Seznamka
Petr Jašek
Autor: cbkladno.cz
Strávil jsi více než rok v súdánském vězení. Objevily se hlasy levicových novinářů, kteří vyjadřují pochopení pro súdánský režim a tvoje zadržení s tím, že nic není černobílé (Břetislav Tureček, Český rozhlas Dvojka 28.2.). Můžeš krátce zopakovat, proč jsi jel do Súdánu a jaké byly cíle tvé cesty?
V první řadě bych rád vyvrátil mýtus, který se šířil v mediálním prostoru již v době mého zatčení, kdy jsem byl označován jako misionář. To neodpovídá skutečnosti. Pokud bych měl říci civilně, co dělám, tak pracuji pro křesťanskou humanitární organizaci (i když v naší organizaci slovo „humanitární“ přiliš neužíváme). Poskytujeme praktickou a materiální pomoc pronásledovaným křesťanům. Naše práce by se dala označit za humanitární projekt, ale máme i další projekty pro povzbuzení víry pronásledovaných křesťanů a dokumentujeme pronásledování křesťanů ve světě. Civilní řečí bych tedy sám sebe označil za křesťanského humanitárního pracovníka orgazinace Hlasu mučedníků (Voice of the Martyrs). Jako dobrovolník pracuji pro jeho českou pobočku a na základě smlouvy pro americkou pobočku této organizace. Od roku 2002, kdy zde pracuji prakticky na plný úvazek, jsem měl na starosti Střední Asii, Střední východ a Afriku. Postupně práce přibývalo a tak jsem musel svoji práci předávat kolegům a od roku 2011 se věnuji jenom Africe.
Nyní k otázce. V říjnu roku 2015 jsem se zúčastnil konference o Súdánu v Adis Abebě. Té se zúčastnilo asi 15 představitelů súdánských křesťanských církví a podobný počet zástupců křesťanských organizací ze Západu. Řada z nich do ledna 2013, kdy súdánský režim vyhnal všechny křesťanské organizace, v této zemi působila. Účastníci ze Súdánu prezentovali svoji práci a informovali nás o problémech, se kterými se křesťané v zemi potýkají. Zejména se jednalo o demolice některých kostelů a perzekuce jednotlivců i církevních skupin. Jeden ze súdánských pastorů tam prezentoval případ zraněného studenta Aliho Omera, který utrpěl vážné popáleniny při demonstraci. Naše organizace má mj. i zdravotní projekt pro pomoc křesťanům zraněným a nemocným kvůli pronásledování. Slíbil jsem tedy, že tohoto studenta v Súdánu navštívím a zdokumentuji jeho zdravotní stav a dokumentaci pak předám našim lékařům, aby mu případně mohli pomoci. Po nějaké době jsem si celkem snadno vybavil súdánské turistické vízum na čtyři dny.
Tato cesta nebyl nějaký vrtoch, jak to bylo někdy prezentováno. Dlouho jsem ji zvažoval, protože jsem si byl vědom složité situace v Súdánu, a vše jsem podrobně konzultoval s exilovými Súdánci. Ti mi cestu doporučili. Pobýval jsem pouze v Chartúmu a se svými známými jsem se setkával pouze na neutrálních místech, v restauracích či obchodních centrech. Pouze setkání s oním popáleným studentem se uskutečnilo v jeho bydlišti, ale vyčkal jsem, až nastane tma. Z dokumentace zdemolovaných kostelů nakonec sešlo, protože mi bylo řečeno, že kdyby mě někdo viděl fotografovat, tak by mě okamžitě zatkli. Po čtyřech dnech pobytu jsem ještě hodinu před odjezdem telefonoval s manželkou. Pak jsem odjel z hotelu na letiště, dostal jsem palubní vstupenku a když jsem chtěl jít k pasovému odbavení, tak mi někdo dal ruku na rameno. Byli to příslušníci súdánské bezpečnosti NISS v civilu a hned musel jsem jít s nimi. Sebrali mi notebook, fotoaparát, mobil a paměťové nosiče. Protože hodně cestuji, mám legálně dva pasy České republiky, jeden mám v kapse a druhý na těžko dostupném místě v zavazadle. Když mě vyslýchali, tak mi prohledali zavazadla, a jakmile našli druhý pas, tak to pro ně byl důkaz, že jsem agent či špion. Následoval výslech, který trval téměř 24 hodin. Odvezli mě pak do jejich federální věznice pro politické vězně. Tam jsem čekal řadu dní a po 11 dnech mne navštívil pracovník českého velvyslanectví v Káhiře.
Petr Jašek s manželkou Vandou a dětmi
Autor: archiv Petra Jaška
Co znamená být křesťanem v Súdánu?
Tato otázka je trochu komplikovaná, protože záleží na tom, jakým typem křesťana člověk v Súdánu je. Může to být tradiční katolík či pravoslavný a jeho náboženský život se omezuje na to, že chodí pouze do kostela. Zde je situace podobná jako u nás za totality, režim má v kostelích své tajné informátory a ti minitorují, co se tam děje. Pokud se někdo omezí jen na pasivní účast při bohoslužbách, tak může žit relativně svobodným životem, i když jisté problémy mají děti, které se musí ve státních školách zúčastnit výuky islámu. Pokud se však jedná o křesťana, který si svou víru nenechává jen pro sebe, svědčí o ní většinové muslimské společnosti, tak okamžitě narazí. V Súdánu sice neplatí zcela zákon šaría, ale řada prvků zákonu šaría je aplikováno do právního systému. Podle současné zákonné úpravy platí, že pokud muslim přestoupí na křesťanskou víru, tak úvahu připadá pouze trest smrti.Tento faktor limituje misijní působení mezi většinovou populací. V Súdánu je mnoho křesťanů napříč denominacemi, kteří jsou poslušní Kristova příkazu, aby zvěstovali evangelium všemu stvoření. V momentě, kdy si křesťané svoji víru nenechají pro sebe a misijně působí, setkají se s obrovským pronásledováním ze strany tajné policie. Ta slouží totalitnímu režimu Umara Bašíra, který byl obviněn Mezinárodním soudním dvorem v Haagu jako válečný zločinec kvůli genocidě v Dárfúru (předtím proběhly i další genocidy jinde). Bašír se u moci může udržet pouze díky působení tajné policie, která má rozsáhlé nadzákonné pravomoci a má poslední slovo. Když je tedy někdo aktivním křesťanem, dostane se rychle do střetu s úřady, resp. s tajnou policií.
Jaké poměry jsi zažil v súdánských věznicích?
Podmínky byly různé. Celkem jsem pobýval v pěti věznicích, a co se týče vnějších podmínek, tak každá další znamenala zhoršení.
Nejprve jsem pobýval ve federální věznici tajné služby NISS (National Intelligence and Security of Sudan), kvůli šikaně a bití ze strany spoluvězňů jsem byl později převeden na samotku. Po několika měsících a stěhováních mě převezli do ohromné věznice Al-Houda, kde jsem neměl co dělat, protože to bylo vězení pro odsouzené – vrahy, násilníky, drogové dealery, bylo tam asi 7500 vězňů. Tato věznice měla jednu výhodu: byla zde kaple, kam jsme mohli každý den chodit a spolu se súdánskými pastory, kteří byli zatčeni se mnou, jsme se mohli podílet na kázáních a měli jsem i určitou svobodu mluvit se spoluvězni.
Chci ještě poznamenat, že když jsem byl na samotce v předchozím vězení, tak mi asi po pěti měsících věznění pracovník českého velvyslanectví v Káhiře přinesl trochu nelegálně a tajně Bibli. Kvůli nedostatku světla jsem mohl číst asi od osmi ráno do čtyř odpoledne a musel jsem přitom stát u okna, abych na to viděl. Byl jsem tehdy tak hladový po Božím slově, že jsem Bibli přečetl celou od Genesis po Zjevení za tři týdny. To mi dodalo obrovskou sílu. V té době už jsem také mohl posílat dopisy prostřednictvím zástupců české ambasády v Káhiře nebo švýcarského velvyslanectví v Chartúmu, se kterým má Česká republika smlouvu o zastupování. Učil verše z Bible nazpaměť, protože jsem si nebyl jist, zda v další věznici, kam nás převelí, budu moci mít Bibli u sebe. Po určité době mi poslala rodina i křesťanský zpěvník a znovu jsem si zde učil písně nazpaměť, abych v případě, že by mi zpěvník vzali, mohl tyto písně používat.
Jak se vyvíjel tvůj případ dál?
Onen popálený student byl po pěti měsících pobytu ve věznici tajné služby propuštěn, údajně s tím, že proti nám bude svědčit. Ale když pak po dlouhých průtazích začalo soudní jednání, tak se prakticky ze svědka obžaloby stal svědkem obhajoby, protože on pouze řekl, že při našem setkání jsem mu položil praktické otázky a pak ho vyfotografoval, abych získal dokumentaci pro plastického chirurga, který by pak navrhl léčbu. A to bylo zcela v souladu s našimi výpověďmi a nijak nám to neuškodilo. Musím popravdě říct, že jsem konečný soudní verdikt – odsouzení na dvacet let – očekával, protože od samého začátku (odročovaného) soudního jednání v srpnu 2016 o nás psali v místním tisku, že jsme podporovali povstalce v Dárfúru, dodávali jim zbraně a podobné nesmysly
Petr Jašek mluví na brífinku po příletu na kbelské letiště
Autor: repro iDnes TV
Co tě čekalo po rozsudku?
Po jednom dni v tranzitní věznici, v níž jsem byl už předtím, mě převezli do věznice Cober, kde jsem byl až do svého propuštění. Tam podmínky byli na jednu stranu lepší, protože mě dali mezi politické vězně, na druhé straně zde byly horší podmínky ohledně jídla či používání telefonu, které bylo naopak ve věznici Al-Houda ve večerních hodinách tajně a za úplatu běžné.
Hned po svém návratu do České republiky jsi na letišti zmínil, že pro tebe bylo důležité vědomí, že se za tebe řada lidí modlí. Jak si to při svém věznění prožíval?
Neměl jsem sice hodinky, ale podle muslimských modliteb jsem mohl odhadnout, kolik je hodin. Když byl čas shromáždění v našem sboru Církve bratrské v Kladně, tak jsem věděl, že se za mne lidé modlí. Také existoval modlitební a postní řetězec, kdy každý den v osm večer se za mne lidé z našeho sboru modlili. To bylo pro mne obrovské povzbuzení, vědomí modliteb a postního řetězce za naše propuštění. Tento modlitební a postní řetězec na naše uvězněné súdánské spolubratry stále pokračuje. Modlitební podpora byla nejen ze strany křesťanů z České republiky, ale z mnoha zemí. Když později už byla možnost dostávat dopisy, tak jsem dostával poštu z mnoha sborů v České republice, ale také z různých zemí Evopy, Ameriky, Austrálie a to bylo ohromné povzbuzení pro nás všechny.
Ocitl ses v súdánském vězení v žalmové situaci De Profundis, z hlubokosti volám k tobě, Bože. Jak jsi to duchovně prožíval?
Situace ve vězení nebyla jednoduchá. Nejtěžší pro mne ale nebylo fyzické mučení nebo šikana. Nejhorší v této situaci je psychický nátlak a psychické strádání – to, že člověk neměl zpočátku žádný kontakt. Mým súdánským spolubratřím nedovolili pět měsíců jakýkoli kontakt s rodinami. Prošel jsem si různými obdobími, kdy se člověk modlí, aby bylo propuštěn a navrácen k rodině. Ale postupně jsem se naučil i to, co znamená očekávat na Boha. K tomuto tématu očekávání na Boha mi Duch svatý připomínal různé starozákonní i novozákonní situace mužů víry. Napřiklad jsem si četl v Bibli o apoštolu Pavlovi, jak se místodržitel Félix snažil zalíbit Židům a tak ho držel ve vězení v Cesareji dva roky (Sk 24,27). Tento oddíl jsem si dříve četl mnohokrát, ale až nyní ve vězení jsem si uvědomil – aha, Pavel čekal dva roky na soud kvůli tomu, že místodržitel se chtěl zalíbit Židům. Když jsem byl ještě ve svém prvním vězení súdánské tajné policie, vždycky, když mě její příslušníci vedli k výslechu, tak mi říkali: Staň se muslimem a budeš hned propuštěn. Říkali mi to opakovaně, pokaždé. Bylo tedy velmi zřetelné, že moje věznění souvisí s křesťanskou vírou a bylo by to pro ně velkou sousto, kdyby někdo jako já řekl – Dobře, chci se dostat domů a tak se stanu muslimem (srv. článek Bratr ministra Pelikána: Čech držený v Súdánu je náboženský fanatik, pozn. red.).
Druhou část rozhovoru přineseme do týdne.
