Seznamka
Druhý vatikánský koncil
Autor: Wikipedia.org / Lothar Wolleh
Je pravda mrtvá? To je otázka na obálce magazínu Time z 3. dubna, jasná připomínka slavné obálky „Je Bůh mrtev?“ z roku 1968. Ačkoli je lákavé vidět mezi oběma analogii, obavy ze současného „post-pravdivého“ politického klimatu nejsou ontologicky stejného druhu. Jde o otázku faktické pravdy: co se stalo, anebo nestalo? Co je ověřitelně pravda a co ne – asi jako velikost davu na inauguraci Donalda Trumpa. Pojem „post-pravda“ představuje elegantní způsob, jak popsat útok nikoli na metafyzickou podstatu pravdy, ale na rozšířené popírání historických faktů.
Teologická kultura institucionální církve není imunní vůči vzestupu „post-pravdy“. Ve skutečnosti se znaky tohoto syndromu začaly objevovat už v prvních letech nového milénia. Takové vystoupení proti myšlence rozlišování mezi tím, co se stalo, a co nikoli, zachvátilo katolickou církev zrovna v době, kdy čelila krizi ohledně role studia historie v teologii. Důsledky pro intelektuální životaschopnost katolicismu jsou podstatné, zvláště když vezmeme v potaz formaci budoucích církevních představitelů.
Například v roce 2005 zřídila pontifikální univerzita Gregoriana (nejvyhlášenější římská papežská univerzita) fakultu dějin a kulturního dědictví církve, která spojila prestižní fakultu církevních dějin (založenou 1932) s programem kulturního dědictví (vytvořeným 1991). Tento institucionální podnět k redukci historie na pouhé „kulturní dědictví“ velmi efektivně odpojil teologii a magisterium od kritických vstupů zprostředkovaných církevními dějinami. Toto odstřižení církevní historie od teologie je ještě zjevnější ve Spojených státech. Katarina Schuth ve své poslední knize vrhá světlo na to, jak tento posun ovlivnil seminární vzdělávání ve Státech po roce 2000. Páté vydání Programu kněžské formace, vydané roku 2005 Americkou biskupskou konferencí, jasně ukázalo, že „v rámci historického studia mělo speciální důležitost studium patristiky a životů svatých“. Zvláštní důraz na životy svatých, typický pro zbožný obrat v mnoha katolických seminářích v éře Jana Pavla II. a Benedikta XVI., by měl být nahlížen paralelně s omezením počtu historických předmětů, jak to vyžaduje Program kněžské formace: z šesti v roce 1992 na tři v roce 2005. Ačkoli mnohé semináře a papežské univerzity stále trvají na studiu církevní historie, dějiny minulého století jsou často považovány za nebezpečné – a dějiny II. vatikánského koncilu za nejnebezpečnější ze všech. (Má osobní zkušenost: od roku 2012 jsem měl po celém světě více než sto promluv o II. vatikánském koncilu a papeži Františkovi, ale jen jedno pozvání přišlo z kněžského semináře – z teologické fakulty jezuitské univerzity Sanata Dharma v Indonésii.)
John O’Malley SJ se postavil proti tomuto „nebezpečnému“ nálepkování v článku z roku 2006 „II. Vatikán: Stalo se vůbec něco?“ a ve své knize z roku 2008 Co se stalo na II. vatikánském koncilu. I když byl článek (vycházející z přednášky na Yale z roku 2005) napsán před slavným proslovem Benedikta XVI. o „dvojí hermeneutice“, proneseným před kurií v prosinci 2005, jeho kniha byla bezpochyby nejlepší odpovědí na tento projev – jeden z nejdůslednějších z celého Benediktova pontifikátu. Tento proslov byl ale také kulminací trendu snížit historický význam II. vatikánského koncilu, tendence, v níž svou roli hrál také Walter Brandmüller, tehdejší prezident papežské komise pro historické vědy. (Brandmüller, což je třeba zmínit, je také jedním ze čtyř signatářů nedávného dubia proti Františkově Amoris laetitia.) Benediktův argument byl filozofický: II. Vatikán vyústil v určité změny, což ale nijak nezměnilo hlubokou podstatu církve. Jeho pozice „kontinuity a reformy“ namísto „diskontinuity a zlomu“ se pokoušela podrýt legitimitu některých klíčových aspektů hermeneutiky II. vatikánského koncilu, ačkoli samozřejmě nepopírala historický význam koncilu. Byl to zkrátka mnohem sofistikovanější projev, než jak by si to ultrazjednodušující interpretace ze strany některých teologů a biskupů žádaly.
Massimo Faggioli
Autor: Stthomas.edu
Ideologický vír, obklopující Benediktův projev, dnes nicméně v mnoha ohledech připomíná katolickou verzi „post-pravdivé“ debaty v politice – jen o dekádu dříve. Dnes, po čtyřech letech pontifikátu papeže Františka, používá hermeneutiku „kontinuity a reformy“ versus „diskontinuity a zlomu“ pro interpretaci koncilu jen tradicionalistické křídlo. Sám František ji nikdy nepoužil. K poškození ale došlo, a to nikoli jen v Římě nebo Vatikánu. Na jedné straně je tu totiž omezování role kritického myšlení ve vztahu k církevní historii a na druhé straně kulturní obrat směrem ke zdůrazňování studia identit. Dokonce i na univerzitách, kde historicko-kritický přístup k církevním institucím a magisteriálním textům přetrval, tíhnou tato témata spíše k „náboženským studiím“, a nikoli teologii.
To představuje problém pro historii a náboženská studia jakožto obory: pokus rozumět životu křesťanů v minulosti bez teologické linie důvěry vůči víře těchto křesťanů omezuje schopnost historiků rozumět jejich životu. Ještě větší problém je to ale pro teology. Historicko-kritická metoda dnes čelí určitému nátlaku, dokonce i když jde o biblická studia, jak nedávno ukázala přehnaná reakce na to, co řekl před několika týdny nový generál jezuitů o interpretaci evangelia. Je paradoxní, že se zdá, že je dnes v katolické církvi mnohem přijatelnější aplikovat historicko-kritickou metodu na Písmo než na dokumenty magisteria. Stalo se mnohem přijatelnějším kriticky rozebírat božsky inspirované autory Písma než papežovy texty o sexuální morálce. Plíživý magisteriální fundamentalismus ve vztahu k encyklikám posledního století je částí „biopolitického“ problému katolicismu. Je to jasně patrné na debatě o Amoris laetitia. Stálo by ale také za to, prozkoumat, jak naivně a nekriticky je někdy používána (nebo zneužívána) encyklika Rerum novarum Lva XIII. v americké církvi v souvislosti s argumentací ohledně katolické sociální nauky.
Náměstí sv. Petra během II. vatikánského koncilu
Autor: Wikipedia.org / Lothar Wolleh
Když jde o historii, mají katoličtí tradicionalisté odlišná očekávání než katoličtí progresivisté. V nedávné minulosti se striktně institucionální a tradicionalistický církevní establishment pokusil znemožnit historikům možnost nabízet pochopení toho, čím může církevní historie poučit katolickou teologii, především katolické představitele připravující magisteriální texty. Rowan Williamson před pár lety napsal, že „dobrá teologie nepřichází ze špatné historie“. Katoličtí teologové tváří v tvář možnému odklonu od historicko-kritické analýzy náboženských dějin směrem k post-historické teologii by se měli chtít poučit z toho, co nám ukazuje současné „post-pravdivé“ hnutí.
Institucionální církevní establishment ale není jediný, kdo nese díl zodpovědnosti. Post-historický přístup nám nabízí špatnou teologii, protože má tendenci redukovat církevní dějiny na „narativ“, v němž odlišné narativy představují „kompenzační“ vyjádření toho, co se stalo. Věřím, že historické a teologické rozumění katolicismu stále potřebuje obecný „církevně-historický“ způsob přístupu, obohacený o nové metodologické přístupy postmoderních historických a společenských věd. Církevní historie jako disciplína se toho má hodně co učit od ostatních metodologií – a to může být klíč k jejímu přežití jako oboru v zemi nikoho mezi teologií, sekulární historií a společenskými vědami. Zatímco můžeme naříkat nad úpadkem historicko-kritického studia církve v jeho „nejekleziálnějších“ aspektech (dějiny církevních institucí, kanonického práva nebo magisteriálních dokumentů), nemůžeme skutečně oslavovat „úspěch“ společenských/kulturních přístupů. Protože pokud měly osvobodit církev od jejího institucionalismu, vedlo to k pravému opaku: otevřela se cesta k institucionální církvi ještě zdrženlivější k historizaci sebe samé, nebo ještě dychtivější k tomu, vyzdvihnout každý svůj aspekt na rovinu ontologie. Zanedbáním církevní historie katolickou akademickou obcí došlo k tomu, že dnes odmítáme samu ideu změny v církevním učení. Někteří například stále popírají, že II. vatikánský koncil změnil církevní učení o náboženské svobodě. Jestliže nám špatná historie v první řadě dává špatnou teologii, v té další dává špatnou politiku.
Massimo Faggioli je profesorem teologie a náboženských studií na Villanova University. Jeho poslední knihou je Catholicism and Citizenship: Political Cultures of the Church in the Twenty-First Century.
Z anglického originálu přeložil Martin Bedřich.
