Seznamka
Symboly pro ženskou (vlevo) a mužskou (vpravo) homosexualitu
Autor: wikipedia.org / Martin Strachoň / Wikimedia Commons
Nová kniha psychologa Jeronýma Klimeše Křesťanství, vztahy a sex (vydalo nakladatelství Novela Bohemica, 2016) se zabývá problematikou partnerství a rodiny. Autor, který na veřejnosti vystupuje v roli zkušeného, křesťansky orientovaného rodinného a partnerského terapeuta a poradce, na záložce vysvětluje svůj záměr představit čtenářům přehled „praktických a realizovatelných morálních zásad sexuální a vztahové výchovy.“ Publikaci adresuje rodičům a jejich dospívajícím dětem, učitelům, poradenským pracovníkům a kněžím ve zpovědní praxi. Ponechám stranou celý obsah knihy, která by si zasloužila péči početnějšího autorského kolektivu a dohled kvalifikovaných recenzentů. Ponechám také stranou poněkud svérázný styl překypující příklady z poradenské praxe a bonmoty (jedno dítě za tátu, druhá za mámu, třetí za stát). Nezaměřím se ani na autorovu snahu roubovat na sebe ne vždy životaschopně poznatky přírodních věd, psychologie a morální teologie. Tímto textem reaguji především na názory a doporučení v přístupu k lidem s odlišnou sexuální orientací, v knize text na straně 199 až 209.
Hned zkraje požaduje Klimeš od věřícího homosexuála (tento pojem autor preferuje před označením gay/lesba/bisexuál/transsexuál, zkráceně LGBT osoby), aby vnímal svou odlišnost jako „poruchu nebo chorobu.“ Zaznamenal autor fakt, že homosexualita byla už v roce 1993 vyškrtnuta Světovou zdravotnickou organizací ze seznamu chorob a jako taková není považována oficiálními lékařskými, psychologickými a psychoterapeutickými asociacemi za předmět léčby? Klimeš srovnává gaye a lesby s lidmi bez končetin nebo s šesti prsty. Na této argumentaci zaráží, že partnerské otázky zcela redukuje na sex – nejde o to, zda někoho miluju, ale zda s ním spím. Pokud argumentuje tímto způsobem, jediné, co osoby s homosexuální orientací odlišuje a co by se mohlo stát předmětem terapeutické intervence, je neschopnost počít dítě běžnou cestou. Podle mého názoru mimo otázku reprodukce mají gayové a lesby předpoklady vést plnohodnotný, kvalitní život, vytvářet dlouhodobá, citově hluboce založená a stabilní partnerství, za určitých podmínek i založit rodinu a vychovávat děti.
Ilustrační foto: psycholog Jeroným Klimeš je i autorem knihy na podobné téma k obsahu článku
Autor: Repro: klimes.us
Klimeš vůbec v knize nezmiňuje, že gaye a lesby nejvíc handicapuje nikoli vnitřní založení a dispozice, ale nepochopení jejich situace druhými lidmi, negativní reakce a postoje okolí, předsudky a stigmatizace. Zvláštní je, že Klimeš aplikuje jiná měřítka na osoby věřící. Proč by měl věřící gay či lesba více než ateista považovat svou orientaci za nemoc? Takové nároky nemá ani učení římskokatolické církve, ke které se Klimeš hlásí.
Druhý požadavek Klimeše je, aby se věřící gayové a lesby zřekly homosexuální kultury. Autor píše, že homosexuály odlišuje ani ne tak sexuální orientace, jako „způsob života, který většina z nich vede a který se odvíjí pod diktátem sexu,“ hned dál cituje neznámý zdroj: „‚Správné je to, k čemu mám sexuální puzení. Sexuální puzení je jedním z nejvyšších měřítek mravnosti mých činů.‘“ Toto tvrzení považuji za problematické ze tří důvodů. Zaprvé neexistuje jedna kultura LGBT osob, naopak tato menšina se skládá z různých podskupin a prostředí. Řada gayů a leseb se sama distancuje od rizikových forem chování a nápadných projevů na veřejnosti, jejich sousedé či kolegové v práci by je pouze s obtížemi dokázali odlišit od průměrné české populace. Zadruhé se jedná o typický příklad stereotypu – jestliže se někteří chovají špatně, zobecníme závěr, že všichni jsou zkažení, myslí pouze na sex, setkání s každým gayem či lesbou představuje riziko! Pokud jste gay, rozhodně nekontaktujte nikoho se stejným zaměřením. Přitom řada osob s homosexuální orientací popisuje, že právě setkání s ostatními gayi a lesbami žijícími „normální“ život jim pomohla překonat strach a přijmout sám sebe. Zatřetí Klimeš přisuzuje gayům a lesbám deformovaný pohled na svět, dělá z nich bytosti řízené vlastním sexuálním pudem, egoisty neschopné naplňovat vyšší hodnoty a city, například být ve vztahu věrný nebo druhého milovat nesobecky.
Za nejproblematičtější považuji Klimešovy názory a doporučení stran poradenské, případně pastorační péče. Autor požaduje, aby věřící gay nejprve vyzkoušel žít „sám a bez sexu, a pak aby zkusil vztah se ženou“ a teprve v případě, že druhý pokus také nevyjde, má hledat trvalého partnera. Lze si představit, jaké fatální následky a psychická zranění takové vedení může způsobit nejen v osobnosti člověka s homosexuální orientací, ale i u jeho blízkých, se kterými spojí svou životní cestu. Tím, že Klimeš vystupuje v roli psychologa a terapeuta, dává svým názorům punc odbornosti a důvěryhodnosti. O to horší důsledky může mít jeho kniha v rukou rodičů, učitelů, pastoračních asistentů a kněží, nemluvě o dospívajících, kteří řeší problém své odlišnosti.
Je otázka, zda Klimeš ve své praxi vůbec dlouhodobě s LGBT osobami pracoval, případně zda s některými z nich svou práci konzultoval. Kniha přináší jednostranný, značně deformovaný, normativně direktivní a z terapeutického hlediska nebezpečný pohled na homosexualitu, uvedené pasáže jsou v ostrém rozporu se současným vědeckých poznáním, společenskou realitou a nereprezentují ani aktuální učení církve. Zvláště zraňující a znejišťující může být vykreslený obraz homosexuality pro dospívajícího, který hledá podporu ve fázi prvotního přijetí vlastní odlišnosti. Po přečtení Klimešova textu bude sám sebe považovat za invalidu a na celý život mu zůstane hrůza ze sexuchtivé tvz. homosexuální kultury.
Autor opomíjí skutečnost, že život LGBT lidí ve všech svých podobách (například singles, hledající partnera, v trvalém vztahu) může stát na křesťanských hodnotách, že tedy křesťanství a homosexualita nemusejí být v rozporu. Tuto cestu ale kniha neukazuje, hovoří pouze o tzv. menším zle. Pokud se autor nebojí kultury LGBT křesťanů, možná by pro jeho budoucí profesní rozvoj a praxi bylo užitečné, některé z nich blíže poznat a pak teprve o nich něco publikovat.
Související recenze celé knihy publikovaná v Magazinu Christnet.eu
