Seznamka
Publicista a starokatolický duchovní Jan Jandourek
Autor: Archiv autora
Teolog Oto Mádr a kardinál Miloslav Vlk patřili k lidem, se kterými jsme se setkali my, co jsme po roce 1990 nějak vstoupili do veřejného prostoru. Tehdy jako mladí dravečkové, co neuznávali zásluhy starců, přičemž stařec byl každý, kdo byl o dvacet let starší, než jsme byli my sami. My jsme byli liberální (někdy jen zdánlivě) dravečkové, dnes jsou dravečkové tridentští, psychologická podstata je ta samá. Vy máte zásluhy, minulost, přítomnost jsme my. Byla to doba, kdy se člověk do celostátních médií nepropracoval přes studentské časopisy a pak jako elév v redakcích. Prostě jsme přišli do celostátních deníků a rozhlasu a byli tam, protože prostě bylo takové startovací okno. Stejně tak ale vedle byla generace politických vězňů z 50. let a církevních bojovníků ze 70. a 80. let. To potýkání bylo zajímavé a po dvou desetiletích ho dnes vidíme jinak. Ne úplně jinak, ale asi s větším nadhledem.
Vybavuje se mi mozaika různých zážitků, spoléhám se na paměť, tak se omlouvám za možné nepřesnosti. Na konci 80. let jsme byli v bytě Kaplanových na setkání s nizozemskou teoložkou osvobození, jejíž vystoupení vyvolalo mezi přítomnými jistý rozruch. Byl tam také Oto Mádr, který smířlivě situaci uklidnil. Pak jsme seděli v Londýnské, kde byla také redakce Katolického týdeníku a Teologických textů Oto Mádra a Souvislostí, které tehdy vedl Martin C. Putna. To bylo kolem roku 1992. Po redakční poradě se chodilo kouřit na schodiště, to se tehdy ještě dělalo, načež jsme potkali Oto Mádra, který se na nás díval se zvláštním výrazem. Fakt je, že si vždycky zachovával svůj pověstný klid a stále si držel svůj středový postoj. Teď by mu bylo sto let a kdyby žil, nejspíš by byl pořád stejný.
Proběhly spory kolem časopisů Souvislosti, AD, Katolického týdeníku. Nesplnily se naděje podzemní církve na začlenění do církevních struktur, pražská katolická teologická fakulta prošla krizí.
Kardinál Miloslav Vlk
Autor: Christnet.cz / Vít Luštinec
Byla to doba konfliktů, která trvala několik let. Bylo to poněkud vyčerpávající, ale asi jako etapa nutné.
Po více než dvou desetiletích je to najednou jinak. Když jsem dělal naposledy interview s kardinálem Vlkem u něj doma, tykal mi, nosil mi kafe a sušenky. Zastal se Martina Putny ohledně sporu se Zemanem o jmenování profesorem a nesouhlasí s extremistickými postoji proti muslimům.
My z polodisentu a disentu jsme se stali spíš vnějšími pozorovateli a jazyk se zklidnil. Asi je to i důsledek toho, že jedna strana pochopila, že takzvaní liberálové nejsou nepřátelé, a větší potíže dělaly spíš fundamentalistické skupiny.
Strana druhá seznala, že některé věci se hned tak nezmění a zachovala se podle toho odchodem tam, kde není třeba narážet každý den na setrvačnost všelijakých církevních politbyr. Papež Benedikt XVI. prolomil psychologické tabu a odstoupil, čímž nakonec ukázal svou velikost a umožnil další změny. Tím „zradil“ lidi, kteří doufali, že s ním přijde nějaký obrat ve směřování církve zpět. („Z kříže se neslézá,“ koloval výrok. Jako by nešlo o to, že se prostě spíše sleze z kombinace kříže a trůnu a vyleze na jiný kříž, nejspíš ten poslední.)
Pro některé z nás, kteří se účastnili toho vření v 90. letech, se všechno zklidnilo. Pochopitelně přišli další, kteří se snaží o změny struktur a formulací, ale to už si musí odpracovat sami. Z mého hlediska by bylo zbytečné někomu vysvětlovat, proč si myslím, že jsem katolík, jenom jiného obřadu a že je spíše věcí těch druhých, aby to pochopili a aby změnili praxi, pokud se ukáže, že nefunguje.
Katolictví (schválně neříkám -ismus) je širší pojem a je asi potřeba si zvyknout na to, že tu bude vrstva katolíků v širším slova smyslu, než jsou ti, co pracně vyhledávají nějaké věty u Pia IX. nebo papeže Františka, aby mohli účinněji vést svůj zápas. To je samozřejmě taky legitimní, jen to často nevede k vytouženým výsledkům a neuspokojí nikoho, protože to žádná strana nemůže vyhrát stoprocentně.
Nakonec stejně přijde katolictví nového typu, jehož zárodky tu už ostatně jsou. Takové, kde se nebude debatovat o transsubstanciaci a podstatě a případcích, protože od té doby, co jsme zjistili, že stejně nevíme, co je to hmota, jsou to spíš historické pojmy, které ve skutečnosti nic nevysvětlují, jen dávají pocit vysvětlení. Takové katolictví, kde se vzdá představa apoštolské posloupnosti jako řetězu vkládaných rukou, což je něco, co nelze stejně historicky doložit a je spíš zdrojem nejistoty než jistoty, jak ostatně ukázal spor o „platnost svěcení“ tajných biskupů a kněží. A také spory o to, jestli Ježíš opravdu chodil po vodě a co by viděly kamery, kdyby byly u hrobu Panny Marie. Že někam odlétá? Že tělo mizí? I s oblečením? Kdyby měla v kapse bronzovou minci, tak ta zmizí také?
Jsou to pochopitelně absurdní otázky, proto je taky kladu.
Od 90. let jsem odbočil k takovým obecným úvahám kvůli tomu, že dnešní posuny ukazují, že některé otázky už nebude třeba si klást a některé problémy řešit, protože nebudou lidi zajímat a nebudou se kvůli nim hádat. Teď to zažíváme ještě v samém zárodku, ale nakonec na to dojde. Kdy to bude, je ale těžké odhadnout.
