a  uznávaným  nejen katolíky a nejen v České republice.[12] Klíčovou roli zde sehrálo jeho rozhodnutí vybrat si za hlavní poradce a spolupracovníky tři kněze podzemní církve – Josefa Zvěřinu, Otu Mádra i mne, jakkoliv jsem byl o téměř půlstoletí mladší než on.[13]

Na mne připadly hlavně dva úkoly: když za kardinálem Tomáškem přijížděli významné osobnosti světové církve (za všechny jmenujme pařížského arcibiskupa kardinála Lustigera) a on s nimi nemohl svobodně mluvit v odposlouchávaném arcibiskupském paláci, já jsem je doprovázel jako průvodce po pražských památkách a přitom jsem jim mohl předat mnoho informací o skutečném stavu církve u nás včetně podzemní církve a oni zas mohli přímo informovat papeže Jana Pavla II. Druhým a ještě důležitějším mým úkolem bylo připravovat texty některých pastýřských listů, otevřených dopisů a promluv kardinála Tomáška, včetně slavného kázání v katedrále za sametové revoluce s památnými slovy: V této historické chvíli dějin naší vlasti stojím já i celá katolická církev na straně národa!

Kardinál Lustiger mi později otevřel cestu přímo k papeži, s kterým jsem se poprvé setkal před svatořečením Anežky České v listopadu 89; pak mne papež pozval připravovat jeho první cestu do Československa na jaře 1990 a jmenoval mne poradcem Papežské rady pro dialog s nevěřícími. Ale to už je jiná kapitola.

Když jsem vstupoval do riskantní služby v podzemní církvi během perzekucí církve normalizačním režimem, byl v tom jistě i kus romantismu a mladistvého idealismu. Vůbec však toho rozhodnutí nelituji, jsem za všechny ty zkušenosti vděčný.  Poznal jsem tam řadu vynikajících osobností, chlapskou solidaritu statečných kněží a obětavou lásku ke Kristu, církvi a národu. Formovala se tam má víra a můj charakter. Jestliže ve čtvrtstoletí po pádu komunismu jsem mohl velkému množství poctivě duchovně hledajících lidí otevřít cestu k víře, a pro jiné být určitým orientačním bodem v době zmatků, strachů, předsudků a nenávisti,  děkuji za to především zkušenostem z mého působení v podzemní církvi během normalizačního režimu. 

Jedno poučení si nesu zvlášť pro tuto dobu: člověk může mít obavy (mnohdy oprávněné), ale nikdy nesmí pustit strach ke kormidlu svého jednání. Zapsal jsem si tehdy citát ze Starého zákona: Nepřidáš se k většině, když páchá nepravost.


Text je upravenou verzí vzpomínek Tomáše Halíka na podzemní církev pro Český rozhlas Plus.

 


[1]  Byl jsem pokřtěn jako dítě, ale vychován v duchu čapkovsko-masarykovského humanismu (můj otec byl na podnět Ferdinanda Peroutky pověřen po smrti Karla Čapka na konci roku 1938 zpracováním jeho pozůstalosti); ke křesťanství mne v polovině 60. let přivedl jednak intelektuální zájem (počínaje četbou „Ortodoxie“ G.K. Chestertona, jednak estetické zaujetí (duchovní hudbou, výtvarným uměním, ale hlavně literaturou, romány G. Greena, G. Bernanose, F. Mauriaca aj.), politický protest proti státem vnucovanému atesimu a nakonec osobnost P. Jiřího Reinsberga, který přivedl k víře množství studentů, intelektuálů a umělců, stal se mi vzorem kněze, bořícího tradiční představy o církvi a „důstojných pánech“. První zpověď a první přijímání jsem absolvoval 28. září 1966, v předvečer mé imatrikulace n a FF UK.

[2] Jan Patočka, můj učitel na FF UK a později v „bytových seminářích“, se stal prvním mluvčím Charty 77 (spolu s V. Havlem a F. Hájkem) a zemřel na následky policejního výslechu v březnu 1977. Josef Zvěřina byl vždy v přední řadě bojovníků za svobodu církve a národa – byl perzekvován nacisty i komunisty, dlouhodobě vězněn, protagonistou Díla koncilové obnovy v r. 68, patřil k prvním signatářům Charty a prvním členům Občanského Fóra v listopadu 1989. Spolupracoval jsem s ním intenzivně v 80. letech v kruhu kolem O. Mádra a kardinála Tomáška.

Vzpomínky na působení v podzemní církvi během normalizačního režimu

Tomáš Halík v roce 1972, projev při doktorské promoci
Autor: Halik.cz

[3] Šlo hlavně o ekumenická setkání na evangelické faře v Uhříněvsi u Prahy a o seminář v Jirchářích, kde jsem poznal J. Němce, J. Sokola, L. Hejdánka.

[4] Na této historické poradě několika desítek předních katolických osobností, kam mne vzal P. Jiří Reinsberg, jsem poznal mnoho těch, kteří v následujících letech podstatně ovlivnili můj život, včetně P. Oty Mádra, Václava Vaško, Ivana Medka. S Jiřím Němcem jsem se poznal už dříve v Jirchářích. To setkání znamenalo start obrody české  katolické církve, podstatný krok k aplikaci reforem 2. vatikánského koncilu a zahájení řady iniciativ katolíků v podmínkách, které otevřelo Pražské jaro.

[5] Vrátil jsem se 28. 12. 1968 na základě dopisu K. Neradové, ale stále jsem měl – jako tisíce Čechoslováků v té době – možnost vrátit se na Západ na základě tehdy paušálně prodlužované „doložky k pasu“, definitivní rozhodnutí jsem udělal v den rekviem za Jana Palacha v lednu 1969.

[6] Uvažoval jsem tenkrát o vstupu do jezuitského řádu a jednal o tom s dlouholetým provinciálem F. Šilhanem a s jeho nástupcem J. Pavlíkem. Nakonec jsem se však rozhodl pro skupinu, do níž mne uvedl P. Václav Dvořák, kterého jsem poznal u dr. Neradové.

[7] Mužem, který naší skupinu spojoval s církví NDR, byl tehdejší pomocný erfurtský biskup J. Meisner; když se stal arcibiskupem v Berlíně a kardinálem, měl možnost archivovat protokoly o svěceních v jednom západoberlínském klášteře a bezprostředně po pádu komunistického režimu je předat kardinálu Tomáškovi; v té době byl také hlavní spojkou mezi podzemní církvi v Čechách a papežem Janem Pavlem II.  Z přímých účastníků mého kněžského svěcení žije emeritní světící biskup Koch, tehdy generální vikář, kardinál Meisner a sestra Karla, později představená  Schönstattských sester, psal o něm i V. Dvořák. Vědomě lživé a snadno vyvratitelné je tedy nepodložené tvrzení Petra Hájka, že „jsem si svěcení vymyslel a že mu to řekl kardinál Meisner“ –  bohužel, tato absurdní lež, vyvrácená mimo jiné arcibiskupstvím pražským, které zveřejnilo doklady o mém svěcení od kardinála Meisnera, je dosud některými lidmi opakována.

[8] Po emigraci zakladatele P. Hovorky skupinu vedl tajně vysvěcený kněz  Antonín Bělohlávek.

[9] V tom byla naše skupina inspirována hl. francouzským hnutím „ dělnických kněží“. S nimi A. Bělohlávek a V. Dvořák navázali přímý kontakt během Pražského jara 68 a později jsme se s nimi tajně setkávali v jedné chatě u Balatonu v Maďarsku.  

[10] V posledním se zachovaných zápisů STB prý stojí, že mne a P. Aleše Opatrného považuje STB za nejnebezpečnější katolické aktivisty v budoucích letech.

[11] Podnikoví psychologové byli tabulkově zařazeni na personální oddělení; po příchodu nové kádrovačky a mém jasném odmítnutí nabídky vstoupit do strany nebo aspoň do Socialistického svazu mládeže či Svazu československo-sovětského přátelství bylo zřejmé, že mé dny v Chemoprojektu jsou sečteny. Na radu jednoho kolegy jsem se ucházel o místo na katedře psychologie práce při vzdělávacím středisku Ministerstva průmyslu – byl překvapen, že se jednalo o „katedru nestraníků“ a „pod svícnem byla tma“.  Tam jsem si opravdu užil romantiku působení v „týlu nepřítele“, kdy jsem přednášel o psychologii vedení lidí komunistickým bosům a zároveň působil „v ilegalitě“, v podzemní církvi. Ale i odtamtud na nátlak STB jsem musel odejít.

[12] Ještě k Chartě 77 zaujal kardinál Tomášek veřejně distanc; tehdy ale s ním Josef Zvěřina vedl zásadní rozhovor o tom, že církev se nesmí distancovat od lidí, pronásledovaných za spravedlnost, byť mezi nimi jsou i bývalí komunisté. Zřejmě tento rozhovor – a pak jistě vliv nového  papeže Jana Pavla II. – přiměl F. Tomáška opustit dosavadní dodržování tehdejší velmi opatrné vatikánské politiky kardinála Cassaroliho a více se sblížit s katolickým disentem a podzemní církví.

[13] Spolupráce s okruhem kolem O. Mádra a s kardinálem Tomáškem znamenala pro mne přejít ze skupiny, v níž jsem dotud působil (její hlavní představitelé P. Piťha a A. Bělohlávek se rozhodli pro ještě větší utajení), opustit opatrnou, přísně zakonspirovanou činnost a riskovat nejen intenzivní styk s disidenty včetně V. Havla, nýbrž  i veřejná vystoupení -  nejvýraznější krok byl můj programový proslov v brněnské katedrále v květnu 1989, který mne učinil známým v širokých kruzích katolíků a pak proslov na hromadné audienci u Jana Pavla II. po Anežčině svatořečení, kde jsem citoval staré proroctví, že až bude Anežka svatořečena, nastanou dobré časy v Čechách. Tehdy jsem byl už silně sledován STB (která např. znemožnila můj projev na národní pouti  v Prachaticích v červnu 1989), policie tehdy vše monitorovala, ale už málokdy přímo zasahovala; režim vyčkával, nakolik se Gorbačovova „perestrojka“ uplatní i u nás.

(Psáno pro rozhlasový pořad o podzemní církvi k 21. srpnu 2016. Toto svědectví je mou nepřímou odpovědí na prolhaný pamflet, kterým se určité kruhy „Přátel Ruska“ snažily formou mého „alternativního životopisu“ na bulvárních proruských serverech – a pak dalších internetových zdrojích-  poškodit mou pověst. Zatímco jejich pomluvy stojí na prokazatelných lžích – a zejména zcela ignorují mé působení v podzemní církvi, které bylo hlavní náplní mého života v sedmdesátých a osmdesátých letech - , zde uváděná fakta lze spolehlivě ověřit.)

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nenalezeny žádné záznamy.

Rubriky

Anketa

Mají se představitelé církví vyjadřovat k politickým otázkám?
Ano, ještě nejsme v nebi a zlo je přítomno i v politice
88%
 
Ne, naše království není z tohoto světa, je třeba zachovat odstup
3%
 
Je třeba pouze vyzývat k modlitbám. Modlitba má velkou sílu
9%
 
(Počet hlasů celkem: 100)