Liturgie jako rukojmí?

Ilustrační foto: pohled do chóru svatovítské katedrály
Autor: Wikipedia.org / Aconcagua / Creative Commons

Pontifikát papeže Františka z pohledu katolíka rozhodně nelze popsat jako nudný. Po synodě o rodině a exhortaci Amoris laetitia upoutalo v polovině letošního roku – v souvislosti s londýnskou přednáškou prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti kardinála Saraha – pozornost pro změnu téma liturgie. V Katolickém týdeníku se k této otázce vyjádřil Marián Sekerák článkem K diskusi o směřování liturgie¹⁾. Přináší solidní argumenty a základní orientaci v tématu?

O co jde

První problém se skrývá už v samotném názvu článku, a sice ve výrazu „směřování“. Z úvodu článku a z odstavce týkajícího se výzvy kardinála Saraha by se mohlo zdát, že „směřováním“ Sekerák myslí „kam by měli věřící a kněz během mše podle římského ritu hledět (zda k východu, nebo tváří v tvář jako doposud)“. Zbytek článku se však tohoto konkrétního významu „směřování“ netýká. Hned v dalším odstavci, ve kterém shrnuje negativní reakci (dnes už bývalého) mluvčího Svatého stolce Federica Lombardiho na Sarahovy návrhy, Sekerák plynule přechází na téma novější („řádné“) a starší („mimořádné“, „tradiční“, usus antiquior) formy římského ritu²⁾:

„Jedinou řádnou formou bohoslužby v západním obřadu tak i nadále zůstává mše svatá podle misálu bl. Pavla VI. Liturgie podle posledního předkoncilního misálu sv. Jana XXIII., kterou povolil svým dokumentem Summorum pontificum v roce 2007 Benedikt XVI., zůstává i nadále pouze mimořádnou formou.“

Přednáška kardinála Saraha na konferenci Sacra Liturgia se však otázky tzv. mimořádné formy dotkla pouze okrajově a jeho výzva, která vzbudila největší mediální rozruch, se jí netýkala vůbec.³⁾ Jak je zřejmé z kontextu a smyslu jeho výzvy, kardinál Sarah vyzval k obrácení směrem k východu při nové mši svaté. Zdůraznil, že to nevyžaduje žádné zvláštní povolení, protože jde o legitimní způsob, který neodporuje ani požadavkům Druhého vatikánského koncilu, ale ani misálu Pavla VI.⁴⁾ Sekerákův článek však navozuje mylný dojem, že kardinál Sarah navrhoval nahradit novou formu mše svaté starší formou. Protože směšování těchto dvou věcí, tj. obrácení kněze a otázky řádného či mimořádného ritu, se vyskytuje se poměrně často a bývá spojeno se silnými emocemi, někteří komentátoři si položili otázku, zda nemá nějaký hlubší důvod:

„Zdá se, že někteří vysocí církevní představitelé nechtějí, aby si někdo všiml, že určité praktiky spojené s novus ordo – mše čelem k lidu, svaté přijímání na ruku, podávání svatého přijímání laiky – nemají žádnou oporu ani v misálu Pavla VI., tím méně v pověření provést liturgickou reformu, jak je stanovil Druhý vatikánský koncil.“⁵⁾

Ať je tomu jakkoli, uvedený základní omyl Sekerákovi umožnil dodat článku dramatický nádech, varovat před hrozbou schizmatu a poukázat na „umělé vyvolávání nevraživosti mezi věřícími“.

Neposlušnost

Debata o liturgii podle Sekeráka nepředstavuje izolované téma, ale má hlubší souvislosti, a sice postoj vůči současnému papeži. Čtenáře, kteří si toho dosud nevšimli, Sekerák upozorňuje, že v církvi existují na papeže Františka rozdílné názory:

„Na jedné straně jsou zde ti věřící a jejich pastýři, kteří se s jeho pastoračním stylem a akcenty na církev milosrdnou a chudou zcela ztotožňují. Na druhé straně ale zaznívají i hlasy, které si vyhrazují právo interpretovat nauku nejvyššího velekněze tak řečeno „po svém“. A netají se ani nespokojeností s jeho pojetím církve.“

Nejenže tu Sekerák vytváří falešný protiklad (neztotožnit se s papežovým stylem a akcenty totiž ještě nemusí znamenat snahu o vlastní interpretaci jeho nauky), ale také hned dává najevo, která pozice je správná, a která je naopak zavrženíhodná. Vždyť kdo by mohl odmítat papežův „pastorační styl“, „církev milosrdnou a chudou“? Naopak odvážit se „interpretovat nauku nejvyššího velekněze tak řečeno „po svém““ je samozřejmě obrovská drzost.  Sekerák uvádí i další rozpoznávací znaky neposlušných katolíků:

„Zajisté by bylo chybou označovat každého, kdo se zbožně a v duchu platných norem církve účastní tzv. mimořádné formy římského obřadu za schizmatika nebo nepřítele papeže Františka. Pravdou však je, že tato forma se stala rozeznávacím znamením nespokojenců se současným pontifikátem. Svědčí o tom nejenom její opakující se preference preláty, kteří již párkrát otevřeně vyjádřili svůj „uctivý nesouhlas“ s některými názory papeže, ale i orientace některých českých i zahraničních webů, jež se netají svou oponenturou vůči Františkovi. Jejich obsah je tvořen popíráním, vyvracením a zesměšňováním jeho výroků, citováním předkoncilních dokumentů (v oblibě je zejména Pius XII.) a různými videozáznamy „tradiční liturgie“, jež je dávána za vzor „pravověrným katolíkům“.

Pokud tedy katolík nechce být (v časopise vlastněném biskupskou konferencí) označen za nespokojence, měl by se vyhýbat záznamům tradiční liturgie a citacím předkoncilních dokumentů. Ačkoli oponenturu vůči papeži Františkovi Sekerák odsuzuje, nemá problém kritizovat kroky emeritního papeže Benedikta XVI. Jeho Summorum pontificum mělo podle Sekeráka sice bohulibý cíl (přispět k jednotě církve), ale spíše negativní efekt, protože „přilévá olej do ohně aktuálních sporů o orientaci liturgie“. Zdá se však, že si Sekerák vyhrazuje právo interpretovat Summorum pontificum tak řečeno po svém, když tvrdí, že cílovou skupinou, kterou měl Benedikt při jeho vydání na mysli, jsou pamětníci předkoncilní liturgie, kteří nedokázali přejít na liturgii novou, a že jsou už „vesměs v důchodovém věku“.

Slavení liturgie zády k lidu je součástí tzv. „Tridentské mše“
Autor: traditionalcatholicpriest.com

Sekerák nerozebírá, co konkrétně „nespokojenci“ na papeži Františkovi kritizují. Není ochoten připustit, že některé kroky či výroky papeže Františka jsou nejasné nebo (podle všeho) odporují jeho jiným krokům či výrokům nebo učení předchozích papežů a že na upřímně míněné žádosti o vyjasnění určitých kontroverzních otázek Svatý stolec nereaguje, ačkoli se k takovým žádostem v některých případech připojili významní teologové nebo velké množství věřících. Sekerák bohužel neupřesňuje, za jakých podmínek představuje kritika papežových kroků či výroků, případně pokusy o jejich interpretaci neposlušnost, a za jakých podmínek je legitimní, a zda se zákaz kritiky vztahuje také na výroky (bývalého) tiskového mluvčího Svatého stolce.

Sekerák tvrdí, že „jednou z nejviditelnějších cest, jak manifestovat toto „nesouznění“ se Svatým otcem, je liturgie. Ta se stala rukojmím těchto vnitřních rozbrojů v církvi“. Toto jeho tvrzení však vzbuzuje podezření, že své oponenty obviňuje z nekalých úmyslů, aby se nemusel hlouběji zabývat jejich argumenty.

K věci

Co nám Sekerák sděluje k samotné liturgii? Především varuje před jejím nesprávným chápáním. Upozorňuje, že když se význam liturgie přecení, může se z ní stát „historizující divadlo“, při němž se pozornost soustředí na osobu kněze, například díky jeho nápadnému rouchu. V této souvislosti je zvláštní, že na orientaci kněze směrem k lidu Sekerák žádný problém neshledává – na rozdíl od kardinála Saraha, který právě před tímto nebezpečím varuje:

„Tím, že se kněz dívá na lid a mluví k němu, riskuje, že si začne myslet, že je středem pozornosti. Obrátí-li se spolu se společenstvím směrem k Pánu, umožní mu to znovuobjevit svoji identitu, to znamená vést lid k Bohu, sám ustupovat, aby se mohl projevit Kristus…“⁶⁾

Sekerák se naproti tomu domnívá, že obrácení kněze k východu představuje upřednostňování formy nad obsahem:

„Z přepjaté adorace barokních ornátů (…) a ze směřování kněze „ad orientem“ se totiž stává formalistický fetiš vítězící nad podstatnějším obsahem, jímž je oslava Boží a posvěcení člověka. I když stoupenci této mimořádné formy argumentují, že právě ona tuto oběť vystihuje lépe než pokoncilní mše.“

Sekerák opět zaměňuje orientaci směrem k východu a mimořádnou formu mše svaté a používá výraz „pokoncilní mše“, který je zcela zavádějící. Sekerák neřeší, zda určitá forma může lépe odpovídat obsahu než jiná, neklade si otázku, v čem by měla spočívat „aktivní“ účast věřících při mši svaté a proč, ani další hlubší otázky: zda rozumět slovům, která kněz pronáší, znamená totéž jako chápat význam obřadu; zda používání jazyka, který se nepoužívá v běžném životě, může zdůrazňovat posvátnost toho, co se při mši odehrává; nebo z čeho vyplývají liturgické nešvary, jejichž výskyt Sekerák nepopírá – zda nemají souvislost například se snahou o větší zapojení věřících.

Na samotném konci článku se Sekerák překvapivě odvolává na encykliku Mediator Dei, ve které Pius XII. odsoudil „liturgický archeologismus“⁷⁾:

„Jak totiž napsal již zmíněný Pius XII. ve své encyklice o posvátné liturgii Mediator Dei z roku 1947, je rozhodně nemoudré a mylné, pokud by se někdo ve své horlivosti chtěl vrátit zpátky k ritům a praxím antiky, zahazuje nové liturgické vzory, které se vyvinuly jako dispozice božské Prozřetelnost a odpovídají měnícím se okolnostem a situacím (srov. čl. 63). Pokud si za „antiku“ dosadíme „gotiku“ nebo „baroko“, význam jeho výroku zůstává mutatis mutandis, stejný i pro naše časy. Jinak bychom se klidně mohli vrátit ke „mši nejtradičnější“, tj. ke stolování na způsob poslední večeře Páně.“

Je skutečně zábavné, že Sekerák argumentuje encyklikou, která mimo jiné odsuzuje snahu „dát oltáři starý tvar stolu“ (čl. 61), prosazuje polyfonní zpěv, varuje před neuváženým odstraňováním latiny (58–59), obhajuje roucha a vnější pomůcky (100) a zdůrazňuje, že mše svatá je oběť – tedy nikoli „stolování na způsob poslední večeře Páně“. I přes Sekerákovu interpretační vynalézavost se tedy potvrzuje, že Pia XII. a jeho encykliku Mediator Dei bude lepší nečíst – nezapomínejme, že se jedná o předkoncilní dokument.

Závěr

Pravdy o kontroverzních otázkách, jako je v současné době podoba liturgie, se můžeme dobrat pouze poctivým srovnáním argumentů bez zjednodušování, zamlčování a zkreslování. Článek Mariána Sekeráka bohužel krok na cestě k pravdě nepředstavuje. Ať už čtenáře mate záměrně nebo nevědomky, měl by jim za to omluvit; katolík totiž není synonymem hlupáka. 

Poznámky:

1.        Marián Sekerák. K diskusi o směřování liturgie. Perspektivy 35 (KT 23.– 29. 8. 2016). Všechny zde uvedené citace Mariána Sekeráka pocházejí z tohoto článku.

2.        Pro obě formy mše se používají různá označení, cílem tohoto článku nenírozhodnout o jejich adekvátnosti.

3.       Přednáška kardinála Saraha je k dispozici v angličtině na stránce: http://www.catholicherald.co.uk/news/2016/07/12/full-text-cardinal-sarah-at-sacra-liturgia-conference/  Full text: Cardinal Sarah at Sacra Liturgia conference.

Výzva k obrácení směrem k východu:

„On both occasions I said that I believe that it is very important that we return as soon as possible to a common orientation, of priests and the faithful turned together in the same direction—Eastwards or at least towards the apse—to the Lord who comes, in those parts of the liturgical rites when we are addressing God. This practice is permitted by current liturgical legislation. It is perfectly legitimate in the modern rite“ (Při obou příležitostech jsem řekl, že podle mého mínění je velmi důležité, abychom se co nejdříve vrátili ke společné orientaci tak, že se kněží i věřící obrátí stejným směrem – k východu nebo alespoň směrem k apsidě – k přicházejícímu Pánu, a to v částech liturgických ritů, kdy hovoříme k Bohu. Současné liturgické předpisy tento způsob povolují. V moderním ritu je zcela legitimní“)

Poznámka týkající se mimořádného ritu, který by měl být součástí formace kněží:

„And, I would add, that the full and rich celebration of the more ancient use of the Roman rite, the usus antiquior, should be an important part of liturgical formation for clergy, for how can we begin to comprehend or celebrate the reformed rites with a hermeneutic of continuity if we have never experienced the beauty of the liturgical tradition which the Fathers of the Council themselves knew and which has produced so many saints over the centuries?“

4.       Vrátit Boha do středu liturgie: Rozhovor s kardinálem Robertem Sarahem. RC Monitor 15/2016 http://rcmonitor.cz/periodika-rc/?f=415, str. 10; „K celebraci směrem k Pánu tedy není třeba žádného zvláštního povolení.“ (str. 8)

5.       Christian Browne. Liturgická reforma kardinála Saraha se setkává s odporem. RC Monitor 17/2016, str. 14.

6.       Srov. Cardinal Sarah at Sacra Liturgia conference. http://www.catholicherald.co.uk/news/2016/07/12/full-text-cardinal-sarah-at-sacra-liturgia-conference/ „Pokud chápeme, že naše účast na liturgii má být v první řadě vnitřní, vyhneme se hlučnému a nebezpečnému liturgickému aktivismu, který je v posledních několika desetiletích až příliš rozšířený. Nechodíme na liturgii, abychom něco předváděli, aby nás ostatní pozorovali: chodíme tam, abychom se spojili s konáním Krista tak, že zvnitřníme vnější liturgické rity, modlitby, znamení a symboly.“ (překlad M. T.)

7. Encyklika Mediator Dei je v češtině k dispozici na stráncehttps://www.scribd.com/document/149209570/Mediator-Dei-PIUS-XII

Články v rubrice vyjadřují osobní názory autorky. Autorka je překladatelka.