Kardinálové papeže Františka

ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Sergey Gabdurakhmanov / Creative Commons

V sobotu 19. listopadu 2016, v předvečer závěru mimořádného svatého roku milosrdenství, papež František jmenoval 17 nových kardinálů. Třináct z nich má právo volit budoucího papeže, protože se ještě nedožili 80 let. Doplňuje je jeden emeritní arcibiskup (z malajského Kuala Lumpuru), dva emeritní biskupové (z italské Novary a lesothského Mohale’s Hoek) a albánský kněz, „jenž vydal jasné křesťanské svědectví“, jak uvedl papež František při oznámení těchto jmen po modlitbě Anděl Páně v neděli 9. října 2016. 88letý Ernest Simoni byl v letech 1963-1990 vězněn režimem v Albánii poté, co původní verdikt trest smrti nebyl vykonán. Poprvé se konsistoře nezúčastnil emeritní papež Benedikt XVI., proto jej papež František se 16 novými kardinály (ze zdravotních důvodů se konsistoře nezúčastnil kardinál z Lesotha) navštívil v klášteře Mater Ecclesiae a požádal o požehnání.

Kardinálské počty

Podobně jako za předchůdců současného papeže počet kardinálů-volitelů jen na krátkou dobu překročil papežem Pavlem VI. stanovený maximální počet 120. Poté, co se Théodore-Adrien Sarr, emeritní arcibiskup senegalského Dakaru, 28. listopadu dožil 80 let, tak je od následujícího dne počet volitelů přesně 120. Tak by to mělo zůstat až do 21. února 2017, kdy oslaví 80. narozeniny litevský kardinál Audrys Juozas Bačkis. Samozřejmě pokud nedojde k úmrtí některého z kardinálů mladších 80 let. Pozornost se pochopitelně soustředí na kardinály-volitele, neboť tito budou v případném příštím konkláve rozhodovat o novém papeži a s největší pravděpodobností jej opět vyberou ze svého středu. Poslední papež zvolený z nečlenů kardinálského sboru byl Urban VI. v roce 1378, kterého však kardinálové po půl roce odmítli a opustili. Tehdejší volba vedla k neslavnému období dvoj- a později trojpapežství (1378-1417). Dnes jsou kromě 120 kardinálů-volitelů členy sboru ještě dalších 108 kardinálů-nevolitelů. Konkrétně 107 kardinálů přes 80 let a také 78letý skotský kardinál Keith Michael Patrick O’Brien, který se kvůli obviněním ze sexuálního obtěžování v minulosti svých práv v roce 2015 zřekl.

Přehled kardinálů-volitelů papeže (tj. do 80 let) k 29. listopadu 2016 podle pontifikátu papeže a jejich věku:

Kardinálská jmenování kritiků římské kurie

Mám pocit, že zatímco obsahově a tematicky navazuje papež František na svého předchůdce Benedikta XVI. mnohem více, než se běžně uvádí, tak v oblasti personální politiky je napětí zřetelnější. Můžeme si to ukázat na několika příkladech současného jmenování kardinálů. Mimo jiné toto jmenování charakterizovalo zdůraznění tří důležitých výběrů arcibiskupů z doby jeho pontifikátu. Mám na mysli madridského arcibiskupa Carlose Osora Sierru (byl jmenován v srpnu 2014), arcibiskupa v Chicagu Blase Josepha Cupiche (jmenován v září 2014) a arcibiskupa v arcidiecézi Mechelen-Brussel Jozefa De Kesela (jmenován v listopadu 2015).

Je to právě situace v bruselské arcidiecézi, která budila v uplynulých letech velké emoce. Loňské jmenování De Kesela je možné chápat také jako snahu o navázání na významné a výrazné postavy jeho předchůdců. Především na Lea Jozefa Suenense, který byl arcibiskupem v letech 1961-1979 (zemřel v roce 1996) a patřil k výrazným a nejaktivnějším biskupům na II. vatikánském koncilu a od roku 1963 byl jedním z jeho čtyř moderátorů. Po koncilu mimo jiné zdůrazňoval potřebnou reformu katolické církve ve smyslu decentralizace a větší spoluzodpovědnosti místních církví (např. svojí knihou o spoluzodpovědnosti v církvi z roku 1968). Papež František se o Suenensovi opakovaně vyjádřil s úctou, např. když ho označil za „velkého protektora charismatického hnutí“ (v promluvě k účastníkům národního shromáždění italské katolické charismatické obnovy 3. července 2015) nebo za „velkou postavu, která měla velkou prorockou a ekumenickou vizi“ (během tiskové konference na palubě letadla při návratu ze Švédska 1. listopadu 2016). Naopak v očích konzervativně laděných katolíků byl Suenens trnem v oku podobně jako jeho nástupce Godfried Danneels, který byl arcibiskupem v letech 1979-2010. Pověst Danneelse je poznamenána vyšetřováním v souvislostmi s oběťmi sexuálního zneužívání biskupem v Bruggách ( v letech 1984-2010) Rogere Josephem Vangheluwenem.

Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / M. Mazur / Creative commons

Kardinál Danneels byl také účastníkem pravidelných setkání v rezidenci biskupa ve švýcarském St. Gallen Ivo Fürera (biskupem v letech 1995-2005). Zde se od konce 90. let scházeli evropští kardinálové a arcibiskupové, kteří byli nespokojení s monarchickým a centralizovaným způsobem vlády, prosazovaným kurií během pontifikátu Jana Pavla II. Hlavní postavou byl milánský arcibiskup Carlo Maria Martini (1979-2002, zemřel 2012) a po svém jmenování kardinály se k nim v roce 2001 přidali např. Karl Lehmann (mohučský arcibiskup 1983-2016 a předseda německé biskupské konference 1987-2008), Walter Kasper (předseda papežské rady pro jednotu křesťanů 2001-2010) a Cormac Murphy-O’Connor (westminsterský arcibiskup a předseda biskupské konference Anglie a Walesu v letech 2000-2009). Mediální humbuk kolem tohoto mafiánského klubu, který údajně připravoval „drastickou reformu církve“, způsobilo loňské vydání vzpomínek Godfrieda Danneelse. Český čtenář se o této skupině může dočíst v českém překladu výborné knihy Austena Ivereigha „Papež reformátor“ (s. 264-267).

Po rezignaci Godfrieda Danneelse byl v roce 2010 do čela belgické katolické církve jmenován velmi konzervativní André-Joseph Léonard, což vzbudilo odpor. Zajímavou skutečností je, že k tomuto jmenování došlo i přes odpor tehdejšího belgického nuncia, který tuto volbu považoval za špatnou a na základě rozsáhlého šetření v rámci arcidiecéze doporučoval právě De Kesela, který v letech 2002-2010 zastával funkci Danneelsova pomocného biskupa. Tímto nunciem byl dlouholetý vatikánský diplomat německého původu Karl-Josef Rauber, za jehož velmi dobré kontakty v římské kurii a podporu vděčně vzpomíná vídeňský pomocný biskup Helmut Krätzel, který byl v roce 2002 pozván kurií k pohovoru kvůli své kritické knize o nerealizovaných reformách koncilu z roku 1998.

V roce 2010 se stal André-Joseph Léonard bruselským arcibiskupem, nuncius Karl-Josef Rauber odešel s ohledem na svůj věk (75 let) do penze a Jozef De Kesel se stal biskupem v Bruggách. Za pontifikátu papeže Františka byla poměrně rychle přijata rezignace Léonarda (od 30. let 19. století jediného bruselského arcibiskupa, který nebyl jmenován kardinálem), De Kesel se stal jeho nástupcem, po roce jmenovaný kardinálem a také Karl-Josef Rauber se stal členem sboru kardinálů (v roce 2015 již po svých 80. narozeninách).

Podobným případem je letošní kardinálské jmenování amerického arcibiskupa Josepha Williama Tobina. Proslýchá se totiž, že jeho odchod z kurie a jmenování arcibiskupem v Indianopolis v říjnu 2012 byl důsledkem obhajoby konference ženských řeholních představených ve Spojených státech (zkratka LCWR) při vyšetřování Kongregací pro nauku víry. V letech 2010-2012 byl Tobin sekretářem Kongregace pro společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života a podílel se na vypracování zprávy na závěr několikaleté vizitace amerických řeholnic, která byla mnohem příznivější než krátce poté vydaná zpráva kongregace naukové.

To je jen několik příkladů, kdy byli papežem Františkem do sboru kardinálů povoláni lidé, kteří se netajili kritikou způsobu fungování kurie za jeho předchůdce.

Kardinálové z periferie a příspěvek k reformě kurie

Úmyslně jsem věnoval více pozornosti ukázce jmenování kardinálů, kteří patří ke kritikům římské kurie. Podle mne tomu média věnovala menší pozornost než známé skutečnosti papežova výběru kardinálů z periferií. K nim nepochybně patří arcibiskup Dieudonné Nzapalainga z Bangui ve Středoafrické republice, nejchudší zemi světa, kde papež 29. listopadu 2015 otevřel první bránu svatého roku milosrdenství. Nzapalainga se narodil 14. března 1967, takže je v současnosti nejmladším kardinálem. Někteří komentátoři dodávají, že je prvním kardinálem, který se narodil po skončení II. vatikánského koncilu. Druhým nejmladším členem kardinálského sboru je o pět let starší Soane Patita Paini Mafi z království Tonga v Oceánii. Velký význam má v kontextu dlouholeté války v Sýrii rovněž kardinálské jmenování nuncia v Sýrii (od roku 2008) vatikánského diplomata Mario Zenaria. Příspěvkem k prováděné reformě římské kurie je kardinálské jmenovaní amerického biskupa Kevina Josepha Farrella (pomocného biskupa ve Washingtonu 2001-2007 a biskupa v Dallasu 2007-2016). Farrell byl v srpnu 2016 jmenován prefektem nově zřízeného vatikánského úřadu pro laiky, rodiny a život, do něhož byly začleněny papežská rada pro rodiny a papežská rada pro laiky. Tím byl tento úřad do určité míry postaven na roveň existujícím kongregacím, i když terminologicky se stále mluví o úřadu (dikasteriu). Podobně jako v případě nového úřadu pro službu integrálnímu lidskému rozvoji, jehož prefektem se stal ghanský kardinál Peter Kodwo Appiah Turkson (k 1. lednu 2017 do sebe tento úřad zahrne čtyři dosavadní papežské rady: Iustitia et Pax, Cor Unum, pro pastoraci zdravotníků a pro pastoraci migrantů a lidí mimo domov), je ukázkou plánovaného zjednodušení struktury kurie a snížení počtu samostatných úřadů. Pro zajímavost připomínám, že blízký spolupracovník papeže honduraský kardinál Oscar Rodríguez Maradiaga již v únoru 2014 uvedl jednu z uvažovaných možností, že by v rámci nové kongregace pro laiky mohla působit rada pro rodiny vedená manželskou dvojicí.

Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / M. Mazur / Creative Commons

Internacionalizace sboru kardinálů

Zahájil jsem svůj komentář několika čísly a v podobném duchu jej zakončím. Často zmiňovaným tématem je složení sboru kardinálů podle geografického původu. Výraznější zastoupení neevropských zemí ve sboru kardinálů postupuje pomalu a stále neodpovídá rozložení členů katolické církve ve světě. Je otázkou, zda je to u této instituce vůbec možné. Na jedné straně se svým původem jedná o sbor římských duchovních shromážděných kolem svého biskupa. Na straně druhé se zformoval na přelomu 11. a 12. století jako sbor složený z výrazných osobností z oblastí mimo Řím, aby pomohl prosadit reformu církve a osvobodit papežství ze závislosti na římské šlechtě. Požadavek na jeho mezinárodní složení byl dán ambicemi spolu s papežem se podílet na správě celé církve. Svatý Bernard z Clairvaux (+ 1153) napsal papeži Evženovi III. (1145–1153) ohledně kardinálů: „Což se nemají vybrat z širého světa ti, kteří jej mají posuzovat?“ Velmi podobnou argumentaci najdeme v bule papeže Sixta V. o kardinálském sboru z roku 1586: Budou asistovat papeži při vládě univerzální církvi, proto mají být ze všech křesťanských národů.

Rostoucí počet zemí původu kardinálů během voleb papežů ve 20. a 21. století je zřejmý: 1903: 9 států, 1914: 12, 1922: 12, 1939: 17, 1958: 22, 1963: 30, 1978: 49, 2005: 53, 2013: 48. Účast kardinálů z neevropských zemí na volbě dlouho komplikovala nemožnost včasné dopravy do Říma. Legendárním se v tomto ohledu stal bostonský arcibiskup William Henry O'Connell (+1944), který přes veškerou snahu dorazil na konkláve v letech 1914 a 1922 pozdě. V roce 1922 mu nepomohlo, že jako první kardinál využil při této cestě letadlo (mezi Bostonem a New Yorkem). Jeho protesty byly vyslyšeny a termín pro příští volbu papeže byl prodloužen. Díky tomu se stalo konkláve v roce 1939 jediným, kterého se účastnil plný počet tehdejších kardinálů (včetně 4 severoamerických a 2 jihoamerických). Zřejmě k tomu přispěla i skutečnost, že Eugenio Pacelli (roku 1939 zvolený jako papež Pius XII.), vatikánský státní sekretář v letech 1930-1939 z vlastní zkušenosti znal dlouhé cestování zaoceánskou lodí do Ameriky. Rozvoj letecké dopravy problém s cestováním vyřešil, poválečný vznik železné opony a církvi nepřátelské režimy 100% účast opět znemožnily. Zásadní krok ve prospěch internacionalizace sboru kardinálů učinil Pius XII. po II. světové válce ve dvou hromadných jmenováních kardinálů (v roce 1946 a 1953), včetně jmenování prvního čínského kardinála (1946). Jan XXIII. jmenoval prvního kardinála afrického původu (1960) a především překročil maximální počet 70 kardinálů, stanovený Sixtem V. v roce 1586 po vzoru biblických sedmdesát mužů z izraelských starších u stanu setkávání (Nu 11,16).

Následující tabulka ukazuje malý posun ve prospěch kardinálů z Afriky, Asie a Austrálie a Oceánie. Za zmínku stojí i určitá stagnace během pontifikátu papeže Benedikta XVI., která o trochu více vynikne, když si všimneme vývoje počtu italských kardinálů mezi voliteli (2005: 20, 2013: 28, 2016: 25). Silnější evropský charakter sboru kardinálů totiž korigoval papež Benedikt XVI. nezvyklou druhou konsistoří v roce 2012, kdy v listopadu jmenoval 6 neevropských kardinálů. Nepochybně se tak stalo v souvislosti s již připravovanou rezignací.

Srovnání geografického původu účastníků voleb papeže v letech 2005 a 2013 se situací k 29. listopadu 2016

Autor je členem římskokatolické církve a asistentem na Ekumenickém institutu Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy