Seznamka
Americký kardinál Raymond Leo Burke
Autor: Flickr.com / Phil Roussin
Čtyři kardinálové zaslali papeži Františkovi dopis, který se týká otázek ohledně exhortace Amoris letitia (2016). Protože nedostali odpověď, svůj dopis zveřejnili. Těmi hodnostáři byli kardinálové Walter Brandmüller, Raymond L. Burke, Carlo Caffarra a Joachim Meisner. Vyslovili „dubia“, pochybnosti ohledně toho, které podle nich exhortace vzbuzuje a chtějí v tom mít jasno.
Ptají se, zda je podle Amoris laetitia (č. 300–305) možné udělit ve svátosti smíření rozhřešení a povolit přijímání osobě, která, zatímco je vázána platným manželským svazkem, žije s jinou osobou „more uxorio“ (manželským způsobem), aniž by byly splněny podmínky uvedené v adhortaci Familiaris consortio č. 84 a dalších dokumentech. „Lze výraz ‚v některých případech‘ použitý v poznámce 351 exhortace Amoris laetitia aplikovat na rozvedené osoby žijící v novém svazku, které nadále žijí „more uxorio“?
Dodejme, že jde o tento text a poznámku: „V důsledku polehčujících podmínění či faktorů je možné,že v objektivní situaci hříchu, která není subjektivní nebo plnou vinou, je možné žít v milosti Boží, je možné milovat, a je možné také růst v životě milosti a lásky a dostávat za tím účelem pomoc církve.“ Poznámka 351 pak říká: "V některých případech by mohlo jít také o pomoc svátostnou. Proto ‚kněžím připomínám, že zpovědnice nemá být mučírnou, nýbrž místem Pánova milosrdenství, které nás podněcuje ke konání možného dobra.‘ (Evangelii gaudium, 44). Rovněž poznamenávám, že eucharistie ‚není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem slabých‘ (tamt.,47).“
Kardinálové se dále ptají: Je nadále třeba považovat za platné učení sv. Jana Pavla II. v encyklice „Veritatis splendor“ č. 79, založené na Písmu svatém a Tradici Církve, týkající se existence absolutních mravních norem, které zakazující vnitřně špatné skutky a jsou závazné bez výjimky? Je možné nadále tvrdit, že osoba žijící trvale v rozporu s některým přikázáním Božího zákona, například přikázáním zakazujícím cizoložství, se nachází v objektivní situaci přetrvávajícího těžkého hříchu? Je stále třeba pokládat za platné učení sv. Jana Pavla II. v encyklice Veritatis splendor, podle něhož „okolnosti či úmysly nebudou nikdy moci přeměnit skutek, který je svým předmětem vnitřně hanebný, ve skutek „subjektivně“ čestný a obhajitelný pro svou volbu“? Je nadále třeba považovat za platné učení sv. Jana Pavla II. v encyklice Veritatis splendor, které vylučuje tvůrčí výklad role svědomí a zdůrazňuje, že svědomí nemůže nikdy oprávněně ospravedlnit výjimky z absolutních mravních norem, které zakazují vnitřně špatné skutky na základě jejich předmětu?
Otázky kardinálů samy podněcují některé další otázky. Ta zásadní je, zda máme některé výroky církevních autorit, včetně samozřejmě papežů, považovat za navždy závazné a neměnné. Odpověď „ano“ je ve prospěch jistoty a toho, že nauka církve, včetně morálky, je neměnná. Narážíme tu na pojmy jako „objektivní stav těžkého hříchu“. Odpověď „ne“ probouzí mnoho dalších otázek. Pokud není toto jisté, co potom je? Není dnešní doba plná relativismu?
Církev volí zatím poněkud uhýbavou taktiku. Hodně sází na to, že mnohá manželství pracně zpětně prohlašuje za od počátku neplatná. Přes všechnu dobře míněnou snahu je celkem jasné, že je to hra. S trochou snahy se dá něco najít, aby se manželství dalo prohlásit za neplatné, třeba „omyl v osobě“, tedy že jednomu ze snoubenců nebyly známé nějaké důležité okolnosti ohledně osoby partnera. Je to důstojné? Církevní právníci vymýšlejí způsoby, jak vyhloubit sofistikovanými metodami tunel v kopci, který předtím sami navršili.
Problém je v samotném pojetí „stavu těžkého hříchu“. Je totiž úplně jedno, jak doopravdy žije člověk, který je posuzován. Porušil právo a tak se na něj „objektivně“ pohlíží jako na člověka ve stavu těžkého hříchu. V praxi jde třeba o lidi, kteří vstoupili do manželství mladí, bez jejich viny se manželství rozpadlo, popřípadě jejich vina byla menší, byli někdy opuštěni a podobně. Pak jsou podle církevního práva nuceni žít v celibátu, dokud jejich první partner nezemře, aniž kdy nějaký celibát slibovali. Zda něco takového odpovídá evangeliu, je dost problematické. Pokud se církevní norma poruší, nesmí takový věřící k přijímání, což se osladí sdělením, že přece není nijak exkomunikován a že se na něho má pohlížet s láskou.
Rozpor mezi vinou a následky pro život v církvi je ohromný. Vykládejte si někomu, že na něj pohlížíte s láskou a pochopením, když mu současně tvrdíte, že je ve stavu těžkého hříchu. To se skutečně nedá nijak psychologicky uhrát. S láskou lze samozřejmě hledět i na vraha, ale každý snad chápe, že toto není ten případ. Výsledkem může být jen trpná rezignace na straně postižených.
Jediným rozumným řešením by bylo, dívat se na stav „objektivního hříchu“ skutečně objektivně a řídit se podle toho, jak věci jsou. Mechanicky vycházet z toho, co kdy kde církev napsala, je slepá ulička.
Někdy se bojuje proti označení některých křesťanů za „konzervativní“. Oni ovšem konzervativní jsou, protože konzervují stávající stav. Konzervování je jistě někdy záslužný čin, když třeba brání rozkladu. Každá konzerva má ale své datum, kdy projde životnost. Je to jako se sádrou na zlomené noze, která se jednou musí sundat, jinak nepůjde normálně chodit. To se stalo třeba tridentské liturgii, které prošla doba životnosti a existuje dnes jako kulturní artefakt. Církev také upustila od svého ustanovení, že se na ní nikdy nesmí nic změnit. (Také se na ní celkem nic nezměnilo, jen se komplet přestala používat.)
Nejde jen o tuto otázku. Konzervativce dráždí třeba vyjádření Druhého vatikánského koncilu o ekumenismu a náboženské svobodě a vztahu k nekřesťanským náboženstvím. Přiznejme si, že církev zde neučí to, co učila. I slavný výrok „mimo církev není spásy“ se dnes vykládá jinak. Pro některé je to důkaz odchylky od platného učení, pro jiné lidi konstatování toho, že církev se mění a že musíme tytéž výroky chápat jinak, protože více víme. O jiných křesťanských vyznáních, o jiných náboženstvích, pokud jde o člověka, tak o jeho vědomí a nevědomí, o sociálních okolnostech. Tak to v životě prostě chodí.
Otázkou je, proč se vlastně kardinálové ptají. Mají to všechno celkem jasně v exhortaci napsané. Ať řeknou rovnou, že s tím nesouhlasí. Bylo by to jednodušší. Že to není úplně v souladu s tím, co se učilo kdysi, s tím je potřeba se smířit, nebo to odmítnout. Je samozřejmě bolestné přiznat, že církev dost lidí dost dlouho tak trochu vodila za nos. Je ale lepší si to přiznat hned, než pokračovat v něčem, co je ve skutečnosti škodlivé a mrtvé.
Jan Jandourek je teolog, sociolog a publicista, starokatolický kněz.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
