S teologií osvobození máme společného možná víc, než by se na první pohled zdálo

Jeden z nejznámějších představitelů teologie osvobození Leonardo Boff
Autor: Wikipedia.org / Creative commons

Tři texty na odlišná témata, s nimiž jsem se v minulých dnech setkal na internetu, měly něco společného: objevil se v nich výraz teologie osvobození. Ani v jednom textu nebyla teologie osvobození hlavním tématem, a tedy tím, čemu by se čtenáři následně v diskusích věnovali. Přesto by mi připadalo škoda nevyužít možnosti zastavit se na chvíli u různých způsobů, jakými autoři textů s tímto u nás zatíženým pojmem pracovali. Rád bych na tom demonstroval, čím teologické vzdělání a teologicky čtená zkušenost může přispět k přesnějšímu porozumění realitě, ve které žijeme. A bez toho se jako křesťané neobejdeme.

O čem je vlastně teologie osvobození?

Zpráva Papež varoval před hledáním spasitele v době krize, publikovaná na Christnetu, těžila z interview v El País. Ke konci interview dostal papež otázku: „Nemyslíte, že po selhání teologie osvobození v Latinské Americe vyklidila katolická církev mnoho prostoru ve prospěch jiných denominací a sekt?“ Než se dostanu k papežově odpovědi, chci se věnovat otázce. Hovoří o selhání teologie osvobození. Zajímavý problém. Může teologie selhat? Jak se to pozná? Měří se kvalita teologie jakousi její veřejnou výhrou, snad ve smyslu počtu sympatizantů? Měřeno pouze podle Ježíšova příběhu by, myslím, neúspěch v tomto světě mnohem spíš mluvil ve prospěch nějaké teologie.

Ale můžeme to vzít i za jiný konec. V interview papež hovoří o to, že v něm stále zůstává něco z kněze ulice, mluví o strachu před církví znecitlivělou vůči lidem a realitě, třeba kvůli klerikalismu, přeje si, aby církev zůstala blízko lidem, trápí ho ekonomická nerovnost ve světě a s ní související throwaway culture, měřítkem křesťanských postojů mu je evangelium a příklad svatých mučedníků naší doby, upozorňuje na problém hladu a vykořisťování v Africe a o touze imigrantů po domově. Studenti teologie, kteří pročítají texty Gutiérreze, Sobrina, Boffa či jiných teologů osvobození, snadno doloží, že Františkovy starosti jsou starostmi právě těchto teologů. Proto vnímám otázku v interview jako nepatřičnou. Latinská Amerika, zjevně zasažená teologií osvobození, vydala světu papeže, který přináší zájmy teologů osvobození do středu zájmu církve. V tomto světle je třeba hodnotit údajně nižší zájem o teologii osvobození v místě jejího původu. Přiléhavější by bylo uvažovat o zrnu, které odumřelo, aby vydalo mnohý užitek (J 12,24).

Papež František
Autor: European Union 2014 - European Parliament

Pro úplnost ještě uvedu papežovu odpověď na otázku: „Teologie osvobození byla v Latinské Americe pozitivní skutečností. Vatikán odsoudil tu část, která přejala marxistickou analýzu reality. (…) Teologie osvobození měla pozitivní aspekty a také odchylky (…).“ Papež se zde nepouští do polemik s vatikánskými instrukcemi z 80. let 20. století, ale ani nezrazuje zkušenost, která pro něj byla cenná a která dodnes určuje podobu jeho služby.

Záludné pojmy

Na portálu A2larm byla zveřejněna Odpověď Pavla Bělobrádka na dopis křesťanů a křesťanek, který kritizoval postoje předsedy KDU-ČSL k otázce sociálního bydlení. Ve třetím odstavci autor uvádí: „Přestože jsou mezi Vašimi signatáři lidé, kteří jsou přímo spojeni s levicovými politickými stranami. (…) a přestože jste zveřejnili Váš text na velmi levicovém webu, kde si můžeme přečíst články o teologii osvobození, feminismu, genderové ideologii a problémech levice u nás i v zahraničí, nechci celou věc odbýt tím, že je to celé motivováno pouze politickým útokem a křesťanský étos je jenom zástěrka.“ Jak rozumět zmínce o teologii osvobození v textu? Je zasazena do výčtu pojmů, pro které obtížně hledám společného jmenovatele. Autor je všechny spojuje s levicovým myšlením, snad dokonce s politickým útokem, a zjevně si od nich ponechává odstup. Jak jim ale rozumí, to se z jeho textu nedozvídáme. Zřejmě předpokládá, že jejich smysl je evidentní. Právě toto považuji za rys škodlivého stereotypu.

Ve druhém odstavci autor přiznává: „Na rozdíl od mnohých z Vás nemám teologické vzdělání.“ Obávám se, že nedostatečné teologické, popřípadě obecně humanistické vzdělání může být zdrojem přetrvávání uvedeného stereotypu. Jde o dvě věci. První, obecnější, je riziko v používání pojmů. Obvykle mají podstatně bohatší obsah, než aby se mohly používat jako nálepky a zbraně (o genderu můj příspěvek není, ale uvádí-li autor, že čerpá z Universa, doporučuji, aby se v čísle 2/2016 vrátil k článku Gerharda Marschütze). Druhou věcí je nutnost číst primární texty a vykládat je v souladu s pravidly hermeneutiky. Obecně sdílené představy o teologii osvobození jsou v naší post-socialistické společnosti často zavádějící a někdy nestačí ani sekundární literatura, pokud je příliš stručná a podřizuje definice pojmů jednomu vyhraněnému stanovisku.

Ilustrační foto: socha Krista Vykupitele, Rio de Janeiro
Autor: Flickr.com / Paul Mannix / Creative commons

Osvobození je jedno

Velmi mě naopak potěšila četba textu Jana Jandourka Proč někteří bráníme liberální katolictví, opět na Christnetu. Ve třetím odstavci autor píše: „Když jsme jako bohoslovci četli teologii osvobození, tak samozřejmě ne proto, že bychom byli zapálení marxisté, ale kvůli tomu, že se tam mluvilo o křesťanském protestu proti moci a nesvobodě na straně utiskovaných. Texty mají vždy kontext a tohle byl ten náš kontext.“ Lidé Jandourkovy generace se se socialismem setkali v jeho normalizační podobě, kterou přiléhavě nazýval Václav Havel životem v nepravdě. Navíc se museli ve škole povinně seznamovat s ideologií tohoto režimu. Tím spíš překvapí, že se někteří z nich dokázali přenést přes domestikující výklad teologie osvobození, který předkládala oficiální media, včetně církevních, a chtěli se jí nechat překvapit. Z předchozího textu se ovšem bohužel zdá, že výkladu teologie osvobození od normalizačních komentátorů se drží již druhá generace českých křesťanů.

Jandourkův postřeh k teologii osvobození stručně shrnuje, k čemu může být studium teologie dobré: dostat se k samotným pramenným textům a nechat je promluvit v našem kontextu. Jinými slovy: položit textům otázku, co nám mohou říct k našemu vlastní hledání toho, co dává život a v čem je svoboda. A nejde jen o texty, ale také o duchovní výklad historické zkušenosti. Jandourkův text mi připomíná, že s teologií osvobození máme společného možná víc, než by se na první pohled zdálo. Copak nebyl protest proti moci a nesvobodě, který stál 16. listopadu 1989 život šest sansalvadorských jezuitů, veden týmž duchem jako protest proti moci a nesvobodě studentů v Praze o den později?

Autor je ředitel Institutu ekumenických studií (www.iespraha.cz)

Evangelická teologická fakulta UK ve spolupráci s Institutem ekumenických studií nabízí bakalářské studium oboru Teologie křesťanských tradic.