Náboženství jako svoboda a nejistota

V tom podtitulu jde o náboženskou bezbožnost. Došel jsem k jednoduchému závěru. V naší společnosti náboženství nikdy nebyla svobodnější, nikdy neměla tolik prostoru být tím, čím by měla být, a společnost zároveň nikdy nebyla v katastrofičtějším stavu. Moje teze je taková, že se v oblasti náboženství setkáváme s totálním pokrytectvím. V období komunismu bylo náboženství ohrožováno zvenčí a v současnosti je podle mého názoru ohrožováno zevnitř. Je to ateismus v hávu náboženství, což je mnohem nebezpečnější. Když komunismus padl, náboženství toužilo po obnově. Byly dvě cesty. Ta první byla osobní, byla to cesta práce s lidmi. Druhá byla cesta společenská spojená s politikou a národem. Stalo se ale to, že se začalo vyplácet mluvit o sobě na veřejnosti jako o věřícím. Dřív o sobě lidé ze zištných důvodů říkali, že jsou komunisté, a pak se všichni přes noc stali věřícími. Jeden sociolog se žertem podivoval, kam se teď všichni ti komunisté a ateisté poděli. Náboženství se také začala propojovat s nacionalismem, a tím se v nich umocňovaly násilné tendence. A pro určitou skupinou lidí bylo právě toto snem. Šlo jim o vytvoření národnostně homogenních území, kde by podobně jako ve středověku vládli náboženští představitelé. Proto došlo k tomu nekritickému spojení s nacionalismem. Sen o středověkém uspořádání se pro tyto lidi stal obsesí. Tyto cesty náboženského násilí se dají vysledovat leckde. Náboženské symboly například slouží jako nástroje různých násilných výzev. Mešity a kostely se tak nebudují kvůli potřebám konkrétního společenství nebo kvůli architektuře, ale jako vzkaz, který má ostatní zastrašit a jasně jim sdělit „my jsme tady silnější“. Ze stejného důvodu se také například na horách v Mostaru stavějí kříže.

Další důležitou oblastí je vzdělání. Po pádu komunismu se náboženské společnosti chtěly co nejrychleji zapojit do vzdělávacího systému. Brzy se ale ukázalo, že o kvalitní výuku náboženství na školách vůbec nejde. Místo toho šlo především o snadnou indoktrinaci mladých lidí. Mezi náboženstvím a politikou je jasný vztah a výuka náboženství je postavena tak, že slouží k výrobě poslušných věřících. Tito poslušní mladí věřící pak budou poslušní i v politice nebo jiných oblastech veřejného života. Vzdělávací systém ve spojení s náboženstvím a politikou tak produkuje roboty.

A právě tuto výrobu poslušných lidí jsem se snažil zkoumat. Další věc je, že politické strany místo ekonomického nebo sociálního programu nabízejí jen iracionální hesla. V mešitě nebo kostele pak dostanete doporučení nebo přímo rozkaz, koho volit. Politikům ta situace vyhovuje a místo skutečných problémů se soustřeďují na vzájemný strach. Pomáhají jim v tom i traumata z minulosti. Problém je, že náboženské společnosti nijak nepřispěly ke kultivaci té společné paměti. Všichni se jen soustřeďovali na zlo, kterému museli čelit, nebo je dokonce zveličovali. Zlo, kterého se dopouštěli na druhých, všichni zametli pod koberec.

To všechno je tyranie náboženství, která usiluje o dohled nad všemi sférami lidského života. A politici pak mohou svou neschopnost jako třeba vytvářet nová pracovní místa schovávat za ušlechtilá hesla o národních hodnotách nebo čistotě víry.

Mluvíte o tom, že náboženská a nacionalistická hesla odpoutávají pozornost od skutečných politických problémů. Jaké problémy to jsou?

Ekonomika je na prahu kolapsu. To je první věc. Korupce dosahuje takových rozměrů, že je celá společnost v podstatě zdevastovaná. Snad nikdo, kdo pracuje v nějaké instituci, za své místo nevděčí svým vědomostem a schopnostem, ale čistě zapojení do korupčních struktur. V naší společnosti není ani rámcová shoda v tom, jakou zemi chceme. Není ani rámcová shoda v tom, co pro nás znamená válka – co se to vlastně stalo. V takové situaci je velmi snadné lidmi manipulovat. V našem regionu mají národní identity náboženské kořeny a nikdy nedošlo k jejich sekularizaci. Stále se přitom posilují právě vazbami na náboženství. Rád říkám takový vtípek, že naše národní identity jsou v pubertě. V našem regionu jsme dosud neměli příležitost národní identity skutečně prožít. Vždycky tu byla nějaká cizí mocnost. Západ měl nějakých 200 nebo 300 let na politické dospívání, což jsme my kvůli neustálým společenským konfliktům neměli. Měli bychom tím teď projít v rámci dvaceti let, ale to není možné. Dnes bychom měli reagovat na předmoderní, moderní i postmoderní výzvy zároveň, což je opravdu těžké. Jiné evropské země na to měly těch 200 nebo 300 let, navíc v kontinuálním období míru. Nechci nás vytrhávat z globální odpovědnosti, ale je důležité si tohle uvědomovat.

Ilustrační foto: Baščaršija, turecký trh v centru města. Sarajevo je centrem jak bosenského islámu, tak i římskokatolické a pravoslavné křesťanské církve; zastoupeni jsou rovněž i Židé.
Autor: wikipedia.org / Daniel Wabyick / Wikipedia Commons

Přesto se ale dá říct, že je Bosna a Hercegovina v něčem napřed. To, co se tu stalo v 90. letech – návrat k nacionalismu, posílení náboženství jako politického nástroje, panika spojená s identitami – se dnes děje v celé Evropě. Jako by se Evropa po dlouhém dospívání vracela do puberty.

Souhlasím. Ukazuje nám to, jak jsou pozitivní politické procesy křehké a jak snadno se vývoj otáčí zpět. Myslím, že Bosna může Evropě nabídnout určitou moudrost periferie. Tato moudrost je ale mrtvý kapitál, protože máme tolik vlastních problémů, které neumíme řešit. V Evropě není místo pro příběhy o tom, jak třeba islám obohatil moje křesťanství. Právě tuhle moudrost přitom Evropa skutečně potřebuje. Křesťané v Evropě potřebují tato svědectví, aby se nebáli demografických změn. Na druhou stranu islám v Bosně už stovky let funguje v sekulárním prostředí a došlo k pochopení, že to není ohrožení, ale přednost. Ani pro tohle svědectví v Evropě není místo. Mohlo by to přitom pomoci muslimským migrantům v Evropě, aby z evropského sekularismu neměli strach – kdyby to pochopili jako šanci pro islám, příležitost něco se naučit, obohacení pro islám v Asii, Africe i jinde. Bosna má rozhodně co nabídnout, ale přes naše problémy to není vidět a Evropa se o to nezajímá. I my sami toho málo využíváme.

Můžete objasnit, co myslíte tím, že islám obohatil vaše křesťanství?

Na začátek řeknu, že neexistuje teologie bez biografie. Já mám křesťanské i muslimské předky. Oba moji rodiče jsou křesťané, ale maminka pochází z muslimské rodiny. Díky tomu jsem od začátku vůči islámu intuitivně otevřenější. Skutečnost, že vedle sebe existuje křesťanství a islám, není automaticky něco skvělého, ale je to šance, aby ve společnosti nebyl strach. Příslušnost druhého člověka je pro mě vždycky příležitost položit si otázku, proč se hlásím k tomu, k čemu se hlásím, a ne k něčemu jinému. Moje chápání sebe sama tak není automatické, sám sebe se na ně ptám. Pak můžu zkoumat jiná chápání a hledat to společné. Nedávno jsem měl v Novém Sadu přednášku na jedné malé protestantské fakultě. Byli tam samí mladí otevření lidé, ale jejich teologie říká, že muslimové nemohou být spaseni. Já jsem se tuto jejich pozici snažil různými argumenty narušit. Jak je možné, že mám muslimské přátele, v jejichž životech vidím Boží milost? Jak bych mohl připustit ráj, ve kterém tito lidé nemohou být? Soužití s lidmi jiného vyznání tak může mít pozitivní vliv na vlastní teologické myšlení. Mám jednoho přítele v Berlíně, který se islámem hodně zabývá. Je to protestant a byl v Sarajevu. Vyprávěl mi, že když se zabýval úlohou Panny Marie v islámu, objevil ji pro sebe jako křesťan. To zase ukazuje, že setkání s druhým může pomoci osvětlit něco, na co jsme ve vlastní tradici zapomněli. A i díky tomu odhalujeme, co všechno máme společné. Já rád mluvím o sociální spravedlnosti a teologii osvobození, a právě v této otázce má křesťanství s islámem společného opravdu hodně. V obou náboženstvích je sociální spravedlnost stěžejní hodnota, sociální otázky jsou testem víry. Nechápu, proč v této věci tak málo spolupracujeme. Proč společně nebojujeme za sociální spravedlnost, za práva pracujících? Proč mlčíme?

Jakou tady máte pozici v katolické církvi se svými názory a spisy o tyranii náboženství?

To je složitý příběh. Jsem ženatý katolický kněz. Vystudoval jsem teologii, stal jsem se farářem, ale pak jsem se oženil. I z tohoto důvodu církevní kruhy neposlouchají můj hlas úplně rády, ale není to ten největší problém. Já rád mluvím konkrétně. I náš Bůh je konkrétní – narodil se jako člověk, má tělo – a proto musí být konkrétní i křesťanská teologie. Takže přijedu na konferenci, kde hovoří biskupové, a zjistím, že se nedaleko upálil nějaký dělník, protože dlouhodobě nemohl najít práci. Ptám se, proč se tam o tom nemluví? Proč žádný biskup nebo jiný církevní představitel nepřijde za horníky, kteří zoufale bojují za lepší životní podmínky? Na tyhle konference mě tedy moc nezvou, protože kladu přesně tento typ otázek. Na neformální úrovni mám přitom s biskupem docela dobrý vztah, ale prostě to funguje tak, že ignorují všechno, co se jim nehodí do krámu. Ignorují vaši práci, vaše knihy, můžete jako já přednášet na univerzitách v Americe, Německu nebo Rakousku, a tady vás nikam nepozvou. Ale já se tím moc netrápím.

Když se vrátíme k sociální otázce, říkáte, že může být motorem společné řeči křesťanů a muslimů. V Evropě dnes ale vidíme něco jiného. Sociální otázky často akcentují právě xenofobní hnutí.

To je velmi důležitá námitka. Napsal jsem hodně o tom, jak jsou velká náboženská společenství sociálně necitlivá a cynická. Otvírají třeba veřejné jídelny pro chudé, ale nikdy si nepoloží otázku, proč do těch jídelen chodí čím dál víc lidí a jestli náhodou nežijí z peněz lidí, kvůli kterým jsou ti chudí lidé chudí. A z toho sociálního cynismu se někdy dělá i přednost. Povrchní sociální citlivost láká nové členy. Je to propojené. Pro mě je velmi důležitý Dietrich Bonhoeffer. Překládal jsem do našeho jazyka jeho Etiku. Snažím se hledat paralely mezi tím, co chtěl od své církve on, a tím, co chci já nejen od své církve, ale i jiných náboženských společenství. Začíná to přiznáním vyznáním vlastních vin v souvislosti s válkou, což je předpoklad návratu Božího ducha do církve.

Redakčně kráceno, převzato z časopisu Protestant, kde je k dispozici celý text rozhovoru. Rozhovor vedli Zora Hesová, Jakub Ort, Adam Borzič, Jan Černý, Magdaléna Šipka a další v rámci velké bosenské expedice. Za poskytnutí rozhovoru děkujeme. Článek je součásti prezentace některých křesťanských a kulturně orientovaných novin a časopisů.