Anselm Grün, Nikolaus Schneider: „Nalézt odvahu k nové sounáležitosti“

Portréty a rozhovory / Margret Nußbaum / 19. července 2017
Anselm Grün, Nikolaus Schneider: „Nalézt odvahu k nové sounáležitosti“

Nikolaus Schneider a Anselm Grün na přebalu knihy: Luther gemeinsam betrachtet. Reformatorische Impulse für heute.
Autor: Vier-Türme-Verlag

Otci Anselmu Grünovi a někdejšímu předsedovi Německé evangelické církve (EKD), Nikolausi Schneiderovi, leží usmíření křesťanů na srdci. V rozhovoru pro katholisch.de hovoří o budoucnosti ekumeny.

Mají toho obě církve v roce reformačního jubilea přece jen více společného, než se obecně soudí? Otec Anselm Grün z benediktinského opatství v Münsterschwarzachu a Nikolaus Schneider se ve své knize „Luther ve společné perspektivě“ („Luther gemeinsam betrachtet“) touto tematikou důkladně zaobírají. Web Katholisch.de hovořil s oběma autory.


Jak se stavíte ke společné Večeři Páně?

Anselm Grün: Když pořádám kurzy v domě pro hosty v našem opatství, vždy výslovně pozvu všechny k přijímání, protože někteří evangeličtí křesťané se k tomu sami neodváží. Když je ale pozvu, přijdou rádi. To, že katolický farář slaví eucharistii trochu odlišně od evangelického, odpovídá různým pojetím jednotlivých konfesí. Důležitá je víra, že Ježíš je v hostii přítomen. K tomu patří ustanovující slova: „Toto je moje tělo“ a „Toto je moje krev“. Pokud jsou přítomna, nestojí společné Večeři Páně nic v cestě.

Nikolaus Schneider: Podle našeho chápání jsou zváni všichni pokřtění křesťané, kteří mají touhu k Večeři Páně přistoupit. Nelpíme na hranicích konfesí. Na to, jakým způsobem rozumět přítomnosti Krista při slavení Večeře, máme my protestanté rozdílné názory. Ale i ti evangelíci, kteří chápou chléb a víno ryze symbolicky, říkají a věří, že „Kristus je přítomen“. Někdy se sice u nás stále ještě setkáme s liturgickou lehkomyslností, která signalizuje nerespektování obsahu víry, v posledních letech se však my evangelíci s tím umíme vypořádat – mimo jiné i díky eucharistickému společenství, které máme se starokatolíky.

 

Byla reformace a tedy i rozdělení církve před 500 lety oprávněná?

Anselm Grün: Papežové a biskupové byli tehdy zkostnatělí a schovávali se za svou mocí, takže o teologická témata se ani nezajímali. Tam, kde církev příliš usiluje o moc, není žádná diskuze možná. Neskrývat se příliš za vlastní moc, to je bezpochyby úkol, který reformace staví před katolickou církev. V Římě totiž stále ještě panuje konzervativní myšlení, byť nikoli na straně současného papeže. Katolická církev se někdy chová tak, jako by mohla lidem předepisovat chování a morálku. Luther měl pravdu, když proti tomu rebeloval.

Nikolaus Schneider: Naštěstí se katolická církev následkem reformace zřetelně změnila, i když určité mocenské nároky tu stále existují. Zásadní věci se v církvi mohou změnit, pouze pokud to Řím dovolí. To je okolnost, ke které se dodnes stavím kriticky. V tomto ohledu nejsem daleko od Luthera a říkám: takto to nejde. Žádám otevřenou komunikaci a kolegiální či synodální rozhodování.

 

Sporným bodem mezi katolíky a protestanty je dodnes také dogma o Neposkvrněném početí a tělesném Nanebevzetí Panny Marie. Jak o nich uvažujete?

Anselm Grün: Marie představuje prototyp vykoupeného člověka. A co je řečeno o ní, to platí i pro nás. Neposkvrněné početí nepředstavuje nic jiného než to, co se říká v první kapitole Listu Efezským a také v liturgii: my všichni jsme od počátku světa vyvoleni Kristem, svatí a bez poskrvny. Nejde tedy o to, že Marie je něčím zvláštním a my ostatní jsme ubozí hříšníci. Tak se to bohužel často interpretuje, neodpovídá to ale katolické dogmatice.

Nikolaus Schneider: V tom s Vámi naprosto souhlasím. Ale pokud je tomu tak a pokud řečené platí v zásadě pro nás všechny, proč potom potřebujeme ohledně Marie zvláštní dogma? To je z mého pohledu zcela nadbytečné a mám s tím potíž. Kromě toho je pro mě problematické, když se lidé k Marii modlí.

Anselm Grün: V mariologii existovaly tendence, které se příliš zveličovaly. Logicky bych řekl: Opusťme je! To se nyní už děje, avšak zůstává otázkou, jakým způsobem lze tyto věci interpretovat, aby vše sedělo. A za druhé: my katolíci se nemodlíme k Marii, nýbrž prosíme ji, aby se modlila za nás. Vzývána tedy není samotná Matka Boží. Musím však dodat, že v katolické církvi existují formy agresivní mariánské úcty, které jsou velmi nelibé, často velmi konzervativní a infantilní.

 

Co se vám líbí na konfesi toho druhého?

Nikolaus Schneider: V katolické spiritualitě a ve schopnosti prožívat zbožnost tělem i duší, hlavou i srdcem spatřuji trvalou výzvu pro evangelické křesťany. Mně osobně se líbí i závazek římskokatolické církve vytvářet jednotnou světovou církev. Evangelický pojem ekumeny vychází z existence nikoli jedné, nýbrž několika rozdílných církví, které se vzájemně uznávají a spojují dohromady. Zůstávají však rozdílnými církvemi. Zdůraznění jinakosti a cizosti mi v evangelickém táboře připadá větší, než je tomu u katolické světové církve. V tom vidím další velkou výzvu pro evangelíky – svou reformační svobodu prožívat ve spojení se závazkem vůči ostatním protestantům tak, abychom mohli ve větší míře zakoušet jednotu.

Anselm Grün: Zaprvé, v katolické církvi se z finančních důvodů stále více omezuje církevní hudba. To je cesta špatným směrem, hudba je přece nesmírně důležitý způsob katecheze. To bychom měli vnímat ze strany evangelické církve jako výzvu. Druhým aspektem je ona rozmanitost. Je důležité ji akceptovat, avšak současně i do určité míry korigovat. Ve vzájemné pohostinnosti a ve společných teologických komisích můžeme spatřovat, jak se vytváří jednota v mnohosti. Cílem takových komisí by však nemělo být rozlišování, co je katolické a co evangelické. Jde o hledání společné formy, tak aby nenarůstaly rozpory.

 

Jak vnímáte situaci ekumeny v 21. století?

Nikolaus Schneider: Díky optimistické náladě po Druhém vatikánském koncilu se toho na poli ekumeny dosáhlo neuvěřitelně mnoho. Když si člověk vzpomene, jak vypadalo soužití církví ještě krátce po druhé světové válce a co všechno poté vyrostlo a vzniklo, může za to být jedině vděčný a těšit se z toho. Způsob, jakým se papež František zhošťuje svého úřadu, navíc vytváří pro ekumenu další podněty.

Anselm Grün: Reformační jubileum má v sobě určitou dynamiku a staví nás všechny před úkol o ekumeně přemýšlet. Spolu s papežem Františkem, který není tolik dogmatický a nechce vše do puntíku řídit, vidím v současné atmosféře šanci nalézt odvahu k nové sounáležitosti.


Z německého originálu přeložil Jiří David.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Rodrigo koncert
Festival United 2017

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Mají se křesťanské církve podílet na duchovním programu při Prague Pride?
Ano
28%
 
Ne
68%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 207)