Seznamka
Ilustrační foto: Bratislava, hlavní město Slovenska
Autor: Wikipedia.org / Ypsilonatshared / Creative Commons
Nedělám si iluze, že by předložený text byl dostatečně reprezentativním popisem situace římskokatolické církve na Slovensku. Nejsem v daném oboru expertem, takže nečekejte nějakou zevrubnou charakteristiku situace slovenského církevního prostředí.
Důvod sepsání následujícího textu má však jiný impuls, a tím je přednáška mons. Róberta Bezáka v kostele Panny Marie Vítězné v Praze. Jsem bosým karmelitánům vděčen za jeho pozvání a zdaleka nejsem jediný, koho oslovila mimořádná atmosféra přednášky, i když teologicky nepřinesla nic světoborného.
Vzhledem však k tomu, že jsem na Slovensku dva roky studoval, a přes všechny inspirativní a pozitivní zkušenosti, které jsem v tamním církevním prostředí získal, přece jen jsem si nemohl nevšimnout specifik, která jsem z českého prostředí neznal. Jde opět o subjektivní zkušenost, neboť samozřejmě jak pozitivní, tak negativní zážitky, které jsem v církevním prostředí stihl nasbírat, se pochopitelně vyskytují po obou březích Moravy (či chcete-li, po obou stranách Bílých Karpat). Nicméně, abych nezdržoval, zvu čtenáře na virtuální prohlídku tehdejší Bratislavy. Tehdy jsem neměl k dispozici googlovské mapy, dnes díky nim může každý do Krásky na Dunaji nahlédnout a já na oplátku přidám tento text, jak jsem tamní situaci viděl před dvaceti lety. Začněme tedy virtuální prohlídku v centru Bratislavy.
Tehdy ještě konkatedrála sv. Martina
Samozřejmě chápu, že mé zkušenosti se poddstatným způsobem liší od současného stavu. Přebýval jsem tehdy v Bratislavě ještě za aktivního působení mons. Jána Sokola, avšak ještě v časech spojené bratislavsko-trnavské arcidiecéze. Dóm sv. Martina byl tehdy ještě konkatedrálou, z ní mimochodem pamatuji působení mons. Vladimíra Fila, pozdějšího biskupa rožňavského.
Z kněží spojených s bratislavskou konkatedrálou mě tehdy nejvíc zaujal ThDr. Vladimír Jukl. Vzdělaný, s nesmírným rozhledem, přitom s bohatými zkušenostmi z disentu. Vystupoval vždy racionálně, myšlenky měl vždy utříděny, takže bylo každé setkání s ním nesmírně inspirativní. Přitom však (zřejmě díky zmíněným zkušenostem z disentu) dokázal zaujmout mladou generaci a pod jeho vedením vznikala nadšená společenství.
Když jsem se ovšem jednoho zúčastnil, byl jsem nepříjmeně překvapen jednak jeho šablonovitostí, jednak množstvím fundamentalistických klišé. Byl jsem překvapen, že společenství vzniklé okolo pastoračního úsilí tak vzdělaného kněze sklouzne do nepřirozeně zploštělé podoby - leč druhá strana mince se ukázala. Pojďme však ve virtuální prohlídce Bratislavského církevního prostředí dále a posuňme se v rámci centra.
Zkušenosti z trinitářského kostela
Kostel sv. Jána z Mathy na Hurbanově náměstí je místem mnoha zajímavých aktivit - zde se pokusím mírně rozvést přednášku, jíž jsem se na v roce 1997 zúčastnil. Zaujalo mě její téma - týkalo se soukromých - zejména mariánských - zjevení a postoji církve k nim. Přednáška byla dobře připravena, byla logická a srozumitelná, postupně byly představeny důvody, proč trvá zásadně zdrženlivý postoj k podobným zjevením, v čem jsou pro víru kontraproduktivní a co znamená případné uznání daného zjevení. Přednášející připomněl, že k uznání údajně nadpřirozeného zjevení církev přikročí poté, co se ukáže, že na jeho podkladě se v církvi objevilo něco pozitivního a případný konsekventní vývoj (poutě na místo údajného zjevení apod.) víře neškodí a nejsou v rozporu s uznanou věroukou.
Po tomto shrnutí jednoho tématického celku se jeden z účastníků přihlásil o slovo. Aby učinil zadost objektivitě, předeslal, že byl diagnostikován jako neurotik. Byl jsem zvědav, jak bude pokračovat, neboť neurotickými symptomy trpím rovněž, neměl jsem tedy důvod dívat se na něho skrz prsty.
Zřejmě se však - na rozdíl ode mě - jeho neuroticita projevovala mimořádně extrovertně, neboť již v první větě zbarvil svůj obličej výrazně do ruda a celou dosavadní přednášku se pokusil shodit - je to sice dvacet let, nicméně se pokusím o citaci:
"Vy tu napadáte nadpřirozená zjevení - a jak mám dnešním kněžím věřit, když vidím, jak mnozí z nich nedodržují předpisový církevní oděv a dokonce chodí v džínách, jak pičoví! Kdežto mně se Panna Maria zjevila a ukázala mi, kde je pravda..."
Omlouvám se za použití vulgarismu v citátu, ale zde pokládám za užitečné jej uvést. Překvapilo mě tehdy totiž, jak se samozvaný strážce mravnosti, který deklaruje zájem na čistotě církve, nerozpakuje použít vůči kněžím speciálně takto vulgární nadávku. Na to, že ve "street Slovak" zařazuje její uživatel za každé druhé až třetí slovo kosočtverec, jsem byl zvyklý, měl jsem i takové sousedy na koleji. Nicméně v církevním prostředí jsem se s tak frekventovaným užitím obvyklého skatologismu nesetkal až do zmíněné zkušenosti. Tehdy mě nenapadlo, že by podobná přecitlivělost na církevní outfit mohla v budoucnu zlomit vaz trnavskému arcibiskupovi, pokládal jsem to za nejen anomální, nýbrž i marginální jev. Jak se ovšem zdá, až tak docela nebyl...
Karlova Ves a zdejší komunita minoritů
O polském triumvirátu karloveských minoritů jsem se dověděl poprvé v konkatedrále sv. Martina. Tehdy ještě současný kostel sv. Františka v Karlově vsi nestál, zdejší minorité měli ve správě malý kostelík sv. Michala, který nebyl s to místní obyvatele pojmout, ovšem tři polští kněží dělali, co se dalo. Jako fara/konvent sloužily zrušené jesle o tři zastávky tramvaje dál, což jsem vnímal jako zajímavý příspěvek k oživení jinak poněkud nekoncepčního (a narychlo budovaného) panelákového sídliště. Vždy, když se dostanu k tématu za reálného socialismu zbudovaných jeslí, vybaví se mi kresba Vladimíra Jiránka, kde matka vede dítě do příslušné budovy, ovšem na jejím průčelí je místo "jesle" napsáno "je zle"...
Avšak zpět k věci. V rámci karloveské farnosti jsem se dověděl o nabídce katechezí, na něž jsem zprvu ze zájmu o prohloubení víry přišel. Byly vedeny horlivými laiky, těšil jsem se tedy na inspiraci vedoucí "na hlubinu". O to větší bylo mé zklamání, když jsem narazil na jejich průběh - v podstatě šlo o fundamentalistická klišé, něco mezi "Milujte se!" a Dušemi a Hvězdami. Znechuceně jsem katecheze opustil, a jako už dříve jsem získal zkušenost s oběma póly pastorace na Slovensku (byť v tomto případě šlo o farní společenství vedené Poláky), nejinak tomu bylo i v Karlově Vsi.
Verbisté a univerzitní pastorační centrum
Měl jsem štěstí na opravdu kvalitní kněze, jak v českých zemích, tak na Slovensku. K nejvýraznějším osobnostem v Bratislavě patřil tehdy P. Milan Bubák, tehdy rektor bratislavské komunity verbistů, který kromě "domovského" působení v kostele sv. Ladislava založil a spravoval univerzitní pastorační centrum v Mlynské dolině, kněz s obrovským rozhledem a vynikající kazatel. Když jsem v Bratislavě začínal, nedělní bohoslužby se konaly ve studentském klubu Unic, který bylo nutno vždy uklidit po předchozích sobotních pařbách. Nicméně za jeho působení se ještě v době, kdy jsem v Bratislavě pobýval, podařilo otevřít nové pastorační centrum v prostorách bývalé menzy, do té doby příležitostně využívané jako sklad rozměrných věcí. Po vzniku UPC (zkratka Univerzitní pastorační centrum byla též v recesi interpretována jako "u pece") se do pastorace zapojili další kněží, od verbistů tehdy P. Peter Dušička, Milan Bubák uvažoval o přizvání P. Laca Csontose, mě tehdy napadlo, že přínosná by byla bližší spolupráce se zmíněným Vladimírem Juklem. Nicméně na to už během mého pobytu nedošlo. Jelikož Mlynská dolina je součástí Karlovy Vsi, k pastoraci byli přizváni i tamní minorité.
Zde bych ukončil virtuální prohlídku Bratislavy započatou v katedrále a zakončenou v UPC a před shrnutím bych se zastavil ještě u jednoho symptomatického fenoménu.
Vztah k moderní kultuře - příklad na rockové hudbě
Nejde zde o nic světoborného ve srovnání s českým prostředím, nicméně rozdílů jsem si všiml po předchozích zkušenostech pastorace studentů v Českých Budějovicích. Díky tehdy navázanému kontaktu s místní komunitou salesiánů jsem udržoval kontakt s prostředím nakloněným mladým lidem, jejich pohledu na svět, kde mi příklad sv. Jana Boska, jehož systém přístupu k mladé generaci se důsledně vyhýbal jakémukoli nátlaku, psychickému vydírání, či zastrašování, ukázal logickou a perspektivní cestu víry a evangelizace, nemohl jsem si po předchozích zkušenostech nevšimnout jedné věci: člověk s jasným a vyhraněným, ale uváženým postojem nezůstává sektářsky uzavřen v myšlenkově jednolitém prostředí, ale získá kulturní rozhled a schopnost komunikovat bez předsudků.
Tento pohled je mnohdy zastoupen v rockové hudbě, kde právě vyjádření postoje získává na první pohled prioritu před uměleckým dojmem, který ovšem v kvalitní hudbě není upozaděn. Přišlo mi logické, že v salesiánském prostředí se těší vysoké popularitě U2 - samozřejmě nejsou zdaleka jediní, ale byla to moje první zkušenost dost dlouho předtím, než jsem se dověděl něco bližšího o P. Ladislavu Heryánovi, který mě rovněž hluboce oslovil. Fundamentalistické odsudky rockové hudby jako něčeho bez výjimky a bez rozlišování ďábelského jsem samozřejmě zaznamenal už v dřívějších dobách, nicméně vnímal jsem je jako marginální element.
O to větší bylo mé překvapení, když jsem byl konfrontován s podobně fundamentalistickými excesy na Slovensku. Navzdory vynikajícím kněžím (zmíněný P. Milan Bubák, který mě oslovil asi nejvíc a kterému za mnohé vděčím) i vzdělanému studentskému prostředí, které z velké části bylo samozřejmě imunní vůči podobným předsudkům, jsem se zde s podobnými excesy setkal v mnohem větší míře. V deníku Nový čas byla tehdy jako téměř senzace zveřejněna reportáž o knězi, který běžně bigbít poslouchá (do té doby by mě ani ve snu nenapadlo v tom vidět cokoli divného) - dotyčný kněz v musel v podstatné části rozhovoru vyvracet iracionální předsudky o tom, jak jej tato hudba MUSÍ nutně vést k agresivitě, promiskuitě a kdoví čemu ještě. I mezi studenty jsem na podobné předsudky narazil a byl jsem tehdy překvapen.
V UPC jsem se na toto téma střetl, když se jej chopil jeden z karloveských minoritů. Homilie byla zcela nevěcná, opírala se o nepodložené a mnohdy vyvrácené předsudky a nepřinášela nic pozitivního, šlo pouze o sérii odsudků bez jakékoli reflexe evangelií. Nenechal jsem si nesouhlas pro sebe a po liturgii P. Stanislawovi vysvětlil, v čem vidím situaci jinak a proč zde nelze generalizovat. Dále diskuse už nepokračovala, avšak bylo vidět, že z Polska ani Slovenska nebyl zvyklý, aby někdo polemizoval s tématem homilie. Nepouštěl jsem se do dalších sporů, jen jsem přednesl argumenty - tehdy jsem ještě netušil, že později začnu užívat titulu farní vepř - ve své domovské farnosti se mi stávalo, že s některými kněžími jsme byli ve při...
Pochopil jsem tehdy, pokud je tento fenomén na Slovensku rozšířenější než v českých zemích, jakou reakci pravděpodobně vyvolalo vystoupení arcibiskupa Bezáka na rockovém festivale. Pokud se tato konfrontace spojí s touhou udávat (což samozřejmě znám i z českých farností), do jisté míry chápu pohnutky, které vedly k sérii anonymů stojících za arcibiskupovým odvoláním. Zdůrazňuji: napsal jsem chápu, nikoli toleruji...
Jsem si vědom, že ve se snaze o virtuální prohlídku bratislavského církevního prostředí jedná o značně nesouvislé útržky. Pokusil jsem se poskládat dohromady, co si ze svých studentských dvou let v Bratislavě, jež mi poskytly cennou zkušenost, po dvaceti letech pamatuji. Kdybych zůstal v Českých Budějovicích, strávil bych na univerzitě delší čas např. s Martinem Konvičkou (aby nedošlo k omylu, i to by samozřejmě bylo cennou zkušeností). Každopádně účast na přednášce mons. Bezáka, za kterou jsem velice vděčen, mě dovedla k tomu, abych se pokusil své zkušenosti s bipolaritou v církevním prostředí shrnout v několika vzpomínkách. Přál bych si zpětnou vazbu v návazné diskusi a pokud povede k lepšímu porozumění v křesťanských společenstvích, tak snad i tyto útržky splní svůj smysl.
Autor je přírodovědec, v římskokatolické církvi vykonává službu akolyty.
