Zaskočení, ale ne zbabělí učedníci

Ilustrační foto: Nedávno nalezený fragment reliéfu Krista v Getsemanské zahradě z kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze
Autor: facebookový profil Centra teologie a umění / Petr Neubert

Útěk učedníků z Getsemanské zahrady se stal tématem mnoha úvah a rozjímání. Neměli bychom soudit, protože nevíme, jak bychom se v takové situaci zachovali my. Jedno je však jisté. Učedníci měli mnoho chyb a nedostatků, ale nebyli zbabělí. Naopak byli připraveni Mistra bránit. "Máme se bít mečem?" ptali se. Petr dokonce ve své horlivosti uťal ucho sluhovi velekněze. Z toho vyplývá, že se ozbrojené čety vedené Jidášem nezalekli. Byl to Pán Ježíš, kdo je zaskočil nepochopitelnými slovy, a ještě nepochopitelnějším chováním.

Jejich reakce je lidsky pochopitelná. Ježíš disponoval nadpřirozenými schopnostmi. Část této moci předal i jim; uzdravovat, hlásat Boží slovo, konat zázraky, vyhánět démony. Učil jako ten, kdo má moc. Lidé mu viseli na rtech, přidávali se k němu. Musela z něj vyzařovat vnitřní síla. Sledovali ho sice zákoníci a farizeové, kladli nepříjemné otázky, snažili se ho usvědčit. Ale Pán si s nimi vždy hravě a elegantně poradil. Nevypadalo, že by ho nějak ohrožovali.

Když se blížili k Jeruzalému, naděje učedníků na jejich budoucí postavení jistě rostly. Zaznívá to z jejich rozhovorů a hádek ohledně prvenství. Ježíš sice mluvil opakovaně, o svém budoucím utrpení a vydání do rukou starších, velekněží a zákoníků, ale učedníci to pouštěli jedním uchem dovnitř, druhým ven. V psychologii se tomu říká vytěsnění. Člověk má tendenci přeslechnout a potlačit nepříjemné věci nebo varovné signály. 

Připomeňme si rozhovor u Césareje Filipovy. Ježíš položil učedníkům otázku, za koho jej pokládají. Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." Pán Ježíš Petra pochválil, protože mu tu odpověď vnukl nebeský Otec. Přislíbil mu, že z něj učiní skálu, na níž zbuduje svou církev, a dá mu klíče nebeského království. Petr tenkrát nemohl chápat, co tím Pán myslí. Ale jistě pochopil, že obdrží nějakou moc. Proto se nelze divit jeho další reakci, která už Bohem vnuknutá nebyla, když Pán začal mluvit o svém vydání do rukou lidí a své smrti. To jaksi nezapadalo do předchozího sdělení, nedávalo to smysl.

Před vjezdem do Jeruzaléma Ježíš opět poskytl důkaz své nadpřirozené schopnosti, když dal učedníkům přesné instrukce ohledně oslátka. Zatímco my nevidíme ani za nejbližší roh, Pán věděl, že je v sousední vesnici uvázané oslátko a jak to bude probíhat.

Když pak vpadl do chrámu a udělal tam pořádek, v té chvíli asi nevypadal jako němý beránek vedený na porážku. Jeho rostoucí střety s čím dál naštvanějšími farizeji a zákoníky nenasvědčovaly, že by si z někoho něco dělal. Navíc z nich vyšel vždy vítězně. Přidávalo se k němu čím dál více lidí. Učedníci se už jistě těšili na své budoucí pozice. Koho by v takové hvězdné chvíli napadlo, že by se něco mělo pokazit.

Stejně pečlivě a promyšleně jako příprava na vjezd do Jeruzaléma probíhala příprava velikonoční večeře. Pán učedníkům řekl přesně, kam mají jít, koho potkají, jak to bude probíhat.  Nejenže konal divy a zázraky, ale vyznal se i v praktických věcech.  “Nalezli všechno, jak jim to řekl“. Viděli, že má o všem přehled, vše pod kontrolou, promyšlené do detailů a pečlivě zorganizované. Jejich sebevědomí a sebejistota jistě rostly. 

U velikonoční večeře je sice trochu znepokojil, když začal o nějaké zradě a nějakém zrádci. Nepochopili, o kom nebo o čem mluví, zřejmě to ani nebrali vážně. Dohadovali se dál mezi sebou o prvenství a pozicích. Je až neuvěřitelné, jak se tito nestálí, výkyvům podléhající muži domáhali vysokého postavení. Pán musel mít nekonečnou trpělivost. Tu jako Boží Syn měl, ale byl to i člověk a v nadcházející chvíli potřeboval lidské povzbuzení. Jeho přátelé si místo toho lehli a usnuli. Nelze se však divit. Byla to temná, těžká, nesrozumitelná situace a nápor na psychiku. Až dosud viděli svého Mistra plného síly a mimořádných schopností, elegantně odrážejícího útoky. Na Hoře byli svědky jeho velkolepého proměnění, slyšeli hlas z nebe. Najednou měli před očima zhrouceného člověka plného úzkosti, prosícího o pomoc. Muž plný bolestí, zkoušený nemocemi...

Přesto se dokázali na chvíli vzchopit, když přišel ozbrojený zástup. Byl to Ježíš, kdo je zaskočil a uvedl do zmatku. Zakázal jim bojovat, dokonce uzdravil zraněného sluhu. Nechal se dobrovolně spoutat a zatknout. Pronáší nějaká podivná slova o vládě temnoty. Taková nečekaná změna strategie musela učedníky zaskočit. Najednou nesměli nic dělat, bránit se ani bojovat. Jejich útěk byl spíš projevem bezradnosti než strachu. Lidská přirozenost je nastavena na systém bojuj nebo uteč. Ve vypjatých situacích je jednodušší nějak reagovat, bojovat, bránit se, nebo vzít nohy na ramena.

Existuje však jiná cesta, k níž je třeba dorůst. Pán Ježíš se snažil učedníkům tuto cestu ukázat. Nejdřív slovy, jimž nerozuměli, pak skutkem. Učedníci z té cesty nejdřív utekli, ale později na ni vstoupili. Tomáš Kempenský tuto cestu nazývá královskou cestou kříže.