Pašijová cesta křesťanů v Japonsku

Rozhovor s profesorem Ludvíkem Armbrusterem o Japonsku

Portréty a rozhovory / Petra Veselá / 11. dubna 2017
Pašijová cesta křesťanů v Japonsku

Prof.Ludvík Armbruster
Autor: Petr Živný / Christnet.eu

V den jarního slunovratu, v době, kdy v Japonsku rozkvétají třešňové sady, za zvuku prvních ptačích zpěvů začíná i naše setkání. Za kostelem svatého Ignáce z Loyoly v Praze na Karlově náměstí vcházíme do „ulit svátostí“. Náš příchod do jezuitské residence je protkán očekáváním: dochází totiž k setkání s významným českým jezuitou, emeritním děkanem KTF UK,  P. Prof. PhDr. Ludvíkem Armbrustrem, S.J. (1928),  filozofem, teologem, pedagogem a knězem, nositelem státního vyznamenání – medaile Za Zásluhy I. stupně, který je proslulý zejména tím, že jako misionář prožil v japonském Tokiu téměř půl století. V únoru měl v českých kinech premiéru film Mlčení o krutém pronásledování křesťanských misií v Japonsku, proto setkání s křesťanským duchovním z novodobých japonských misií je vzácná příležitost pro rozhovor o dnešním Japonsku.

V podstatě normální den, který je v tomto řádovém prostředí exemplárně zorganizovaný a disciplinovaný, se promění v citlivé setkání s člověkem, který ve svých 89 letech dokáže velmi výstižně vyprávět o hlubokých aspektech nejen kněžského a misionářského života.

Setkání s panem profesorem se zdá být jakýmsi „návratem domů“. Jako bychom zašli opodál od všednosti života, do světa, který je tichý a blahodárný i navzdory okolnímu lomozu. Pan profesor nás uvede do útulného, malého pokojíku, kde je možné udělat rozhovor. Pocit, kterým mě toto setkání naplňuje, je takový smysluplný klid, úvaha a zamyšlení.

Z antropologického hlediska jsou misionáři v podstatě první etnografové. Na jejich praxi nepřímo navazuje soudobá etnografie jako výzkumná metoda v kulturní antropologii.  Misionáři se jako první setkávali s etniky, o kterých se do té doby nic nevědělo. Přeložili Bibli do všech možných jazyků. Získali mnoho historicko-náboženského materiálů a založili první bohaté, dodnes neprozkoumané archivy. Na druhou stranu se jim vytýká právě to, že dopomohli k první „inkulturaci“ světa, což se ovšem v Japonsku moc nepodařilo. Japonsko se totiž vůči křesťanství dlouhodobě vymezovalo a zachovalo si tak do určité míry svou kulturní identitu.

Římskokatolická církev se dostala do Japonska v 16. století s portugalskými misionáři. Poslední feudální vláda v Japonsku, neboli Tokugawský šogunát (1603-1868) však záhy křesťanství zakázal a tvrdě trestal. Po právní eliminaci křesťanství, které se rozšířilo zejména po příchodu Františka Xaverského, v Japonsku zůstala tři hlavní náboženství: šintoismus, budhismus a konfucianismus. V roce 1580 jezuitští misionáři založili teologickou kolej, která měla za úkol prohlubovat teologickou debatu směrem ke křesťanské transcendenci. Ve vztahu s ostatními náboženstvími se totiž stále zřetelněji projevoval základní epistemologický rozpor mezi imanencí a transcendencí. Zpochybněním šintoistického základu v imanenci se do určité míry otevřel obzor pro transcendentní vysvětlení původu světa.  

Pašijová cesta křesťanů v Japonsku

Plakát k filmu Mlčení
Autor: archív prezentace filmu

V roce 1597 bylo v Nagasaki ukřižováno dvacet šest katolíků, mezi nimiž byli nejen španělští františkánští misionáři, kteří působili především ve vesnicích, ale také japonští věřící. Zákaz křesťanství byl zrušen až po revoluci Meidži (1869). Během 2. světové války bylo na katolíky nahlíženo negativně, protože se šintoismus přiklonil k rasové ideologii a křesťanství bylo považováno za náboženství nepřátel.  Po skončení druhé světové války se Japonsko otevřelo pro misie a počet katolíků vzrostl. V současné době čítají v Japonsku křesťané asi 2 procenta obyvatel a ke katolické víře se hlásí něco přes 400 000 Japonců.

Položila jsem panu profesoru Ludvíku Armbrustrovi, S.J.  následující otázky:  

Šintoismus je animistické náboženství, které se hluboce dotýká japonské kulturní identity. Její součástí je mytologie o vzniku světa, která staví Japonce do privilegovaného postavení vůči ostatním zemím. Císař je božského původu. Jak dalece je spjato toto tradiční pojetí světa s odmítáním křesťanství?

 „Ale oni na to už přece nevěří...  Zajímavé je, že je to možná jediná umělá mytologie, která kdy v tomto moderním světě uspěla. Tato japonská císařská ideologie, která pak byla zneužita k válečným výpravám, nebyla původně vymyšlena k tomuto účelu. Byla otevřena i vůči jiným, civilizovanějším směrům vývoje a skutečně tak i řadu let fungovalo. Byla to mnohem lepší mytologie než třeba nacistický rasismus, který se ovšem zhroutil během deseti let. Japonci s tím vystačili staletí, ale ti vzdělaní Japonci v to vlastně nevěřili nikdy. Jde o to, že to sluníčko bylo to božství, ta bohyně Amaterasu, to slunce, které ráno vychází a oni jsou jaksi přímí potomci této bohyně slunce, a proto mají i nárok na to vládnout na světě. To se hezky vypráví, ale japonské elity v to ve skutečnosti nevěřily. Lidem to „nabulíkovali“, a to byla ta ideologie, která nějakou dobu fungovala. Jedna z mála umělých mytologií, které se nějaký čas udržely.“

Hirohito byl posledním japonským císařem, kterému byl obecně a úředně přisuzován božský původ, kterého se v roce 1946 veřejně zřekl během rozhlasového vysílání. I když to Japonce možná nepřekvapilo, do určité míry to pro ně byl kulturní šok. Jak to vidíte?

„Já jsem tam nikdy necítil, že by to byl zlom ve víře. Oni se probudili z jakéhosi snu. A uvědomili si to. Kdyby někdo zase chtěl v Japonsku v tomhle smyslu agitovat, tak by opravdu působil jako fašista, který verbuje lidi do voleb. Naprosto politicky. Ten mýtus to je minulost. Oni jsou sekulární skrz naskrz jako my. Říkají, že náboženství nepotřebují.“

Ano, ale na rozdíl od nás Japonci jsou velmi slušní jeden k druhému, jsou velmi vlídní a uctiví, zdvořilí, disciplinovaní.

To ano, ale druhá strana této mince je, že se nedozvíte pravdu. Oni se usmívají, ale nosí masku, a za tu si nesáhnete. Japonci jsou typičtí tím, že potřebují skupinu, ke které patří, a podle toho se chovají. Jakmile se ocitnou mimo skupinu, jsou ztraceni a nevědí, jak se chovat. Jejich je, chcete-li je charakterizovat s Davidem Riesmanem, tzv. <other-directed personality>. U nás převažuje osobní svědomí, my oceňujeme spíše <inner-directed> personality>.

Jaký je vztah Japonců k okolnímu světu?

Musíme si uvědomit, že Japonsko se uzavřelo na 250 let vůči celému světu. Ale v druhé polovině 19. století si všimli, že země celé Asie, kromě Thajska, se stávají evropskými koloniemi a že mají před sebou mocnosti jako Francii, Velkou Británii. Německo a USA. Japonci pochopili, že oni sami je musí dostihnout a předstihnout, nechtějí-li rovněž být kolonizováni… A rozhodli se, že se přeorientují, a začalo se jim to dařit. Poprvé měli úspěch, když potopili ruskou flotilu ve Žlutém moři. Ovšem tento úspěch Japonska a horečné zbrojení. leželo na bedrech japonských rolníků.

A ještě jednu, maličkost bychom si měli uvědomit: Japonci toho vědí o Evropě a o našich dějinách desetkrát více než my o Japonsku.

Křesťanské kostely jsou v současné době velmi navštěvované?

Ano, kostely zejména v neděli jsou plné, ale musíme si uvědomit, že jejich celkový počet je nepatrný a odpovídá malému zlomku obyvatel, kteří v Japonsku žijí. Katolíků je asi 400 000. To zhruba odpovídá číslu, jež bylo ovocem katolické misie v 16. století. Když tehdy poslední jezuitští misionáři z donucení odcházeli, slíbili lidem, že se jednoho dne určitě vrátí zpátky. Naučili věřící tři otázky, podle kterých měli poznat katolického kněze. Po těch 250 letech, co Japonsko bylo vůči světu hermeticky uzavřené, dorazil na francouzskou obchodní základnu v Nagasaki i P. Bernard Petitjean. Postavil kostelík a o nedělích vyzváněl. Jednou si všiml, jak se v noci kolem kostela nesměle pohybuje skupinka lidí. Ti knězi položili tři otázky: 1. Ukaž nám svoji rodinu, manželku a děti. 2. Jak se daří sv. Otci v Římě? 3. Ukaž nám P. Marii. Na první otázku kněz odpověděl, že není ženatý a nemá děti, protože právě oni jsou jeho rodinou. Na druhou otázku, že sv. Otci se daří dobře a že právě on ho k nim do Japonska poslal. A na třetí otázku P. Petitjean dovedl lidi do kostela, aby jim ukázal sochu Panny Marie. V tom okamžiku ti Japonci vytáhli růžence a začali se modlit... Sémě, které jezuitští misionáři zaseli, přetrvalo dobu pronásledování a zůstalo živé i po 250 letech.

 

Na rozhovor navazuje video interview, které s profesorem Ludvíkem Armbrusterem připravil Petr Živný.

 

 

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nenalezeny žádné záznamy.

Rubriky

Anketa

Mají se představitelé církví vyjadřovat k politickým otázkám?
Ano, ještě nejsme v nebi a zlo je přítomno i v politice
88%
 
Ne, naše království není z tohoto světa, je třeba zachovat odstup
3%
 
Je třeba pouze vyzývat k modlitbám. Modlitba má velkou sílu
9%
 
(Počet hlasů celkem: 100)