Seznamka
Stephen Bannon je americký podnikatel a politik, známý svými ultrapravicovými názory, a hlavní poradce amerického prezidenta Donalda Trumpa
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
In God We Trust. Tato věta je uvedena na bankovkách Spojených států amerických a slouží také jako národní motto. Poprvé se objevila na minci v roce 1864, avšak oficiální status jí udělilo až rozhodnutí Kongresu v roce 1956. Pro národ, jehož základy jsou zakořeněny v náboženských motivacích, je takové motto důležité. Pro mnohé obyvatele představuje pouhé přihlášení se k víře, pro další reprezentuje problematické spojení náboženství a státu, víry a politiky nebo duchovních hodnot a ekonomie.
Náboženství, politický manicheismus a kult apokalypsy
V posledních desetiletích, a zvláště v případě několika posledních amerických vlád, sehrávalo náboženství klíčovou úlohu, neboť nabízelo morální oporu při rozlišování mezi dobrem a zlem.
Směšování politiky, etiky a náboženství na sebe v některých chvílích bralo formu manichejského jazyka, jehož prostřednictvím se realita dělila na absolutní Dobro a absolutní Zlo. Patrné to bylo například, když po událostech z 11. září 2001 prezident George W. Bush ve svém velkém dnu mluvil o „ose zla“ a tvrdil, že USA mají povinnost „svět od zla osvobodit“. Dnes prezident Trump velí do zbraně proti velmi široké a obecně pojaté skupině „těch zlých“, nebo dokonce „velmi zlých“. Některá vyjádření jeho podporovatelů v průběhu kampaně působila doslova heroicky.
Tyto postoje stojí na křesťansko evangelikálních fundamentalistických základech, pocházejících z počátku 20. století, které se v průběhu času dále radikalizovaly. Těžiště těchto postojů se totiž přesunulo od původního odmítání všeho světského, kam dříve patřila i politika, k vytváření silného nábožensko etického vlivu, který začal působit na demokratické procesy a ovlivňovat jejich výsledek.
Pojem „evangelikální fundamentalismus“ lze dnes ztotožnit s „evangelikální pravicí“ nebo „teokonzervatismem“, jehož počátky spadají do let 1910–1915. Během těchto let vydal v Jižní Kalifornii milionář Lyman Stewart své dvanáctisvazkové dílo The Fundamentals (Základy), jímž chtěl odpovědět na hrozbu modernistických idejí své doby. Shrnul v něm názory autorů, jejichž doktrinálního myšlení si vážil, a na příkladech vyložil morální, sociální, kolektivní i individuální aspekty evangelikálního náboženství. Mezi jeho obdivovateli bychom našli též řadu politiků, a dokoncie i dva nedávné prezidenty: Ronalda Reagana a George W. Bushe.
Sociálně náboženské skupiny ovlivněné autory, jako byl Stewart, považují Spojené státy za národ vyvolený Bohem a neváhají stavět ekonomický růst země na doslovném lpění na biblickém textu. V několika posledních letech tento myšlenkový proud začal dále sílit prostřednictvím stigmatizace nepřátel, kteří jsou přímo démonizováni.
Škála skutečných či domnělých hrozeb pro evangelikální pojetí amerického životního stylu zahrnuje takové jevy, jako je modernistické smýšlení, hnutí za občanská práva černochů, hippies, komunismus, feminismus a mnohé další. Dnes k nim přibyli migranti a muslimové. Aby udrželi konflikt v adekvátní intenzitě, zaměřuje se jejich biblická exegeze na zcela dekontextualizované čtení starozákonních textů o dobývání a obraně „země zaslíbené“, mnohem spíše než aby jí pronikala láska evangelijního Ježíše.
S takovým přístupem není přes čáru nic, co v důsledku vede k posílení konfliktu. Není to ani propojení mezi kapitálem, zisky a prodejem zbraní. Právě naopak – válka samotná bývá ztotožňována s hrdinskými taženími „Boha zástupů“, které vedli Gedeon nebo David. Agresivita může v těchto manichejských vizích získávat své teologické ospravedlnění, a dnes skutečně existují kazatelé, kteří agresivitě s pomocí duchovních textů, čtených zcela mimo historický kontext, poskytují biblickou oporu.
Dalším zajímavým aspektem je postoj těchto náboženských skupin vůči stvoření, který formulují převážně jižanské bělošské komunity. Můžeme u nich pozorovat až jakousi slepotu vůči ekologickým katastrofám a problémům způsobeným klimatickými změnami. Hlásí se k tzv. dominionismu a ekology považují za odpůrce křesťanské víry. Kořeny dominionistického myšlení přitom vyrůstají z doslovného chápání toho, jak stvoření popisuje biblická kniha Genesis, která klade lidstvo do nadřazeného („dominujícího“) postavení nad zbytkem stvoření, zatímco stvoření samo zůstává v témže biblickém pojetí pomaněno lidské vůli.
V této teologické perspektivě nejsou přírodní katastrofy, dramatické klimatické změny ani globální ekologické krize vnímány jako varovné signály, které by měly vést k novému promýšlení dogmat, ale právě naopak jako znamení potvrzující zcela nealegorické chápání závěrečných pasáží knihy Zjevení a apokalyptických nadějí na „nové nebe a novou zemi“.
Takové je tedy jejich prorocké poselství: bojovat proti všem hrozbám amerických křesťanských hodnot a připravovat se na blížící se Armageddon, poslední velký boj mezi Dobrem a Zlem, Bohem a Satanem. V tomto smyslu je každý proces, ať už mírový či vedení rozhovorů apod., odsouzen k nezdaru, neboť hlavním cílem je ona finální bitva proti nepříteli. Společenství věřících (faith) se stává společenstvím bojujících (fight). Takto jednorozměrné čtení biblických textů pak může zcela umrtvit vlastní svědomí, a může také aktivně přispívat k vytváření velmi dramatických či děsivých obrazů světa nacházejícího se za hranicemi „země zaslíbené“.
Otcem tzv. křesťanského rekonstrukcionismu (nebo též dominionistické teologie) je pastor Rousas John Rushdoony (1916–2001), který měl značný vliv na teologicko-politickou koncepci křesťanského fundamentalismu. A právě z této nauky čerpají politické organizace či sítě, jako je Council for National Policy, a stejně tak i jejich jednotliví exponenti, jako např. současný hlavní poradce v Bílém domě a zastánce apokalyptické geopolitiky Steve Bannon. [1]
Někteří říkají, že „první věc, kterou musíme udělat, je dát hlas našim církvím.“ Skutečným obsahem takového volání je však touha po větším politickém vlivu v parlamentní sféře, stejně jako v soudní nebo vzdělávací oblasti, s cílem podřídit normy veřejného práva náboženským pravidlům.
Rushdoonyho nauka se totiž drží teokratického nároku na podřízení státu Bibli, a to na základě logiky, jež se v ničem podstatném neodlišuje od logiky islámského fundamentalismu. V jejím jádru spočívá narativ teroru, který formuje světonázor džihádistů i nových křižáků, a který čerpá ze zdrojů, jež k sobě nemají nijak daleko. Nesmíme zapomínat, že teologická politika šířená ISIS se zakládá na naprosto stejném kultu Apokalypsy, která se má co nejdříve uskutečnit. Není proto náhodou, že to byl právě Osama bin Ladin, kdo označoval George W. Bushe výslovně za „velkého křižáka“.
P. Antonio Spadaro SJ, šéfredaktor časopisu italských jezuitů La Civiltà Cattolica
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Teologie prosperity a rétorika náboženské svobody
Společně s politickým manicheismem představuje důležitý aspekt fundamentalismu i přesun od původního puritánského pietismu, jak jej popisuje Max Weber ve své Protestantské etice a duchu kapitalismu, k teologii prosperity, kterou předkládají média, milionářští pastoři a misionářské organizace se silným náboženským, společenským a politickým vlivem. Hlásají „evangelium prosperity“, podle něhož Bůh touží po tom, aby jeho stoupenci byli fyzicky zdraví, bohatí a šťastní.
Není obtížné si všimnout, jak jsou některé volební kampaně a jejich rétorika plné odkazů na evangelikální fundamentalismus. Běžně např. vídáme triumfální obrazy politických lídrů s Biblí v ruce. Významnou postavou, která inspirovala prezidenty Richarda Nixona, Ronalda Reagana i Donalda Trumpa, byl pastor Norman Vincent Peale (1898–1993), který současného prezidenta dokonce oddával při jeho prvním sňatku. Býval úspěšným kazatelem. Prodal miliony výtisků své knihy The Power of Positive Thinking (Síla pozitivního myšlení, 1952), která je plná frází typu: „Jestli v něco věříš, dostaneš to“, „Když si budeš opakovat Bůh je se mnou, kdo je proti mně?, nic tě nezastaví“, „Nepřestávej myslet na svůj úspěch a úspěch se dostaví“ apod. Existuje mnoho bohatých televizních kazatelů prosperity, kteří nabízejí mix marketingu, strategického řízení a kazatelství, zaměřeného více na osobní úspěch než na spásu a věčný život.
Třetím faktorem, vedle manicheismu a teologie prosperity, je zvláštní druh nároku na obranu „náboženské svobody“. Eroze náboženské svobody představuje v souvislosti s šířícím se sekularismem bezpochyby vážnou hrozbu. Je však třeba vyhnout se její obraně ve smyslu fundamentalistické „totální svobody náboženství“, chápané jako přímý útok na sekulární základy státu.
Fundamentalistický ekumenismus
S ohledem na popsané fundamentalistické hodnoty se otevírá cesta k podivné formě překvapivého ekumenismu mezi evangelikálními fundamentalisty a katolickými integralisty, které navzájem spojuje touha po uplatňování náboženského vlivu v politické sféře.
Někteří lidé, jež se označují za katolíky, se vyjadřují způsobem, který byl až dosud v katolické tradici neznámý a který se mnohem více blíží evangelikální rétorice. Pokud se ucházejí o masovou voličskou podporu, označují se za hodnotové voliče (value voters). Zároveň existuje jasně vymezený prostor pro toto ekumenické sbližování jednotlivých skupin, z nichž se ve chvíli, kdy dojde na konfesní příslušnost, paradoxně opět stávají rivalové. Tyto koalice vznikají typicky při prosazování společných cílů, ať už jde o téma potratů, stejnopohlavních manželství, náboženské výchovy na školách a řadu dalších záležitostí souvisejících s morálkou nebo náboženskými hodnotami. Jak evangelikální, tak katoličtí integralisté přitom tradiční ekumenismus odmítají a prosazují pouze svůj ekumenismus konfliktu, který je spojuje v nostalgickém snu o teokratickém státu.
Největší nebezpečí tohoto podivného ekumenismu však spočívá v jeho xenofobním a islamofobním rozměru, který volá po stavění zdí a očistných deportacích. Samotné slovo „ekumenismus“ se tu proměňuje v paradox, v „ekumenismus nenávisti“. Intolerance se stává výsadním znakem čistoty víry, redukcionismus je exegetickou metodou a doslovné chápání textů tím pravým hermeneutickým klíčem.
Existuje zcela zřetelný rozdíl mezi těmito koncepty a ekumenismem, který prosazuje papež František vůči různým křesťanským společenstvím a jiným náboženským vyznáním. Jeho ekumenismus je motivován potřebou setkávání, míru a budování mostů. Přítomnost dvou protichůdných ekumenismů, jejich kontrastní chápání víry a formování dvou obrazů světa, v nichž náboženství hraje zcela rozdílnou roli, představuje patrně nejméně známý, avšak současně nejvíce problematický důsledek šíření integralistického fundamentalismu. Teprve v této perspektivě můžeme rozumět tomu, proč se papež tolik zasazuje proti stavění zdí a proti každé formě nábožensky definované války.
Pokušení „duchovní války“
Náboženský element se nikdy nesmí zaměňovat s politickým. Zaměňování duchovní a světské moci totiž nevyhnutelně vede k podřízení jednoho vůči druhému. Geopolitika papeže Františka je v tomto ohledu jednoznačná a je založena na tom, že nepoužívá žádné teologické argumenty pro prosazování sebe sama nebo pro identifikování vnitřních či vnějších nepřátel, s nimiž by bylo třeba bojovat. Je nutné odolat pokušení promítat náboženské aspekty do politické moci, která je pak zneužívá pro vlastní zájmy. František tak vyprazdňuje narativ sektářského milenarismu a dominionismu, které připravují Apokalypsu a „konečný rozhodující střet“.[2] Radikálně křesťanské potřeby vyjadřuje naopak důraz na milosrdenství jakožto základní atribut Boha.
František chce prolomit propojení kultury, politiky, institucí a církve. Spiritualitu nelze spojovat s vládami nebo vojenskými pakty, neboť má sloužit všem lidem. Náboženské směry nemohou některé lidi považovat za úhlavní nepřátele a jiné za přátele na věčné časy. Náboženství by nemělo sloužit jako garance vládnoucích tříd. Navzdory tomu se však právě tyto tlaky, nasáklé falešnou teologickou příchutí, neustále snaží prosadit svá vlastní pravidla a svou logiku ve sféře politiky.
Skandální rétoriku používají v této souvislosti například autoři serveru Church Militant, úspěšného amerického média, které se zcela otevřeně hlásí k politickému ultrakonzervatismu a pro svůj marketing používá křesťanské symboly. Tomuto jejich zjevnému zneužívání zde pak říkají „autentické křesťanství“. Aby nenechali nikoho na pochybách ohledně svých politických preferencích, vytvořili přímočarou analogii mezi Donaldem Trumpem a císařem Konstantinem a mezi Hillary Clintonovou a Diokleciánem. Americké prezidentské volby se tak začaly jevit jako „duchovní válka“. [3]
Papež František
Autor: Flickr.com / M. Mazur / Creative commons
Pro určitou část publika byl tento agresivní a militantní rétorický styl velmi atraktivní, zvláště při vědomí toho, že Konstantinovo vítězství nad Maxentiem a celým římským establishmentem, které bylo zpočátku považováno za nemožné, bývá tradičně připisováno božskému zásahu: in hoc signo vinces.
Church Militant se tedy ptá, zda lze Trumpovo vítězství připisovat modlitbám amerických voličů. Odpověď je podle očekávání kladná. Vzkaz pro prezidenta Trumpa je tedy zřejmý: měl by tuto linii dotáhnout až do důsledků a své prezidentování rámovat právě touto božskou volbou. In hoc signo vinces. Jak jinak.
Dnes je více než kdy předtím nutné zbavit moc jejího ošuntělého konfesního hávu a zašlé teologické zbroje. Fundamentalistický teologicko politický plán by chtěl ustavit Boží království tady a teď. Do takového božstva se však zcela zřetelně promítá vezdejší politická moc a tato vize pak v důsledku dává vzniknout dobyvatelské ideologii.
Skutečně křesťanský politický plán by však měl být eschatologický, to znamená zaměřený na budoucnost a orientující současné dění na příchod Božího království, které je královstvím spravedlnosti a míru. Taková koncepce vytváří integrační proces, jehož výsledkem je diplomacie, která nikoho nepasuje do role ztělesnění Prozřetelnosti.
A právě z tohoto důvodu usiluje vatikánská diplomacie o navazování přímých vztahů s velmocemi, aniž by se zapojovala do předem daných sítí spojenectví a vazeb. V této oblasti papež nechce říkat, kdo má pravdu a kdo ne, protože ví, že u kořene všech konfliktů je vždy boj o moc. Není tedy třeba se domnívat, že bude někomu z morálních či ještě hůře spirituálních důvodů nadržovat.
František radikálně odmítá ideu obnovení Božího království zde na zemi, která kdysi spočívala v základech Svaté říše římské a podobných politických či institucionálních uskupeních, včetně novodobých politických stran. V takovém pojetí by „vyvolený národ“ začal kolem sebe vytvářet síť politických a náboženských vztahů, která by mu dala zapomenout na službu světu a postavila jej do opozice vůči všem, kteří se odlišují nebo kteří do něj nepatří. To jest vůči nepřátelům.
Křesťanské kořeny by se proto také nikdy neměly chápat v etnickém smyslu. Pojmy jako kořeny a identita nemají pro katolíka a pro stoupence novopohanství tentýž obsah. Triumfalistický, arogantní a mstivý etnicismus je přímým opakem křesťanství. Papež 9. května v rozhovoru pro francouzský deník La Croix řekl: „Jistěže má Evropa křesťanské kořeny. Křesťanství má povinnost tyto kořeny zavlažovat, avšak v duchu služby, jakou je umývání nohou. Povinností křesťanství v Evropě je sloužit.“ A dále: „Přínos křesťanství lidské kultuře spočívá v tom, co Kristus činí mytím nohou, tedy ve službě a v daru života. Pro kolonizátorství tu není prostor.“
Proti strachu
Co vlastně stojí za oním lákavým pokušením vytvářet falešné aliance mezi politikou a náboženským fundamentalismem? Je to strach z rozvratu vytvořeného řádu, strach z chaosu. Samozřejmě, tento strach vyvolává chaos, který můžeme vnímat. Politická strategie se dnes stává úspěšnou ve chvíli, kdy položí důraz na hrozbu chaosu a znepokojuje lidské duše vykreslováním děsivých scénářů, byť by byly mimo jakoukoli realitu.
Náboženství se při takovém přístupu stává garantem řádu a politika slouží jako nástroj k dosažení jeho potřeb. Odvolávání se na Apokalypsu ospravedlňuje moc, která je jakoby Bohem chtěná anebo je s ním nějak tajně smluvená. Fundamentalismus se tedy projevuje nikoli jako projev autentické náboženské zkušenosti, nýbrž jako její vulgární perverze.
Proto se František systematicky věnuje přesně opačnému narativu, byť s respektem k narativu strachu. V období ustrašenosti a pocitu nebezpečí je třeba bojovat proti každé manipulaci. A opět – František projevuje odvahu, když neposkytuje terorismu žádnou teologicko politickou legitimitu tím, že by např. redukoval islám na islámský terorismus. A legitimitu neposkytuje ani těm, kteří by chtěli vést „svatou válku“ nebo stavět zdi korunované ostnatým drátem. Jedinou korunou, která má pro křesťana význam, je totiž ta trnová na Kristově hlavě. [4]
Z anglického originálu psaného pro časopis italských jezuitů La Civiltà Cattolica přeložil Jiří David.
[1] Bannon věří v apokalyptické vize, které teoreticky koncipovali William Strauss a Neil Howe v knize The Fourth Turning: What Cycles of History Tell Us About America’s Next Rendezvous with Destiny. Viz též N. Howe, „Where did Steve Bannon get his worldview? From my book“, in The Washington Post, 24. února 2017.
[2] Viz A. Aresu, „Pope Francis against the Apocalypse“, in Macrogeo (www.macrogeo.global/analysis/pope-francis-against-the-apocalypse), 9. června 2017.
[3] Viz „Donald „Constantine“ Trump? Could Heaven be intervening directly in the election?“, in Church Militant (www.churchmilitant.com/video/episode/vortex-donald-constantine-trump).
[4] Další reflexe tématu viz D. J. Fares, “L’antropologia politica di Papa Francesco», in La Civilta Cattolica 2014, č. I, s. 345-360; A. Spadaro, “La diplomazia di Francesco. La misericordia come processo politico”, tamtéž 2016, č. I, s. 209-226; D. J. Fares, “Papa Francesco e la politica”, tamtéž 2016, č. I, s. 373-385; J. L. Narvaja, “La crisi di ogni politica cristiana. Erich Przywara e l’‘idea di Europa’”, tamtéž 2016, č. I, s. 437-448; týž, “Il significato della politica internazionale di Francesco”, tamtéž 2017, č. III, s. 8-15.
