Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Ostýchal jsem se. Srdce mi tlouklo jako při novoročním běhu na Žďár. Oči se samy přivíraly. Sotva jsem dýchal. Vstoupit do míst, která jsou pro druhého nejkrásnější na světě, není jen tak. Nejraději bych se zul, jak je dodnes zvykem na východě, a vešel tiše jako host, jenž zabloudil a těsně před západem slunce našel v krajině drobné světlo dohořívajících ohňů. Kolem plamenů sedí hrstka lidí. Zadumaní, ne však smutní. Občas někdo nezřetelně promluví, asi jako když ti vítr vezme slova z úst. Nechceš rušit. Kdosi tě ale bere za ruku a říká: pojď, vejdi, neboj se. Tohle místo je i pro hříšníky, jako jsi ty. Mohou sem básníci, padlí andělé, chudí, teologové, hledající i vlaštovky. Vejdi. Kostel v centru města. Pro někoho nejkrásnější místo na světě. Modlím se.
Ostýchal jsem se. Srdce mi tlouklo. Pár minut před tím, než ve zvlněné krajině absolutního ticha zhasnou. Slyším svůj dech. Dnes nejde o cyklistický trénink v pravém slova smyslu. Jde o protnutí krajiny a srdce, které tluče stošedesátisedmy tepy. Připadám si jako kolibřík a cítím, jak ozvy mého nitra svolávají z polí a luk mé přátele: zajíce, sýkorky, srnky. Modlím se. Toužím tu být, ale nechci vyrušovat. To poslední, co bych chtěl zažít, je cítit se tu odděleně od ostatních jako v promrzlé sakristii. Zastavuji. Noha vycvaknutá z pedálu se dotýká země. Tohle spojení jsem zažil už tolikrát. To je má antifona, můj žalm, můj breviář. Pět kilometrů prudkého sjezdu, dva kopce, pár dvojitých zatáček prvních v pravo, rovinka, domov a cíl.
Maria v očekávání na cestě do Betléma prosí očima Josefa, aby měli kde spát. Jenže místo pod střechou se nenašlo. Jen malé jesle, vlastně koryto či žlab a v nich, zavinuté v plenkách, leží dítě. Narodilo se před pár okamžiky. Už nepláče. Dívá se. Je tiché. Pastýři se v otevřené krajině střídají u svého stáda. Co chvíli se jich zmocní bázeň. Andělská slova, která slyší, zaznívají v tomto světě vůbec poprvé. „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán...“ Jdou, představte si to, až do Betléma, aby Marii a Josefovi oznámili zprávu, jež přemůže všechen chaos a zahladí ostny lidské beznaděje. Od této chvíle o tom budou s Marií rozvažovat všechna pokolení až do posledních dnů. Milióny a miliardy let, i tehdy, kdy ze známých jazyků nezbude nic a kdy se lidé budou dorozumívat jen myšlenkami.
Rád bych zažil ten přicházející čas beze slov. Jsem z nich unavený. Patos k nevydržení učinil ze slov zvuky, před kterými se schovávám. Před Slovem neutíkám. Mám ho rád, když zaznívá z úst, která umí říct stejně něžně: mámo, táto, moje milovaná ženo, synu, dcero, můj příteli, má lásko. Mám rád slova o Slovu těch, kteří ještě vědí, co stojí bochník chleba, kniha, lahev dobrého vína, kolo a sůl. Čas se nasypal. Do ticha beze slov, v kostele ve středu města i v krajině nad řekou, vplouvá Slovo o Naději. Vánoce bez zvonů a dlouhých kázání. Půlnoční procházka k jeslím pod širým nebem. Bude-li sníh, bude to krásné. Vzejde-li měsíční noc, zašeptáš do ticha: dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán. Amen.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
