Proč (někteří) bráníme liberální katolictví

Jan Jandourek
Autor: Facebook.com

Kdysi jsem v jedné internetové debatě narazil na větu, že pojem liberální katolík je protimluv. To mě zaujalo. Vždycky jsem si myslel, že ke katolictví patří otevřenost a že křesťanství zdůrazňuje svobodu a odpovědnost jedince. Že není možné vlastní odpovědnost přehodit na někoho jiného ani se vymlouvat, že „okolnosti“ a „druzí“ a jacísi mýtičtí „oni“, a už vůbec ne se pokusit něco svést na osud. Jediný jistý osud je, že zemřeme. K víře patří, že naše skutky budou mít následky pro náš další osud. Na tom není nic neliberálního.

Dalo by se říci, že věta v americké ústavě, že každý má právo usilovat o štěstí – což není totéž, jako že každý má právo na štěstí – je inspirovaná křesťanstvím. Na tom nic nemění časté poznámky, že u kolébky americké ústavy to byl samý zednář. Zednáři si koneckonců žádnou novou morálku nevymysleli, protože po antice, Desateru a křesťanství se moc nových principů vymyslet nedá.

Pocházím také z generace, která se narodila v polovině 60. let a jaksi přirozeně vnímala Druhý vatikánský koncil jako něco, co bylo dobré. Ve farních knihovnách jsme kromě předválečné literatury nacházeli i exilové knížky z Křesťanské akademie v Římě, které představovaly závan nového vzduchu v době, kdy byla církev spoutaná a vládci chtěli, aby připomínala muzeum, kam časem všichni přestanou chodit. Když jsme jako bohoslovci četli teologii osvobození, tak samozřejmě ne proto, že bychom byli zapálení marxisté, ale kvůli tomu, že se tam mluvilo o křesťanském protestu proti moci a nesvobodě na straně utiskovaných. Texty mají vždy kontext a tohle byl ten náš kontext.

Za železnou oponou jsme byli ušetřeni některých turbulencí, které hezky popisuje ve svém románu Kam až se může britský spisovatel David Lodge. Komunisté považovali koncil za úskok církve, který je zaměřen na ovládnutí moderního světa (komunisté trpěli paranoiou a všechno považovali za úskok) a ze všech reforem u nás v podstatě proběhla jen liturgická.

Psychologicky na nás hodně působilo i to, že duchovní – kolaboranti s režimem – byli velmi často lidé dost konzervativní, kteří si zakládali na církevní okázalosti, které se jim také jako odměny dostávalo. Modernisté byli pro ně ti, „co běhají po lesích a slouží mši na pařezu“. U nich nepřipadal v úvahu jakýkoli běh, ani duševní, ani fyzický.

To neznamená, že by tu nebyl i proud, který lpěl na tradici zdravějším způsobem. Vyskytoval se mezi intelektuály spojené s některými řády, které tehdy měly zakázanou činnost. Tím bylo toto usilování očištěno od vnějškovosti. Člověk nemusí být nutně tomista, ale bylo to přesné myšlení v době zamořené ideologickým a hodně řídkým blátem.

Po roce 1990 přišla řada zklamání, protože duchovní obnova církve a společnosti se v očekávané míře nekonala. Očekávané jen někým, protože kdo znal skutečný stav církve, nedělal si velké iluze. Co se dělo, ale předčilo i skeptické vize.

Dnes už jsme zase o kus dál a máme tady spektrum církevních přístupů v celé parádě. Objevili se i stoupenci katolicismu zvláštního ražení (tedy z perspektivy lidí, jako jsem já), kteří začali zdůrazňovat Tradici, moderní liturgií pohrdají, obětní stůl nazývají hoblponk a současnému papeži říkají Franta, protože ho nesnášejí a doufají, že co nejdříve zemře, jak lze celkem průkazně vyčíst z jejich příspěvků na sociálních sítí. Jeho ideálním nástupcem by byl podle nich Raymond Burke, který je znám především svými bohoslužbami v tridentském ritu a purpurovou osmimetrovou vlečkou, plandajícími nebesy nad hlavou a v poslední době také spoluautorstvím dopisu čtyř kardinálů, kde se dotazují papeže, jak to myslel s exhortací Laetitia amoris a jak se shoduje s exhortací Jana Pavla II. Familiaris consortio.

Půvabné je, že když je třeba, vytáhne se z knihovničky encyklika Jana Pavla II., jindy se zase témuž papeži spílá za jeho návštěvy mešity a na jistém serveru se zveřejní článek, že jeho svatořečení nemusí být platné, když byla svatořečená osoba ve skutečnosti závadná. Klasické double thinking.

V zásadě se jedná o menšinu, ovšem poměrně slyšitelnou. Proč se objevila? Tím jednodušším vysvětlením je strach. Zvláště patrné je to u konvertitů. Nikdo se snad neobrací k víře, protože hledá nejistotu, ale aby nalezl jistotu a pevné zakotvení. K tomu patří i vnější formy. Pak přichází druhá fáze, kdy člověk odkládá z nalezených jistot to, co bylo jen jistotami domnělými. Je to znakem jisté dospělosti. Dětský pokrm nevystačí navždy. Někdo tou druhou fází nikdy neprojde.

Jsou tu i „tradiční“ věřící, kteří byli ve víře vychováni a nikdy o ničem nepochybovali a nekladli si žádné otázky. Není to ctnost, byť je to pochopitelné. Pokud někdo neopustil své prostředí, nebo nebyl konfrontován s některými problémy, tak určité otázky nikdy nemusel řešit. V současné společnosti je to asi stále méně časté, ale je to možné.

Tradicionalismus je více psychologická než racionální záležitost. Je to touha vrátit se do bezpečí mateřského lůna, kdy embryo plavalo v teple plodové vody v příjemné temnotě a byl zajištěn veškerý servis. Vnější svět nebyl vidět. Porod do světla a chladu může být šokem, ale je to šok, který musí novorozenec přečkat, aby mohl dále žít. Tridentská mše, kardinálské vlečky, tisky ze Staré říše, obrázky Pia X. a Pia XII., soukromá zjevení Kateřiny Emmerichové a možnost plivat na dav z balkonu se zábradlíčkem z naleštěného bronzu mohou dodávat dobrý životní pocit. Nikde ale není řečeno, že křesťanství má lidem dodávat jen dobré pocity. Křesťanství může dát lidem základní dobré životní rozpoložení, ale není to cukrárna, kde si vybereme oblíbené sladkosti a bezdomovce odkážeme na jeho místo v příkopě.

Musíme čelit tomu, že apoštolové – ale ani Ježíš – nežili v dnešní době a neměli dnešní poznatky. Otázku homosexuality Ježíš neřešil vůbec. Apoštol Pavel mluvil o „chlapcomilcích“, což si dnes někdo vykládá jako kritiku homosexuálů, když šlo ve skutečnosti o kritiku nevázanosti. Nikdo z nich ale neznal současnou biologii a nevěděl nic o tom, že homosexualita může být vrození, nejen získaná. A že i kdyby byla získaná, asi se nevyplatí absolvovat terapii, která by trvala déle než jeden lidský život. Nevěděli o tom, že půjčovat peníze za úroky nemusí být vždycky nemravné a že někdy si císař svou minci nezaslouží. Neznali literární druhy, které nám objasňují "Sitz im Leben“ nějakého textu ve své době, což nám objasňuje okolnosti vzniku a něco ze smyslu tohoto textu.

Lidé už ve starověku ale znali věci, které dnes znějí „modernisticky“. Třeba že kdo o lidech rozhoduje, má být lidmi volen (týkalo se volby biskupa, velmi tradiční záležitost). Že ženy mohou vykonávat službu diákona. Že poslední večeře neproběhla podle tridentského ritu, že se při ní nejspíš leželo na boku a přijímalo podobojí, že přijímání na ruku je starokřesťanský a tedy tradiční způsob, že Písmo se dá vykládat i alegoricky a ne doslova, že abatyše nosily mitru, že… A tak dále.

To všechno nic nemění na tom, že máme být schopni se na věc podívat i z druhé strany. Nikdo nehledá, jak už bylo řečeno, víru kvůli tomu, aby se v nejistém světě stal členem další skupiny zachvácené nejistotami. Od liturgie čekáme, že je také jaksi bezúčelně krásná, jako jsou umělecká díla, což lidem dává možnost ve světě podřízeném účelnosti a manažérské mentalitě zakusit i něco věčného. Něco, co není nástrojem, ale prostě jen je, tak jako Bůh taky jen je. Církev je společenství nejen živých, ale také zemřelých, kteří k ní také patří a mají mít nějaký hlas, byť ho musíme hledat sami, protože mrtví mluví jen svým odkazem.

To všechno spíš dohromady ukazuje, že rozdíl mezi konzervativním a liberálním pojetím existuje, ale není osudový. Je to napětí, které tu vždy existovalo a nikdy to nebude jinak. Problém je jen v tom, že do liberálního pojetí se vejde i tridentská mše, zatímco do konzervativního se nevejde současná liturgie. Vejde se do něho tomismus i teologie osvobození, zatímco někdo má jen tomismus a to ostatní odmítá, protože tomismus podle něj není jen jedno paradigma vedle druhých, byť třeba jedno z těch, co věci svým způsobem dobře vysvětluje, ale je to pravda sama o sobě.

Ke katolictví patří otevřenost. Neznáme všechny věci a nevíme, co všechno ještě poznáme. Mění se vnější podoba všech církví, které existují a mění se i formulace ohledně obsahu víry. Proto je pro mnoho myslících lidí těžké nebýt liberální, protože kdo sváže sám sebe starým provazem, nemůže se pohybovat. Liberální neznamená, že si lidé mohou dělat co chtějí. Platí tu Pavlovo „všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá“. Proto se liberál neptá, co všechno je zakázané a povolené, ale co neprospívá a prospívá. Abych použil Lutherův výrok, „zde stojím a nemohu jinak“.

Na otázku v názvu románu Davida Lodge, „kam až se může“, můžeme i v křesťanském světě odpovědět: Kamkoli, kam si zodpovědně troufnete zatoulat. Pokud se tedy budete umět vrátit k podstatnému.

Jan Jandourek je teolog, sociolog a publicista, starokatolický kněz.