Seznamka
Jan Jandourek
Autor: Facebook.com
Výraz onen svět se objevuje spíše v běžné řeči jako lidové vyjádření skutečnosti mimo tento náš svět, kam se odebírají duše zemřelých. Zní to trochu prapodivně, přece jen to nemá takový švih, jako když se mluví o Božím království, ráji nebo aspoň Valhale. Je to vyjádření příliš abstraktní. Přesto se užívá, asi právě proto, že si pod ním nikdo nic bližšího nemůže představit, což zhruba odpovídá tomu, jak na tom se znalostmi života po smrti jsme. Je v tom jméně taky jakási pochmurnost. Lepší než nic, ale nikomu se tam ve skutečnosti moc nechce.
Onen svět může být chápán v lokálním smyslu jako například určité místo, kde je jeden nebo více bohů a kde se nacházejí živé duše zemřelých, případně duše lidí, kteří zemřeli ještě před narozením.
Výraz onen svět ukazuje jeho oddělení od tohoto prostoru a času. Nachází se mimo přírodu a to, čemu někdy říkáme přirozenost. Jeho existence je spojena s věčností. To znamená, že zde nedochází k žádnému narušení časem.
Jakýsi „jiný svět“, odlišný od našeho, se objevuje na různých místech a v mnoha náboženstvích a je umísťován i na místa označovaná tím, co známe z naší skutečnosti. Může to být podsvětí, podzemní říše mrtvých a potom také nebe, přičemž výraz nebe je možno chápat buď doslova nebo metaforicky.
V mnoha duchovních naukách se objevuje idea, že onen svět může člověk zakoušet také ve svém nitru, kterému se někdy říká srdce, které je u člověka centrem jeho osobnosti. Proto jsou také prostorové představy doplněny tím, že se jedná také o duchovní stav, který odráží ještě jinou skutečnost, než je skutečnost našeho přirozeného pobytu.
Křesťanství výraz onen svět nepoužívá, hovoří o věčném životě nebo o království Božím. Tento stav se popisuje obrazně a vyhýbá se tak nějaké doslovnosti. Jedná se o stav dokonalého společenství Bohem, Ježíšem Kristem a všemi, kteří byli vzkříšeni z mrtvých. Duše člověka získá místo pozemského a pomíjivého těla tělo proměněné a člověk je podroben soudu, kde jsou od sebe odlišeni ti, kteří budou žít v nebi, nebo budou potrestáni v pekle.
Pojmy nebe a peklo jsou pozdějším označením a kromě toho má středověku zvláštní význam katolická myšlenka očistce, kde lidé, kteří byli spaseni, ještě prochází očištěním, než budou moci vejít do věčné radosti. Stálo by jistě za to se u této myšlenky zastavit, protože dává četné inspirace a možnosti, ale to by bylo jiné téma.
Z hlediska současné situace lidského poznání je třeba se ptát, jaký je vztah mezi oním světem a tímto světem empirických zkušeností.
Radikální oddělení
Můžeme hovořit o třech různých představách onoho světa Tím prvním je onen svět izolovaný, což znamená přejímání různých mytologických představ a jejich rozvíjení podle lidského myšlení. Spása člověka a jeho zavržení tady existují vedle sebe jako rovnocenné možnosti a mnozí lidé i dnes rádi zdůrazňují existenci pekla, takže představa křesťanství jako cesty ke spáse a plnosti člověka ustupuje do pozadí před soudem. Také spravedlnost je chápána poněkud právním způsobem.
S tím také souvisí dualistické rozdělení člověka na tělo a duši, takže se někdy hovoří o spáse duše a ne o spáse člověka. Radikální oddělení onoho světa vede k tomu, že je představován jako poslední destinace a věčná dovolená, kam lze uniknout z tohoto slzavého údolí, na kterém se stejně nedá nic změnit, protože všechno je pomíjivost a honba za větrem. Z tohoto hlediska je pochopitelná kritika náboženství ze strany v různých materialistů, kteří chápali náboženství jako opium, které má mírnit bolesti lidstva. Jedná se podle nich pouze o úlevu dočasnou a nedokonalou, protože lidem se slibuje něco, co ve skutečnosti existovat nemůže a tudíž ani existovat nebude. Z psychologického hlediska na této kritice něco je, protože vize lepšího světa, kam můžeme dospět a který existuje nezávisle na naší snaze, nevede k tomu, aby se někdo angažoval za každou cenu k proměně svého dočasného příbytku. „Odpočívat budeme až v nebi,“ jak říkali někteří světci.
Integrovaný onen svět
Druhým modelem onoho světa může být onen svět integrovaný do světa tohoto. Jiná skutečnost už není zcela izolovaná a to, co se děje teď a co jednou přijde, je spojeno v jednotě, jak to vyjadřoval název knihy Fridricha Heera Věčnost začíná dnes.
Můžeme tady pochopitelně vidět souvislost utopickými představami zlepšení tohoto světa, jak je známe od starých utopistů přes Marxe a komunistické myslitele až po současné naděje, že nové technologie a poznatky sociálních věd a psychologie mohou dát tento svět aspoň v přijatelné míře do pořádku. Adoptována byla také představa evoluce, která byla přenesená na celý vesmír a také na křesťanství, takže na budoucnosti všehomíra se podílí i sám člověk a máme za ni odpovědnost. Na život v ráji se nemá jenom pasivně čekat.
Přes veškeré naděje, které lidstvo v novověku do své činnosti vkládalo, dočkalo se mnoha zklamání, světových válek a katastrof, které připomínají apokalyptické obrazy. Jakoby pokrok a úpadek šly vedle sebe. Církev měla být znamením jiného rozměru ve světě, který žije každodenností, ale ani to se moc dokonale nepovedlo. Nejpozději po Třicetileté válce se už od církve a křesťanstva nečekalo zorganizování míru a přijatelné podoby života. Musíme si přiznat, že jakýsi mír přineslo až vestfálské uspořádání, které měly v rukou spíše suverénní vlády národních států.
Mezi časem a věčností
Nakonec můžeme hovořit jakémsi třetím modelu onoho světa, který onu izolovanou i integrovanou podobu překračuje. Člověk se setkává se smrtí jako jednotlivec a velké utopie zatím ztroskotaly a žádné štěstí nepřinesly. Málokoho potěší představa, že svůj život zasvětil budoucnosti lidstva a že na jeho hrobě budou tančit potomci, když i oni jsou podřízení zákonu smrti a zániku. Platí tady obojí současně, jak to ukazovaly oba předchozí modely. Existence mimo náš čas a prostor je skutečně zcela jiná, ale přece jenom začíná dnes. Bůh není jen transcendentní a všechno převyšující, ale je také přítomen v každém kameni, zvířeti a živé bytosti. „V něm žijeme, hýbáme se a jsme,“ jak píše apoštol Pavel. Není s tímto světem totožný, to by byl panteismus, který je předstupněm ateismu. Není od něj ale ani nekonečně vzdálen. Žijeme v „božském prostředí“. Bůh je tedy skutečně nad dějinami a současně je přítomen také na špiče každého šroubováku, který člověk, jeho obraz, drží v ruce a s jeho pomocí svět přetváří.
Pouze našimi silami nemůžeme vybudovat ráj na zemi, ale můžeme ve světě působit tak, aby svět v něčem ráj aspoň v odraze připomínal. Lepší nedokonalý obraz než žádný.
To má docela praktické důsledky pro každodenní život a pro rozvrh života jako celku a pro směřování civilizace. Má smysl se stát inženýrem, dělníkem i klaunem, stejně jako být v tomto světě křesťan nebo věřící jiné velké duchovní tradice. Je to svět pomíjivý a nic trvalého neexistuje. Všechno, co vytvoříme, mizí jako písek rozfoukaný větrem i kdyby to byly pyramidy nebo kosmická loď. Stejně tak zmizí i církev a kláštery a mešity a ášramy, protože už nebudou potřeba.
Od té doby, co víme o velikosti vesmíru, nám staré symboly už úplně nedostačují. Vyprávění o tom, že se nebesa svinou jako stanová plachta, vedou k dotěrným otázkám, jaká nebesa by to měla být a co je to svět. Žijeme na malém prášku v obrovském kosmu a jakýkoli jev, i kdyby probíhal ve stratosféře, nedělá z hlediska vesmíru velký dojem. Takových konců světa už mohly proběhnout stamiliony a miliardy. Lidé mají samozřejmě výjimečné postavení kvalitativně, je jedno, jak jsou malí vesmír velký. Ten obraz ale ztratil účinnost, protože Země už není střed vesmíru a většina lidí si nemyslí, že svět trvá šest tisíc let. Jsme ale nejspíš pořád s ohledem na rozsah dějin lidstva pořád ještě první křesťané, takže na vyřešení některých problémů bude času dost.
Autor je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
