Být autentický bez patetických gest

Rozhovor s nakladatelem a historikem Jiřím Padevětem

Portréty a rozhovory / Zdeněk A. Eminger / 23. března 2017
Být autentický bez patetických gest

Jiří Padevět
Autor: Archiv Jiřího Padevěta

Jméno a literární dílo nakladatele a historika Jiřího Padevěta (* 1966) se stalo samozřejmou součástí českého kulturního prostoru. Při své práci se setkává s lidmi různých světonázorů, vyznání a osudů a jako málokdo jiný je tvůrcem veřejné rozpravy nejen nad historickými tématy. Kniha, slovo, jazyk a řeč jsou, řečeno spolu s biblí, jeho každodenním chlebem vezdejším. Položili jsme mu několik otázek, jejichž odpovědi jistě zaujmou nejen čtenáře křesťanské duchovní orientace.

 

Skoro celý život se zabýváte knihami. Co pro vás znamená slovo a čím je vám kniha?

Slovo, respektive způsob jeho používání, je vlastně součástí společenské smlouvy. Z toho, jak slova používáme, jak je klademe za sebe a především z toho, jaká slova používáme, je podle mne velmi dobře poznat, jací jsme. Jsem přesvědčen, že pokud by společnost byla citlivější nejen na to jaká, ale i na to jak, se slova ve veřejném prostoru objevují, ušetřili bychom si spoustu problémů. Slovo patří vždy ke konkrétním ústům, která ho vyslovila, nebo ke konkrétní ruce, která ho napsala. Ta ústa i ta ruka patří bytosti, nadané rozumem a citem. Jenže z různých úst zní stejné slovo úplně jinak. Slovo je velmi ostrou zbraní i velmi pevnou náručí, záleží jen na každém z nás, co se svými slovy uděláme, jestli budeme zraňovat, nebo chránit. Slovy stavíme mosty i kopeme zákopy. Proto je dobré slova vážit, i když je řada situací, kdy to jde velmi obtížně.

Kniha je pro mě emblémem civilizace. Pokud se na ni podíváte čistě technicky, jedná se bezpochyby o dokonalý vynález. Dokonalý proto, že tento předmět používáme v podstatě ve stejné podobě mnoho století. Změnily se použité materiály, změnil se výrobní proces tisku, ale kodex používáme stejně, jako jej používali první čtenáři inkunábulí. Zvykli jsme si ukládat a čerpat informace z datových úložišť různého typu, ale kniha je podle mne pořád datovým úložištěm nejstabilnějším. Samozřejmě, podlehne požáru, povodni i válce, ale těmto živlům podlehne i váš notebook, nebo datové úložiště velké firmy. Kniha je výraznou stopou lidského umu, nejen autorova, ale i redaktorova, grafikova a tiskařova. Kromě toho český národ má ve své moderní řadu okamžiků, kdy se skrze knihu identifikoval sám se sebou. Začíná to národním obrozením, pokračuje během prvního období protektorátu, které je paradoxně obdobím bohatým na české knihy a končí jednak čtenářskou žní v šedesátých letech, jednak hladovými frontami na tištěné slovo, které jsme mohli vídat před knihkupectvími v době normalizace. O důležitosti knihy myslím svědčí také prostý fakt, že skrze text a jeho studium se zpřítomňují velká monoteistická náboženství. O důležitosti knihy bohužel svědčí i touha diktátorů zanechat po sobě výrazný opus, široce distribuovaný mezi prostý lid. Zkusili to Lenin se svým spiskem Stát a revoluce, Hitler s pověstným Mým bojem, i Muammar Kaddáfí se svojí Zelenou knihou. Kniha je na tom vlastně stejně jako slovo. Může být mostem, náručí, zákopem i propastí. Ale aby mohla být čímkoliv z toho, musí být otevřena a čtena.

Vaše historiografické práce i rozhovory jsou charakteristické rozvážným a civilním projevem bez patetických gest a mravního rozhořčování. Hledal jste dlouho svůj vlastní styl psaní a kde pramení?

Patetická gesta mají se skutečnou úctou společného asi tolik, jako americká groteska a smuteční obřad. Mravní rozhořčování je zbraní těch, co sami s mravností zacházejí jak s papírovým kapesníkem. Nemám rád prohlášení typu: to bych já nikdy neudělal. Čím silnější prohlášení, tím větší pravděpodobnost, že udělal. Styl jsem nehledal, nějak to přišlo samo. Někdy jsem, jak v mluveném, tak v psaném projevu příliš stručný, možná, že ta stručnost je základem. Pokud to tedy vůbec styl je, nejspíš pramení z nechuti věci a děje popisovat okoličnatě a ze snahy mluvit o podstatném. Ale třeba si moc fandím, třeba je to jen lenost a nechuť se pořádně ponořit.

Před sametovou revolucí sice knihy s náboženskou tématikou vycházely, ale spíš ojediněle a ve skromných nákladech. Zaujaly vás už tehdy nějaké tak, že jste jimi obohatil svoji knihovnu?

Knihovnu jsem se snažil obohacovat usilovně, osahovala samozřejmě texty Starého i Nového zákona, ale také třeba kompletní edici Duše východu, ve které vycházela ještě před komunistickým pučem zásadní díla východních náboženství. Četl jsem tehdy s velkým zaujetím Chasidská vyprávění Martina Bubera, stejně tak jako díla Jana Amose Komenského. Se sběratelskou posedlostí jsem se snažil kompletovat jednak proslulou černou řadu z Vyšehradu, tam se asi nejčastěji vracím v Boëthiovi a jeho Filosofii utěšitelce a jednak odeonskou edici Živá díla minulosti, kde vyšlo několik svazků s náboženskou tematikou, ať už to byl mayský Popol Vuh, nebo třeba Knížky šestery o obecných věcech křesťanských od Tomáše Štítného ze Štítného. V mentální poušti normalizace jsem se zkrátka chytal každého slova, které dávalo smysl a vedlo k dalším slovům.

V jednom knižním rozhovoru vás čtenář mohl poznat jako poutníka nejen po pražských antikvariátech. Lidé dodnes vyhledávají např. knihy od Ladislava Kuncíře či Josefa Floriana. Lákal vás někdy tento svět?

Kromě těch dvou edic a snad ještě kromě edice Váhy jsem nikdy nebyl sběratelem, spíše shromažďovatelem všeho, co mne zajímalo a bavilo. Pokud se lov vydařil, vláčel jsem z antikvariátu plnou brašnu knih, které by se dnes zřejmě prodávaly v aukcích, ale především knih, které mne bavily a které vedly k dalším knihám a tedy i k dalším lovům. Mnohdy se tak sešli vedle sebe třeba Leonid Andrejev, Sapfó, Pitirim Sorokin, Leon Bloy, Ivan Wernisch a Lev Trockij. Hledání v regálech provázely dva sny, které byly ovšem v době normalizace prakticky nerealizovatelné. Tehdy jsem toužil vlastnit kompletní produkci Fromkova nakladatelství Odeon a všechna vydání děl Ladislava Klímy. Kvůli Klímovi jsem si dokonce dal inzerát do novin a díky němu jsem se setkal s vnučkou Klímova přítele a donátora Antonína Pavla a zakoupil od ní první vydání Světa jako vědomí a nic signované autorem. Ale ani Fromka, ani Klímu jsem ke sběratelské dokonalosti nikdy nedotáhl, nicméně tenhle Klíma třeba i Vančurova Pole orná a válečná s autorovým podpisem zajistily nejen příjemné chvíle četby, ale i blízkost předmětu s příběhem.

Při své badatelské a spisovatelské práci poznáváte životy lidí, kteří se často vydali do krajnosti. Zajímají vás i jejich náboženské postoje a motivy?

Zajímá mne především, jak se zachováme v mezní situaci, což nikdy předem nevíme. Nevíme, zda nás ovládne strach a selžeme, nebo jestli se nám podaří obstát. Jsem přesvědčen o tom, že pravdu se dozvíme skutečně až v poslední vteřině. Pokud někomu v této nelehké chvíli pomůže víra, může to být jistě pomoc významná.

Potkal jste bezpočet pamětníků a přeživších z doby 2. světové války, holokaustu, 50. let a navštívil a zdokumentoval řadu památných i skoro zapomenutých míst. Co pro vás znamenají pieta, péče o historickou paměť, krajinu, památníky a sakrální stavby?

To, jak se chováme ke krajině a k památkám v ní většinou koresponduje s tím, jak se chováme k sobě navzájem. Viděl jsem celou řadu památných míst, která byla jistě nákladně vybudována, aby vzdala hold hrdinům, ale která nežijí. Na hraně pomníku leží uschlý karafiát, položený sem kdysi dávno a na parkovišti stojí jednou za půl roku autobus se školní výpravou. Krajinu bychom měli kultivovat, jako kultivujeme sebe samé. Měli bychom se o místa paměti starat, ať už se jedná o sakrální stavby, hroby, nebo památníky. Především by se ale tato místa neměla stávat prostorem politických manifestací, ale jen a pouze tiché piety, ať už individuální, nebo kolektivní. Krajina a stavby v ní utržily během dvacátého století mnoho ran a mnohokrát byly znásilňovány a natírány barvami různých ideologií. Na nás, žijících ve svobodné společnosti je, abychom tento nátěr oloupali a dali místům paměti skutečný obsah.

Je pro vás složité vyrovnat se s tím, co při své práci odkrýváte? Stát na půdě, kde zahynuly stovky a tisíce lidí, často přináší emocionální prožitky. Kde berete sílu to v sobě přepodstatnit a jít dál?

Návštěva míst, kde trpěli a umírali lidé, přináší silné emocionální zážitky, to bezesporu. Možná to bude znít podivně, ale právě navštěvování takových míst a psaní o tom, co se na nich stalo, mi přináší sílu. Znovu a znovu jsem konfrontován s neštěstím a s životními podmínkami, které si ani nedovedeme představit, natož abychom je museli zažívat. Znovu a znovu si uvědomuji, že mne nikdo nechce zabít, dokonce ani nechce zabít moje blízké, že mi neprší do postele, že se mohu večer přikrýt a v tichu usnout. Že mám co jíst a nemusím pít vodu z kaluže, abych zahnal žízeň. Že se, přes všechny drobné provozní a politické strázně máme ve střední Evropě tak dobře, jako jsme se ještě nikdy neměli. Vede to pochopitelně k tomu, že si současného stavu velmi vážím. Má to ještě jeden praktický rozměr. Sílu mi dává také vědomí, že informace o těch mrtvých musím předat dál, že nesmějí být zapomenuti.

Žijeme v kultuře, kterou ovlivnila antika, židovství, křesťanství, islám, reformace, renesance i doba velkého náboženského tápání a exaktních věd. Existuje historické údobí a osobnost, které jsou vám obzvlášť blízké?

Vzhledem k mému zaměření je mi skutečně nejbližší období protektorátu, možná šířeji období let 1938 až 1953. Byla to doba nesmírně těžká a řada lidí byla vystavena zkouškám, na které bych možná sám neměl, ale v každém případě to byla doba, umožňující a vlastně vyžadující jasné postoje. Ovšem zastávat tyto postoje bylo během nacistického a komunistického běsnění značně obtížné a mnoho zásadových lidí to stálo život.

Biblické příběhy jsou plné hrdinů i zrádců, vítězů i poražených. Vy sám často křísíte osudy bezejmenných statečných mužů a žen, kteří se postavili na odpor nespravedlnosti. Co pro vás osobně znamená hrdinství a spravedlnost?

Hrdinství a spravedlnost jsou podstatné základy naší civilizace, ale upřímně řečeno, kdo skutečně touží být vystaven zkoušce hrdinství, kdo dokáže být celý život a ke všem opravdu spravedlivý?

Při studiu událostí okolo operace Anthropoid jsem narazil na stovky obyčejných hrdinů, kteří pomohli, když bylo třeba a neočekávali žádnou odměnu. Pomohli, protože to pokládali za správné. Pomohli i přesto, že věděli, jak mnoho riskují. Jistě by většina lidí byla raději Janem Kubišem, než Karlem Čurdou, jenže kým budeme, jestli obstojíme, jestli budeme hrdiny, nebo nebudeme, se ukáže až v té rozhodující chvíli. Ve chvíli, kdy do nás narazí velké dějiny.

Jste znám svými otevřenými prodemokratickými postoji i potřebou se vyjadřovat ke společenským událostem. Osvětlil byste čtenářům, co je podstatou vámi vyznávaného étosu?

Nejsem si jist, zda jde o étos, většinou se spíše naštvu v konkrétní situaci. Musím přiznat, že to naštvání je čím dále, tím častější a v podstatě denně nevěřícně zírám, co dokáží různá ústa vypouštět. Mnoho veřejných hlasů zásobuje prostor směsicí bizarností, pohrdání, lží a doslova maniakální sebeprezentace, ovšem sebeprezentace vlastní bezobsažnosti. Byl bych vděčen za pár dní plynoucího času, kdy by veřejný prostor nešpinili samozvaní proroci a pachatelé lepších zítřků, byl bych vděčen za fungující demokratické politické strany, které by nebyly pouze rezervoárem čekatelů na funkce, ale to bych toho asi chtěl od osudu příliš. Pokud je moje rozladění, někdy artikulované poněkud ostřeji, vnímáno jako étos, je to asi dobře, ale nevím, jestli si to zasloužím.

V bezpečí evropského společenství dnes díkybohu žijeme docela klidné dny. Lidé znovuobjevují své duchovní a kulturní kořeny. Pro někoho je důležitý frankofonní svět, pro jiného třebas naši německy hovořící sousedé. Kam se obracíte vy?

Nemám úplně vyhraněný směr kam se obracet pro inspiraci a kde hledat duchovní kořeny. Myslím, že ve všech evropských literaturách a duchovních směrech se najdou texty hodné pozornosti. Pokud bych si musel nějaký duchovní a kulturní areál vybrat, pravděpodobně by kopíroval území dnešního Německa, území bývalého Rakousko-Uherska a území bývalého východního Pruska a Pobaltí. Tyto končiny jsou mi blízké jak směsí křesťanství a judaismu, tak neuvěřitelným intelektuálním potenciálem, ať už budeme mluvit o Komenském, Estérházym, Janu Patočkovi, Sigmundu Freudovi, rabi Nachmanovi, Jiřím Langrovi a jeho Devíti branách, nebo o polských romanticích. Rád po tomhle areálu cestuji a v podstatě všude se tam cítím jako doma, na pár místech možná lépe než doma. Ale návrat do Prahy je vždycky příjemný.

Mnohé církve a náboženské společnosti hledají, ostatně tak jako jednotlivci, své místo ve společnosti. Zdá se mi, že je pro vás nezbytná vaše vnitřní a vnější svoboda. Máte potřebu se nějak identifikovat s církvemi a institucemi, anebo jste v tomto ohledu spíš čapkovsko-masarykovský solitérní typ?

Moje, nebo obecně naše vnitřní a vnější svoboda je kromě zdraví a přítomnosti blízkých to nejcennější, co máme. Solitér jsem rozhodně a velmi nerad někam patřím. Asi to pramení jednak z mého velmi komplikovaného vztahu k autoritám, jednak z mé introvertní povahy. Někdy je cesta solitéra komplikovanější, než cesta skupiny, ale zase má na cestě více klidu na přemýšlení a na rozmluvy se sebou samým.

Při sledování vaší tvůrčí práce a veřejného vystupování je zřetelné, že svoboda vyjadřování je pro vás jako autora i občana zásadní. Proč je ale pro někoho svoboda čímsi podružným?

Svoboda je zodpovědná a vyžaduje více otázek, než odpovědí. Proto je lidem, kteří touží po jednoduchých a rychlých řešeních vlastně nepříjemná. Otázky zdržují na cestě ke šťastným kolektivním zítřkům a zbytečně komplikují populistům a autokratům jejich líbivá a rázná hesla. Je poměrně zábavné si všimnout, že populisté se nikdy neptají a nezamýšlejí. Populisté vždy vědí. Problém nastane ve chvíli, kdy se chopí moci. Jednak začnou likvidovat své odpůrce, protože by mohli dál klást ty svoje složité otázky, jednak velmi často vlastně nevědí, co si se získanou mocí počít. Pro lidi tohoto typu je jakási svoboda zbytečnou veteší, která jen překáží v přímé cestě. Pro řadu lidí je svoboda obtížná také v tom, že jim neříká, co je správné a nutí je, aby na to přišli sami. Jenže tahle řada lidí vyžaduje, aby jim někdo říkal, co je správné a kdo může za problémy světa.

Politika jako péče o polis je jedním z pilířů naší civilizace. Jste občansky velmi aktivní. Mohl byste jmenovat tři věci, které by pomohly zlepšit politickou kondici této země?

Pojmenovávání věcí a dějů jejich skutečnými jmény.

Kvalitní výuka k občanství, nejen ve škole, ale i v rodině.

Více skutečných osobností v politice.

Nejsem asi sám, kdo by si člověka s vašimi postoji vážil i jako presidenta. Třebaže jste nyní pohlcen svou profesí, neuvažoval jste někdy nad kandidaturou? A pokud ne, je někdo, koho byste rád viděl presidentem?

Jako malý chlapec jsem toužil stát se asfaltérem. Kromě toho, že mi horký asfalt velmi voněl, toužil jsem vlastnit takové ty dřevěné necičky, ze kterých asfaltéři zručně vylévali žhavou hmotu tam, kde měla ztuhnout. Od asfaltéra k prezidentovi je pořádný kus cesty a přiznávám, že nejste první, kdo se mne na to ptá. Podobné otázky samozřejmě k úvahám o kandidatuře vedou, ale pouze v rovině teoretické. Pokud bychom se bavili úplně vážně o mě jako o kandidátovi, musel bych se zbavit tisíce věcí, které mám rád a velmi pochybuji, že bych mohl pokračovat v nakladatelské činnosti. Kromě toho by se mnou ochranka musela chodit do archivních badatelen, což by nebylo úplně praktické. Snažím se Váš dotaz zlehčit a odvést řeč trochu jinam, ale přitom se vyjadřuji k něčemu, k čemu bych správně měl zaujmout odpovědné a jasné stanovisko. To jasné a myslím, že i odpovědné stanovisko se jmenuje Jiří Drahoš. Pan profesor je podle mne vynikajícím kandidátem, schopným oslovit voliče napříč politickým i občanským spektrem.

Jako ředitel jednoho z velkých nakladatelských domů se setkáváte s lidmi různých světonázorů. Academia je místem setkávání a dialogu. Co podle vašich zkušeností lidem nejvíc schází a po čem touží?

Jsem moc rád, že je to vidět i navenek. Ano, Academia je skutečně místem, kde se setkávají různé názory na politiku, různé náboženské směry i různé vědecké obory. Mezi naše autory patří zasloužilí vědci, i mladí doktorandi, nebo soukromí badatelé. Ti všichni mají jedno společné. Jsou ochotni a schopni společnosti něco přinést a většinou za to nečekají dramatickou odměnu. Podle mne vědě obecně schází výraznější společenské uznání, které si bezesporu zaslouží. Přesvědčen jsem o tom, že drtivá většina autorů Academie chce především žít ve svobodné fungující zemi, jejíž správu vykonávají především kompetentní lidé a nikoliv především sebestřední lháři.

Nemálo lidí se ohlíží po minulých dobách i s vědomím, že komunismus byl totalitní ideologií. I vy se nepochybně setkáváte s touto „nostalgií“. Co na to lidem říkáte?

Nostalgie po době, kdy jsme byli mladí, je vždycky pochopitelná. Generace našich prarodičů se také s nostalgií dívá na veselohry s Vlastou Burianem, natočené během protektorátu, ale zároveň si uvědomuje, co to bylo za příšernou dobu. Pokud jde o nostalgii po sedmdesátých a osmdesátých letech, je asi nutno si uvědomovat, že řada rodin komunistických potentátů, ředitelů státních podniků, předsedů zemědělských družstev, příslušníků komunistických represivních složek, se měla opravdu dobře. Jejich potomci logicky na tuto dobu vzpomínají s velkou nostalgií a není jich málo. Já si tuhle dobu pamatuji pokrytou mastným normalizačním slizem, který pokrýval kromě knih v antikvariátu a sklenic vína v moravském sklípku snad úplně všechno. Na stesky o tom, že za komunismu bylo lépe lze odpovídat pouze fakty. Nebylo. Také je potřeba zdůrazňovat, že relativní dostatek (byť se stály fronty téměř na vše) normalizačního Československa byl důsledkem obludných krádeží, který nepřesně říkáme znárodnění, kolektivizace a měnová reforma. Rovněž je potřeba zdůrazňovat, že komunistický režim byl ve své první fázi, tedy od roku 1948 do roku 1956 nesmírně brutální a vraždil nejen ty, kdo si mysleli něco jiného, ale prostě každého, kdo mu stál skutečně nebo domněle v cestě. K pocitu nostalgie bohužel přispívá i existence a parlamentní přítomnost Komunistické strany, která se nepokrytě hlásí k masovému vrahovi Gottwaldovi a soustavně se snaží přepisovat historii ve svůj prospěch.

Nežijeme tak trochu v ahistorické době? Pro mladé lidi jsou Husák a Valdštejn srovnatelné fenomény, v novinových anketách si často nevybaví ani události z novodobé historie. Kde naše společnost selhává, když nedokáže novým generacím předat historické povědomí?

Tady s Vámi nemohu souhlasit. Společnost byla vždycky rozdělena na ty, které minulost naprosto nezajímá, dokonce ani minulost vlastního rodu a na ty, které minulost zajímá. Setkávám se na besedách a na sociálních sítích s obrovským množstvím mladých lidí, kteří ctí naše hrdiny a sami pátrají po jejich dalších osudech. Rovněž znám osobně celou řadu skvělých učitelů dějepisu, kteří dokáží historické události studentům podat tak, že si je budou pamatovat ještě dlouho po opuštění bran školy. Pro zájem o moderní historii na druhé straně svědčí i smutný fakt, že je soustavně používána jako politická munice, což mne asi trápí více, než případný nezájem někoho, kdo se stejně nezajímá o nic jiného, než o sebe samého.

S celou řadou čtenářů vedete na sociálních sítích a při svých autorských čteních debaty. Jak moc je pro vás tahle forma setkávání důležitá?

Je nesmírně důležitá, protože mi umožňuje zjistit, co si řada lidí o konkrétní historické události myslí a umožňuje mi reagovat. Často zjistíte, že pro někoho je ovšem internet jediným pramenem pro studium historie a tak se snažíte upozornit na knihy a na archivní prameny. Důležité je vědět, jaké nečekaně velké množství lidí naše moderní historie zajímá a jak jsou ochotni se pustit do hlubšího studia.

Jak jste se ve svém životě vyrovnával se skutečnými i domnělými autoritami? Je někdo, kdo vás v duchovním ohledu ovlivnil nebo dokonce vedl?

S autoritami jsem se vždycky vyrovnával nesmírně špatně. Většinou to ovšem bylo vzájemné a autority se také nesmírně obtížně vyrovnávaly se mnou. Svědčí o tom dostatečně několik zásadních zvratů v mém životě. Jsem totiž strašně tvrdohlavý a špatně snáším, když jsem veden. Možná je to i tím, že během mého dospívání jsem se setkal vlastně jenom a autoritami domnělými, které si chtěly svoji moc vynutit. Na což jsem velmi často odmítl přistoupit. Ovlivnit se nechávám spíše až v dospělém věku, kdy jsem měl možnost setkat se s lidmi jako je farář Václav Vacek, nebo pastor Dušan Ehmig, což jsou lidé, kterým je dobré naslouchat.

Doporučil byste čtenářům Christnetu pár knih, které by v letošním roce neměli rozhodně přehlédnout?

Neodolám a doporučím v první řadě Liber Viaticus Jana ze Středy, tedy zmenšenou faksimilii středověkého rukopisu, doplněnou monografickou studií, z produkce jiných nakladatelství rozhodně doporučuji Janem Tesařem pečlivě editované vzpomínky partyzána Josefa Serinka Cikánská rapsodie, knihu Ladislava Čumby Wittgensteinova kniha faktů, zcela zásadní svazek Veškerá poezie Zbyňka Havlíčka, novelu Michala Vrby Prak, která se nebojácně vrací k jednomu z neuralgických bodů našich moderních dějin, a snad to nebude pyšné, když doporučím svoji novou knihu Dotek Anthropoidu, která se bude snažit velmi netypicky přiblížit čtenáři hrdinství podporovatelů výsadku Anthropoid a dusnou atmosféru protektorátní Prahy.

 

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nenalezeny žádné záznamy.

Rubriky

Anketa

Mají se představitelé církví vyjadřovat k politickým otázkám?
Ano, ještě nejsme v nebi a zlo je přítomno i v politice
88%
 
Ne, naše království není z tohoto světa, je třeba zachovat odstup
3%
 
Je třeba pouze vyzývat k modlitbám. Modlitba má velkou sílu
9%
 
(Počet hlasů celkem: 100)