Seznamka
Pavel Černý
Autor: archiv autora
Kardinála Vlka jsem poznal v devadesátých letech, kdy byl pražským arcibiskupem a předsedou České biskupské konference (1993-2000). Byl také prezidentem Rady evropských biskupských konferencí (1993-2001) a od roku 1994 byl moderátorem setkávání biskupů – přátel hnutí Fokoláre. Jako primas římskokatolické církve v ČR se čas od času objevoval na setkáních Ekumenické rady církví. Po nějaké době jsem si všiml, že jeho vztah k ekumenické spolupráci s jinými denominacemi je velmi pozitivní a vřelý. Tehdy jsem ještě netušil, odkud jeho srdečný zájem o ekumenu vyvěrá. Postupně jsme začali spolupracovat při jednáních kolem ustanovování kaplanů v Armádě ČR, a také ve vězeňské duchovenské službě a jejich uvedení do služby. Pokračovala jednání s představiteli státu, médií a různých organizací. Oceňoval jsem kardinálovu velkorysost při rozdělování rozhlasových a televizních bohoslužeb mezi jednotlivé církve. Také přivítání zástupců jiných církví při ekumenických bohoslužbách ve svatovítské katedrále bylo velmi srdečné. Kardinál Miloslav nás vítal slovy: „Jste nyní v chrámu, který patří nám všem, protože jeho kořeny spočívají v době, kdy církev u nás ještě nebyla rozdělena.“ Po takovém přivítání se nám v katedrále lépe sloužilo.
Později jsem si začal všímat jeho velkorysosti a praktičnosti při ekumenické spolupráci. Dovedl nás povzbuzovat a také jasně instruovat. Ve srovnání s řadou církevních představitelů se dovedl k různým úkolům postavit velmi prakticky. Nepochybně za tím bylo jeho dětství na vesnici a mládí v jižních Čechách, včetně civilního zaměstnání a potom také po ztrátě státního souhlasu k duchovenské činnosti umývání oken a kontakty s obyčejnými lidmi. Kardinál Miloslav nebyl hierarchou odtrženým od života.
V roce 2006 jsem byl pozván do Stuttgartu, kde se konalo velké celoevropské ekumenické shromáždění duchovních hnutí „Together for Europe“. V rámci tohoto shromáždění „Společně pro Evropu“ jsem byl kardinálem Miloslavem pozván na setkání biskupů přátel Hnutí fokoláre. Tohoto setkání se zúčastnil také kardinál Walter Kasper a další známé osobnosti. Přesto, že jsem přicházel z reformované tradice a eklesiologicky tzv. „svobodné církve“, byl jsem do tohoto pestrého společenství přátelsky přijat a začal více chápat Miloslavovu ekumenickou otevřenost. Později jsem byl kardinálem pozván k dalším setkáním biskupů, které se konaly v Praze, Castel-Gandolfu, Římě, Istanbulu, Ottmaringu a Augsburgu. Po týdnu společných diskusí a modliteb již nejsou vnímány konfesijní rozdíly. Následovaly rozhovory při společných setkáních a cestách, protože jsem v té době předsedal Ekumenické radě církví. Poznal jsem, že kardinálovo biskupské heslo „Aby všichni byli jedno“ nebylo vybráno náhodně. Ekumenické zaměření ho provázelo v mnoha aktivitách.
Ekumenicita kardinála Miloslava se projevila také při jeho vlivné angažovanosti na akcích České křesťanské akademie. Zapojil se i do mezináboženského dialogu prostřednictvím „Společného hlasu“, který začal shromažďovat zástupce tzv. abrahámovských náboženství (křesťanství, judaismus a islám). Ve svém náročném programu si obětavě udělal na tyto akce čas. Nelze nezmínit i jeho ekumenickou vstřícnost v nekonečných a často ponižujících jednáních církví o zmírnění křivd komunismu a nastolení jistého vyrovnání mezi státem a církvemi.
Co ho vedlo ekumenickým směrem? Neměl snad dost svých starostí při snaze transformovat církev do nových podmínek v post-totalitní době? Došel jsem ke zjištění, že pro kardinála Miloslava byla ekumena velmi vysoko v agendě jeho práce. On skutečně věřil, že Kristus se modlil, „aby všichni byli jedno“. A protože to byla Ježíšova touha, stalo se to i touhou Miloslava. V jeho případě se nikdy nejednalo o laciný ekumenismus. Dovedl se v ekumenických rozhovorech také vášnivě přít, nesouhlasit a hledat řešení. Ty nejvzácnější chvíle nastávaly, když jsme spolu mohli pokleknout, modlit se a uctívat Hospodina. To byly chvíle, kdy jsem zapomínal, že Miloslav je římský kardinál a já „český bratr“. Souhlasili jsme spolu, že ekumenické hnutí je vypůsobeno Duchem svatým, a proto musí pokračovat. Mnohé jsem se mohl učit, mnohé jsme mohli sdílet a kardinál mi bude chybět.
Pavel Černý je emeritní předseda Ekumenické rady církví v ČR a také Rady Církve bratrské.
