Novoroční kázání o obřezání Páně

Teologie a duchovní texty / Martin C. Putna / 2. ledna 2017
Novoroční kázání o obřezání Páně

Martin C. Putna
Autor: Flickr.com / Ondřej Lipár / Creative Commons

Základem kázání jsou slova Lukášova evangelia L 2,19-21.

19. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom.

20. Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.

21. Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala.

 

 Kterak se to stalo, že na Nový rok připadá svátek Obřezání Páně? Stalo se to díky podivuhodným dějinám křesťanského a občanského kalendáře. Narození Páně bylo starokřesťanskými učenci stanoveno na 25. prosince. Vedly k tomu komplikované úvahy a výpočty, ve kterých se prolínají biblické odkazy, běh kosmobiologického roku a dokonce astrologie. Nechme nyní stranou, zda a jak to lze vyvrátit nebo potvrdit. Výsledek je prostě takový, tradice to přijala, akceptuje to i občanský kalendář a řídí se podle toho i ty nejblbější, nejvyprázdněnější podoby vánočních oslav. Jakmile ale máte stanoveno datum 25. prosince, snadno stanovíte další datum, a to už zcela biblicky. Lukášovo evangelium praví: „Osmého dne, když přišel čas obřízky, mu dali jméno Ježíš, jak ho anděl pojmenoval před jeho početím.“ Spočtěte osm dní od 25. prosince – a máte prvního ledna. A prvního ledna, to je občanský nový rok. Což původně znamená římský, pohanský nový rok. Docela to trvalo, než se i církve sjednotily na tom, že akceptují prvního ledna jakožto začátek nového roku. Ale opět, výsledek je prostě takový. Takže nový rok začíná zprávou o tom, že Ježíška obřezali.

Křesťané středověku a raného novověku s touto zprávou neměli žádný problém. Po celá staletí jak sakrální výtvarné umění, tak zbožné písemnictví naprosto bez skrupulí zobrazují nebo popisují tuto událost. Americký židovský kunsthistorik Leo Steinberg shromáždil desítky a desítky příkladů z výtvarného umění renesance. Barokní „román“ Velký život Krista Pána od kapucína Martina z Kochemu, oblíbená to četba českého lidu až do začátku 20. století, tomu věnuje celou jednu kapitolu. Bachovo Vánoční oratorium, stejně jako jiná vánoční oratoria této doby, zpívá, podle Lutherova překladu: „Und da acht Tage um waren, dass das Kind beschnitten würde (…).“

A paradoxně, až na sklonku padesátých let dvacátého století, se někdo přeúzkostlivý v církevních kruzích chytil za hlavu: Jéžišmarjá, co my to tady vlastně slavíme! Vždyť my tu nebohé věřící vedeme k nedůstojným myšlenkám na některé tělesné údy Páně – a kdovíjaké nedůstojné myšlenky to v nich vyvolá.

Amen amen pravím vám, to vy máte nedůstojné myšlenky! Vy, kdo chcete rozhodovat o tom, na co věřící mají a nemají myslet! Vy, kdo usvědčujete sami sebe z nedůstojných myšlenek takovými směšnými akty, jako bylo zrušení svátku Obřezání Páně!

Svátek Obřezání Páně byl tedy v římskokatolickém kalendáři zrušen roku 1960. Nahrazen byl Slavností Matky Boží Panny Marie. Asi se někomu z těch pánů, kteří rozhodují, zdálo, že je v římskokatolickém kalendáři málo mariánských svátků. Zajisté, mnohé mariánské svátky mají svou poetiku. Některé mají dokonce i biblické základy. Jenže když se přidávají další a další mariánské svátky, je to jako v té lidové pohádce o tom, jak Pán Ježíš s Petrem chodili po zemi; jak jim chudá žena dala polévku s několika mastnými oky od oleje; jak jí Ježíš za každé oko dal zlaťák; jak si jiná žena chtěla rychle vydělat a taky pozvala Pána Ježíše na polévku; a nalila do ní tak moc oleje, až se všechna oka slila do jednoho obrovského. A dostala jen jeden zlaťák.

Tolik o mariánských svátcích. Obřezání Páně zůstalo v kalendáři anglikánském, luteránském i starokatolickém. A je to dobře, protože je to opravdu jeden z mála svátků, který nám připomíná to, co Písmo opravdu říká o Ježíšově tělesnosti. Neboť, z Písma se nedozvíme vůbec nic o tom, jak Ježíš vypadal. Pro evangelisty a pro křesťany prvních staletí byl Ježíš něčím, čím je Muhammad dodnes pro muslimy: Nemá konkrétní tvář. Je nezobrazitelný. Nejde totiž o to, jak vypadá, ale co říká a co činí.

Exegetům to ovšem stejně nedalo a začali o Ježíšově podobě špekulovat. Vztahovali na ni různé starozákonní texty, které vykládali jako proroctví o Kristu. Podle Izaiáše by Kristus jakožto trpící služebník „podoby neměl ani krásy“ (Iz 53,2). Podle Písně Šalamounovy by naopak Kristus jakožto mystický Ženich byl „běloskvoucí i červený, kadeře jako trsy palmových plodů, oči jako holubi nad potůčky vod“ a tak dále (Pís 5,10-12).

Pro obraznost křesťanských století znamenaly tyto špekulace velikou inspiraci. Ale pro okouzlení všemi ikonami všech věků a konfesních původů nelze docela zapomenout na to, co nám říká Písmo a co nám říká dnešní svátek: O Ježíšově tělesné schráně nevíme lautr nic. Víme právě jen to, že byl obřezán.

Co z tohoto poznání plyne pro nás? Josef s Marií, ti to neřeší. Ti dají syna obřezat, protože takový je židovský zákon, a oni jsou ho poslušni. Ale proč je takový židovský zákon?

Ve starozákonních textech je téma obřízky mnohokrát probíráno. Abrahamovi je uložena obřízka jakožto znamení smlouvy s Hospodinem (Gn 17). Hodu beránka před odchodem z Egypta se smějí účastnit jen obřezaní (Ex 12,44-49). Jozue dostává od Hospodina úkol obřezat všechny Izraelce (Joz 5) a ono místo dostane název Gilgal, tedy „odvalení“ – rozumí se odvalení potupy neobřezanosti.

Dobře, dobře, ale proč? Proč si Hospodin vybral jako znamení smlouvy zrovna tenhle zvláštní úkon? Proč zrovna obřízku, kterou praktikovaly mnohé jiné národy Předního Východu a kterou dnes praktikují i muslimové a která vůbec nemusí mít důvody náboženské, nýbrž i jenom hygienické? Proč ne něco vznešenějšího? Proč ne něco originálnějšího? Proč Hospodin nenařídil třeba propíchnout ucho, jako se propichovávalo otrokům - na znamení, že dotyčný je sluhou Páně? Proč ne třeba vytetovat na čele posvátný tetragram JHVH, jak to známe ze Hry o trůny, kde si členové Faith Militant nechávají vytetovat na čele posvátný heptagram, znamení Sedmi bohů?

Skoro bychom si mohli myslet, že obřízka je vlastně červená kráva. Ve Čtvrté Mojžíšově se – kromě mnoha jiných věcí - nařizuje, že rituální očista se má konat vodou, do které byl přimíchán popel z červené krávy (Nu 19). Proč zrovna červená kráva, není zdůvodněno – ale pro židovskou tradici je to příklad onoho druhu přikázání, které nemá logiku: Má jen zkoušet věrnost věřících. Rabín Karol Sidon ostatně nazval knihu svých rozhovorů právě Červená kráva.

Přece však nám Písmo nabízí ještě jeden příběh o obřízce, který nabízí ještě jedno porozumění. Je to ten příběh, který jsem vybral jako první čtení. Je to ten nejpodivnější příběh o obřezání, ba dokonce jeden z nejpodivnějších biblických příběhů vůbec. Příběh o Mojžíšově ženě Sipoře. Poslechněme si ho ještě jednou, ve verzi Bible XXI, protože tam je šťavnatější. „Na místě, kde nocovali, se s ním (=s Mojžíšem) střetl Hospodin a chystal se ho zabít. Sipora však vzala kamenný nůž, odřízla předkožku svého syna, dotkla se s ní jeho údu a řekla: Jsi mým pokrevním ženichem. A tak ho nechal.“ (Ex 4,24-26).

Hospodin se najednou rozhodl zabít Mojžíše – v naprosto klíčové situaci, těsně poté, co se mu ukázal v hořícím keři a těsně předtím, než má Mojžíš předstoupit před faraóna. Proč? Dostal Hospodin najednou amok? Ano, tento příběh patří k oné nejarchaičtější vrstvě biblických příběhů, ve kterých je Hospodin záhadný, nevyzpytatelný, divoký a násilný – ve kterých se chová jako děsivé starověké božstvo. Vzpomeňme si na to, jak se v noci vrhl na Jákoba, rval se s ním a zmrzačil ho (Gn 32,25-32).

A když archaické božstvo – tak i archaická moudrost. Napadený Mojžíš zjevně neví, co si má počít. Ale jeho žena Sipora to ví. Vezme starý rituální nástroj, provede starý rituální úkon, vyřkne starou rituální formuli – a ono to funguje. Božstvo se uklidní. Jak to, že Sipora ví, a Mojžíš neví? Sipora je pohanka. Sipora je Midjanka. A Sipora je žena.

O Sipoře toho také moc nevíme, ale já si ji vždycky představuji jako starou. Fyzicky vzato je to nesmysl, protože Mojžíš byl toho času mladý muž a Jetro mu jistě nedal za ženu starou paní. Ale Sipora je „stará“ v duchovním smyslu: Ona je stará, protože ví. Ona zná stará divoká božstva. Ona zná staré rituální formule. Ona zná starou moudrost. Judaismus je v té chvíli velmi mladé náboženství. Ale Sipora svou starou moudrostí, svou ženskou intuicí, nějak chápe, jak toto mladé náboženství přece jen nějak navazuje na archaickou a archetypální lidskou náboženskou zkušenost. Chápe to jinak, než to může chápat Mojžíš, racionální zákonodárce. Chápe, a provádí obřízku a magicky se dotýká svého muže – podle některých překladů jeho nohou, podle jiných překladů jeho pohlaví - a křičí, aby ho zachránila: Jsi mým pokrevním ženichem!

„Jsi mým pokrevním ženichem.“ Tato věta je možná klíčem k porozumění smyslu obřízky. Je to krvavá rána na těle. Je to rána na těle tam, kde je tak citlivé. Je to rána na těle tam, kde přímo souvisí s pokračováním života. Přece jen je to symbol vhodnější, starší, archaičtější, moudřejší, než dírka v uchu. I když, podle některých středověkých exegetů, Panna Maria počala právě uchem.

Je to tedy moudrá pohanská žena Sipora – ta epizodní biblická postava, která se jen mihne Písmem a zase zmizí - , která nás vede zpátky k Ježíšovi a jeho obřezání. Co nám tedy, ve světle Sipořina dávného čarování, tento svátek a tento text říká?

Za prvé, připomíná nám, že Ježíšovo vtělení je skutečné vtělení do skutečného těla. Není to homérská Athéna, která se na chvíli převlékla za člověka. Není to duch, není to strašidlo, není to „jemnohmotná bytost“. Zdálo by se, že starokřesťanské učení dokétistů, podle kterého Ježíš měl jen zdánlivé tělo, bylo už dávno zapomenuto. Ale ono se vrací znovu a znovu, i když v rafinovanějších podobách – jako je ta, která vedla k odstranění svátku Obřezání Páně. I vánoční děťátko v jesličkách, tento nejznámější symbol vtělení Páně, je příliš líbezné, než aby se mohlo zdát realistické. Teprve osmidenní děťátko, kterému je zasazena krvavá rána na nejcitlivějších místech – to je opravdové, masivní, masité, krvavé vtělení do těla. Rána, která je předzvěstí všech ran budoucích.

Italský barokní skladatel Tarquinio Merula složil podivuhodnou skladbu, jejíž název volně překládám jako Mariina ukolébavka o utrpení Páně. Není přímo o obřezání – ale o tom, jak ze vtělení plynou i budoucí zranění. Panna Maria kolébá to líbezné vánoční děťátko – a ve své ženské intuici si představuje, co ho čeká:

 

„Synku, pročpak pořád nechceš spáti

v měkkém náručí své máti,

dřív nežli budeš u bezmoci

z dřeva kříže křičet k Otci?

 

Pohov přece tělu svému,

jemnému a spanilému.

Jednou řetězy ho svážou,

žádnou milost neprokážou.

 

A ty nohy, a ty dlaně,

jak teď ráda hledím na ně!

Jak mám myslet na to, že by

probily je ostré hřeby?“

 

A tak dále, celé to nazpívala Irena Troupová na desce Písně pro Ježíše. A překládal jsem to shodou okolností ve Vitebsku, běloruském městě, kam jsem jel hlavně kvůli jednomu tamnímu Židovi, který rád maloval Krista – kvůli Marku Chagallovi. A odtud ke druhému připomenutí:

 

Za druhé nám tento svátek připomíná, že Ježíšovo vtělení je vtělení do židovského těla. Náš Pán je Žid. Není nikdy nadbytečné to znovu připomenout. V Bratislavě ve Slovenské národní galerii teď probíhá výstava umění válečného Slovenského štátu – toho státu, který se sám označoval za křesťanský, v čele měl katolického kněze – a své vlastní Židy vydal Hitlerovi - a ještě mu za to zaplatil – a ještě to komentoval veselými plakáty o konci vyděračných Židáků. Podle jedné dobové karikatury si Slovenské národní muzeum uloží posledního Žida a Židovku do lihu, na památku. Na jiném se veršuje o tom, že světu vládne „vypasené, zasmradnuté, hnusné Židáčisko.“

Tedy, náš Pán je nejen Žid. Náš Pán je, slovy některých křesťanů, „zasmradnuté hnusné Židáčisko“. A že už je to dávno, co se taková slova psala na plakáty? Kdepak, je to sotva tři čtvrtě století. A už se zase píšou slova o tom, že ten a onen má chcípnout a jít do plynu, protože jest, jaký jest, jak se narodil. Jako už tolikrát v dějinách, i v Písmu samém, židovství je nejen židovství jako takové: Židovství jest i synekdochou celého lidstva. Křesťané se nemusejí stávat Židy doslovně a tělesně; patnáctá kapitola Skutků apoštolských ruší pro křesťany pohanského původu přikázání obřízky. Ale zapomenou-li, že vzešli ze Židů – a nebudou-li podle toho jednat – a nejen ve vztahu k antisemitismu doslovnému a tělesnému - , znamená to, že zapomněli na toho, jenž se vtělil do těla židovského.

 

Za třetí nám tento svátek připomíná, že Ježíš se vtělil do mužského těla. Ale že bez jedné moudré a pohotové ženy Starého zákona, paní Sipory, by Mojžíš k faraónovi vůbec nedorazil. A kdo ví, kam by Ježíš dorazil bez jedné trpělivé ženy Nového zákona, paní Marie, „která všechna ta slova uchovávala a zvažovala ve svém srdci“ (L 2,19).

Amen.

 


Kázání bylo proneseno 1. ledna 2017 v pražské kostele u Martina ve zdi.

 

 

 

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Festival United 2017
Rodrigo koncert

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Mají se křesťanské církve podílet na duchovním programu při Prague Pride?
Ano
29%
 
Ne
67%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 208)