Biskup Mořic Pícha a komunistický režim

Historie / Jan Kafka / 14. listopadu 2016
Biskup Mořic Pícha a komunistický režim

Královéhradecký biskup Mořic Pícha
Autor: Depositum.cz

Dne 12. listopadu 2016 jsme si připomněli šedesát let od úmrtí 22. královéhradeckého biskupa Mořice Píchy. V roce 1950 byl podobně jako většina československých biskupů internován. Tím byla znemožněna kooperace mezi ordináři a každý z nich nyní stál sám před dilematem, jak se zachovat. Mořic Pícha se rozhodl s komunistickým režimem spolupracovat, a díky tomu mohl až do své smrti řídit diecézi.

Říkali mu Ivan Hrozný

Mořic Pícha se narodil v roce 1869 na Moravě. Římská studia jej předurčovala k církevní kariéře. Pohyboval se v blízkosti pražských arcibiskupů v rolích ceremoniáře, osobního sekretáře, kancléře a nakonec i prozatímního správce arcidiecéze po vynucené rezignaci Františka Kordače v roce 1931. Svatovojtěšský stolec, který by znamenal přirozené završení jeho kariéry, mu však unikl. Přednost dostal dosavadní královéhradecký biskup Karel Kašpar. Mořic Pícha se stal jeho nástupcem v Hradci Králové.

Formace v prostředí rakouské monarchie i římských papežských škol v něm vypěstovala nedůvěru v modernizační snahy uvnitř církve. Po druhé světové válce horlil proti novému křesťanskému pozdravu „chvála Kristu“, který se prosazoval jako stručnější varianta tradičního „pochválen buď Ježíš Kristus“. V roce 1948 výslovně věřícím zakázal hlasitou recitaci modlitby k archandělu Michaelu po skončení mše, neboť jde o „novotu“, která odporuje liturgickým předpisům. S velkým pochopením se u něho nesetkala ani reforma velikonočních obřadů papeže Pia XII. v roce 1956, kterou se snažil v diecézi alespoň o rok odložit. Není těžké si představit, jak by asi musel být šokován průběhem a závěry 2. vatikánského koncilu. Diecézi vedl pevnou rukou a jakoukoli neposlušnost nebo morální selhání podřízených neváhal přísně trestat. Díky tomu si mezi duchovními vysloužil přezdívku „Ivan Hrozný“ nebo také „Mořič“.

V totalitních režimech

V době 2. světové války byl s ostatními biskupy a ordináři nucen k projevům loajality vůči Velkoněmecké říši. V létě roku 1943 podepsal společný pastýřský list proti bezbožnému komunismu. Nechvalně známému protektorátnímu ministrovi Emanuelu Moravcovi zaslal blahopřejný dopis k Novému roku 1944. Na sklonku války jej K. H. Frank při pokusu o uzavření separátního míru se západními velmocemi použil jako prostředníka ke kontaktům s Apoštolským stolcem. Díky této vynucené spolupráci s nacisty se stal po roce 1945 terčem diskreditační kampaně. Vyšetřování  sice obvinění z kolaborace neprokázala, nicméně komunistický tisk toto téma zejména po roce 1948 s oblibou využíval. Na sklonku roku 1949 tak například východočeské noviny Pochodeň otiskly článek s výmluvným názvem Biskup Mořic Pícha zachraňuje Německo.

Komunistický převrat v roce 1948 biskupy zaskočil a dlouhé měsíce tápali, jak se vlastně k novému režimu mají zachovat. Ačkoliv v roce 1948 Alexej Čepička označil Mořice Píchu za nejrozhodnějšího odpůrce režimu, biskupovo jednání tomuto hodnocení příliš neodpovídalo. Dne 4. března 1948 napsali českoslovenští biskupové ministru Čepičkovi dopis, v němž na jedné straně usilují o dohodu církve se státem, na straně druhé odmítají vydat veřejné prohlášení ve prospěch nového zřízení, jak po nich komunisté požadovali. Mořic Pícha však ve svém oběžníku vikářům tento dopis interpretuje jednoznačně jako projev loajality k nové vládě, a k témuž vyzývá i duchovní. Zdá se, že se naopak nijak výrazně neangažoval ve prospěch těch duchovních, kteří se ocitli po únoru 1948 v nemilosti představitelů nového režimu. Publicista Miloš Doležal podrobně zmapoval případ P. Josefa Toufara, faráře v Zahrádce, který musel čelit nátlaku funkcionářů Okresního akčního výboru v Ledči nad Sázavou. Zatímco se na jeho podporu ozvaly stovky farníků včetně místních komunistů, biskupství se omezilo na formální protest u Zemského národního výboru a zřejmě s úlevou přijalo Toufarovo rozhodnutí odejít ze Zahrádky do Číhoště.

Internace

Když však postupně naděje na dohodu mezi státem a církví mizela, připojil se také Pícha k odporu ostatních biskupů. Dne 15. června 1949 spolupodepsal známý pastýřský list „Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“ a v neděli 19. června jej – na rozdíl od brněnského biskupa Skoupého – skutečně veřejně přečetl. Mnohým duchovním byl pastýřský list zabaven, proto byl další neděli rozeslán pastýřský list podobného znění, namířený stejně jako předchozí především proti tzv. Katolické akci. O měsíc později biskup nechal rozeslat oběžník, který oznamoval exkomunikaci členů Katolické akce. Protože již od soboty 18. června byla konzistoř násilně obsazena vládním zmocněncem, byly pastýřské listy a oběžníky rozmnožovány a šířeny neúředními cestami. Při pohovorech se zmocněncem se snažil převzít veškerou odpovědnost za tyto události na sebe, aby chránil své spolupracovníky. Díky rozhodnému postoji biskupů se záměr komunistické moci nezdařil a Katolická akce, která měla fakticky převzít vedení církve místo nich, zkrachovala. Bylo však zřejmé, že se s tím komunistický stát nesmíří a pokusí se církev ovládnout jinými způsoby. Biskupové museli počítat s uvězněním, proto na pokyn z Říma vysvětili své tajné zástupce. Přípravy na zlé časy probíhaly i v Hradci Králové. Během dubna 1950 Mořic Pícha udělil předčasně svěcení 19 seminaristům a 30. dubna tajně vysvětil teprve třicetiletého Karla Otčenáška na biskupa. Stalo se tak v hodině dvanácté, protože v květnu se situace dramaticky změnila.

Konzistoř byla sice pod kontrolou zmocněnce a na vrátnici biskupství hlídali příslušníci bezpečnosti, ale biskup se mohl dosud volně pohybovat. Avšak 3. května 1950 byl se svým sekretářem Rudolfem Rykýřem uvržen do domácího vězení. Návštěvy zvenčí k němu nesměly. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu mu bylo umožněno ošetření v nemocnici, byl však neustále sledován, aby s ním nikdo nepovolaný nepřišel do styku. Několik dní po začátku izolace byl navíc zatčen Rudolf Rykýř, kterého zmocněnec považoval za hlavního viníka biskupova nepřátelského postoje. Odhad zmocněnce se ukázal jako správný. Odpor biskupa začal skutečně slábnout. Již měsíc po zatčení sekretáře zmocněnec spokojeně hlásí, že biskup podepíše vše, co mu kancléř předloží. Vyhověl žádostem o přeložení nepohodlných duchovních a okomentoval to slovy, že mu je jedno, kde který kněz je, a jestli nedělá dobrotu, tak mu napraví hlavu. Přestože dříve vyhrožoval církevními tresty těm bohoslovcům, kteří by vstoupili do jednotného semináře, v září 1950 na jeho pokyn Karel Otčenášek vypracoval výzvu v naprosto opačném směru. Navíc dal souhlas Dr. Antonínu Hrdému, aby na teologické fakultě v Praze vyučoval. Stal se tak prvním biskupem, který komunisty kontrolovanému semináři a fakultě vyslovil podporu. V říjnu toho roku pak svolil i ke jmenování prorežimního kněze Ladislava Hronka generálním vikářem.

Slib věrnosti

Na sklonku roku 1950 probíhal proces se spolupracovníky biskupů „Zela a spol“. Během procesu Píchu navštěvoval bývalý zmocněnec Jan Dolek a informoval biskupa o tom, jaké výpovědi se proti němu při procesu objevily. Ukázalo se také, že státní moc již ví o tajném svěcení Karla Otčenáška. Během procesu byl biskup Pícha neklidný. Teprve po jeho skončení se mu vrátila lepší nálada a prohlásil, že čekal vyšší tresty. Tyto události jej utvrdily v rozhodnutí spolupracovat se státem. Dne 12. března 1951 složil slib věrnosti republice, který byl podmínkou pro výkon jakékoliv duchovenské činnosti. Jeho izolace byla zrušena a biskup směl opět přijímat návštěvy. Na veřejnosti však kvůli nemoci vystoupil až v květnu. Vznikly tak fámy, že je biskup nadále v internaci. Od složení slibu probíhala spolupráce mezi biskupem a státními institucemi hladce. Pícha překládal duchovní dle požadavků církevních tajemníků, v pastýřských listech vyzýval věřící tu k plnění zemědělských dodávek, tu k podpoře protizápadních „mírových“ kampaní. Pokud v některé farnosti nedopadly dobře volby nebo nastal problém se založením JZD, biskup si pozval příslušného duchovního „na kobereček“ a přikázal mu situaci napravit. Není divu, že si krajský církevní tajemník jednání biskupa pochvaloval, zmocněnec Václav Pešek dokonce s Píchou navázal poměrně srdečný vztah. Hladká spolupráce státu s biskupem kontrastovala s chováním komunisty prosazeného generálního vikáře Hronka. Tento ješitný, v diecézi neoblíbený a – jak se ukazovalo – naprosto neschopný kněz se dostával do stále větších konfliktů se zmocněncem, takže se dokonce uvažovalo o jeho odvolání.

Nejednoznačné bylo přijetí biskupova obratu u duchovních. Řada z nich normalizaci poměrů v diecézi jistě přivítala a po vzoru biskupa se s komunistickým režimem smířila. Část duchovních slib ovšem považovala za biskupovu kapitulaci. Kritika zazněla také z opačné strany, tedy od těch, kteří spolupráci s režimem sami prosazovali. Podle nich si mohli kněží ušetřit řadu problémů včetně věznění, kdyby se k takovému kroku biskup odhodlal mnohem dřív. Někteří kněží odmítali číst prorežimní pastýřské listy. K pozoruhodné situaci došlo v roce 1951 ve Vrchlabí. Tajný biskup Karel Otčenášek, který v té době farnost spravoval, odmítl přečíst v kostele Píchův „mírový“ list, proto byl jeho text odvysílán místním rozhlasem. V roce 1954 došla Píchovi s těmito duchovními trpělivost. František Šanc z Poříčí u Trutnova a Jan Honců z Hořiček na Náchodsku byli za nepřečtení pastýřských listů exemplárně potrestáni suspenzí. V následujícím roce byl z téhož důvodu suspendován ještě Václav Konfršt z Osic. Suspenze však vyvolaly negativní ohlas mezi ostatními kněžími, na konzistoř přicházely delegace rozhořčených věřících. Biskup reagoval tvrdě. Předvolal si duchovní, kteří se suspendovaných kolegů zastávali. Jednomu z nich řekl, že bude mít raději pouze polovinu kněží, než mít v diecézi „tvrdohlavce“. Konflikt mezi biskupem a duchovními státní orgány zaskočil. Došlo k naprosto absurdní situaci, která zřejmě nemá obdoby – státní zmocněnec biskupovi začal domlouvat, aby jednal s duchovními mírněji a více otcovsky! Později zmocněnec hlásí s uspokojením nadřízeným, že pan biskup  je ke kléru milejší, na provinilce nekřičí a nechá je, aby se obhájili. 

Není mocnosti leč Boha

Biskup Mořic Pícha byl jediný z českomoravských sídelních biskupů, který mohl v padesátých letech řídit diecézi (na Slovensku byla situace odlišná). Slib spolu s ním sice složil i litoměřický Štěpán Trochta, ten však po několika měsících odchází dobrovolně do internace a později je dokonce uvězněn. Proč se tedy Mořic Pícha zachoval jinak než ostatní biskupové? Proč s odkazem na poslušnost biskupovi nabádal duchovní, aby byli loajální k režimu, když mnozí z nich byli za svou předchozí poslušnost k biskupovi právě tímto režimem perzekvováni? Velkou roli hráli jistě vysoký věk biskupa i jeho vážné zdravotní problémy, stejně jako strach z možného věznění. Tyto obavy nebyly neopodstatněné, neboť ještě v roce 1955 politické byro ÚV KSČ probíralo možnost soudního procesu s Píchou. Jeho setrvání v úřadu můžeme samozřejmě vykládat pozitivně jako příklad zodpovědnost za svěřenou diecézi, kterou nechtěl opustit v těžkých časech, ale také negativně jako lpění na funkci i za cenu seberozsáhlejších ústupků a zpronevěření se svým předchozím postojům. Nabízí se však ještě jedno vysvětlení. Mořic Pícha byl jako dítě své doby pevně zakotven v loajalitě vůči státní moci, ať už ji představoval kdokoli. Ve zmíněném oběžníku vikářům z roku 1948 například píše, že katolická církev uznává každou formu vlády, kterou si lid zvolí. V oběžníku k volbám v roce 1954 zase cituje list Římanům: „Není mocnosti leč Boha, a ty které jsou, od Boha zřízeny jsou.“ Pokud se na biskupovo jednání podíváme prizmatem podobných vyjádření, dojdeme ke zdánlivě paradoxnímu závěru: Píchovo smíření s komunistickým státem bylo vlastně mnohem více v souladu s jeho chápáním vztahu církve a státní moci než předchozí bojovný odpor vůči státní politice v letech 1949-1950.

 

Autor je členem římskokatolické církve, pracuje jako archivář ve Státním okresním archivu v Trutnově, dlouhodobě se zabývá výzkumem církevních dějin v období po roce 1948, na toto téma obhájil disertační práci na KTF UK.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Festival United 2017
Rodrigo koncert

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Mají se křesťanské církve podílet na duchovním programu při Prague Pride?
Ano
28%
 
Ne
68%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 207)