Seznamka
Ilustrační foto - lebka sv. Václava
Autor: ČBK / Markéta Jírů
Mnozí reflektovali ve svých textech slova, jež pronesl Dominik kardinál Duka ve Staré Boleslavi, mnozí se vyjádřili k přímluvám, které při bohoslužbách zazněly. Jedni kvitují s povděkem, že se někdo nebojí konečně nazvat věci pravými jmény - skoro by jeden řekl, že být nekorektní, až urážlivý, je synonymem racionality a neohroženosti - druzí jsou naopak znepokojeni nejen posledními slovy a činy Arcibiskupství, ale dlouhodobým vývojem české církve, který, jak se zdá, nekoresponduje s činy a slovy náměstka Kristova na zemi, římského biskupa Františka. S nadcházejícími volbami vše nabírá na obrátkách, hledání spojenců dostupuje vrcholu.
Taktéž kníže Václav přihlížel koncem září emotivnímu hledání spojenců. Ti se rekrutují z řad národa a státu skloňovaného ve všech pádech. Světec Václav, T. G. Masaryk, Karel Čapek, kardinál Tomášek – všichni, jichž si rozumný a zodpovědný člověk váží, použiji-li atributů, které zazněly nejen explicitně - jsou svědky a průvodci na cestě katolické menšiny (podobně jako tří stovek nebojácných nesloužících Bálovi) ke zbytku národa. Najednou se menšina stává součástí většiny (restituce a další spory jsou ty tam), cíle jsou společné, církev musí podporovat národ, národ církev, jinak to přece v této těžké době nejde! Spojení Hradu a oltáře je plně funkční. Témata jako migrace, islamizace a tradiční rodina přece spojují. Nikdo nemůže pochybovat. A kdo pochybuje, bude muset být zticha (a držet hubu a krok), jelikož po volbách konečně promluví ona údajně umlčovaná většina.
Jak předchozí řádky naznačují, objevily se v textu „homilie“ (jednalo se o exegetický výklad biblických textů skutečně pouze okrajově) čas od času aluze na biblické texty, sloužící snad spíše jako oslí můstek k tomu, co bylo pro proslov (i přímluvy) skutečně centrální: NIC než NÁROD, NIC než CÍRKEV. (Abychom ale byli spravedliví, Duka závěrem zmínil bohatství identity nesčetných národů, jazyků a kultur, i když toto téma nijak dále nerozvíjel…) A prosazení tohoto modu fungování jakožto údajné „demokracie bez přívlastků“.
A znovu podle mého názoru tedy proběhl ve Staré Boleslavi „zápas o moc“ (jak to zmínil i kardinál), i když o více než tisíciletí později k tomu nebylo použito skutečného ostří meče, ale „pouze“ meče jazyka. Jak praví české přísloví: „Jazyk bez kostí, ale kosti láme.“ Jak nezvyklé slyšet z úst křesťanského (katolického) představitele slova o tom, že je součástí většiny, jejíž moc a síla bude prosazena volbami.
Jak abiblické, když křesťanská zvěst operuje především s utlačovanými: chudými, vykořisťovanými, sirotky, vdovami, cizinci a dalšími „individui“. Jak o tom můžeme slyšet dnes a denně také z úst římského biskupa. Ten se vyhýbá obloukem tvrzením, která zavánějí bohorovností, nemilosrdenstvím a vlastněním jediné pravdy bez přihlédnutí k situaci konkrétního jedince: ať už se jedná o vykořisťovaného, uprchlíka, rozvedeného a znovu sezdaného, transsexuála, homosexuála… On nerelativizuje, i když mnohým bezpečně zabydleným v systému, oněm sebevědomě přesvědčeným o své vlastní pravdě a výlučnosti, to přijde nepochopitelné a nesmyslné, heretické jako oněm dvaašedesáti. (Škoda, že nesehnali ještě deset signatářů, bylo by to bibličtější…)
Ona „umlčovaná většina“, ať už národ či katolická církev, respektive její nejvyšší představitel jako součást národa, bude po případném převzetí moci aplikovat totéž i nadále svými činy i slovy. Jedinec/individuum a jeho životní příběh, jeho svědomí není něčím, co může obstát. Kdyby František nebyl římským biskupem, byl by se „svými názory“ již dávno církví uschován do bezpečí, popřípadě zbaven funkcí, ocejchován jako nebezpečný.
Kardinál Duka se demokracie ve skutečnosti bojí. Demokracie, v níž by křesťané stáli sami, by byla příliš nebezpečná, tenký led. Proto je třeba najít spojence na Hradě, mezi přívrženci prolifového hnutí HPŽ ČR (které za tuto činnost navzdory podpisu akce DOST! i vyznamená jakýmsi rytířským řádem), pokud je jich stále málo, hledá mezi odpůrci islámu a migrace. Bohužel stále není dost lidí, kteří by šli s církví ruku v ruce, apeluje proto na zodpovědnost a výchovu dětí a mládeže v českém národě. Stále je to o boji – nemluvíme o respektu a skutečné diskusi jakožto nezbytném podhoubí demokracie.
Jakožto pedagogický pracovník na základní škole výzvu přijímám v tom smyslu, že udělám ve své každodenní práci to nejlepší možné, to, co bude v mých silách, ale zároveň také v souladu s mým svědomím. A to se snažím dělat také s respektem ke konzervativním (křesťansky apod.) orientovaným dětem a jejich rodičům. Kde jsou lidé naladěni hledat nejlepší možné, tam není umlčován nikdo. A ten, kdo si to myslí, často pouze touží prosadit jenom svůj pohled a svoje názory bez ohledu na ostatní.
Pomocníky na cestě mi budou i staroboleslavské přímluvy: pokusím se spolupracovat na tom, aby mladí lidé byli opravdovými osobnostmi, které se stanou BOHU/SVÉMU SVĚDOMÍ/BLIŽNÍM zodpovědnými dědici české země.
Nezaručím ale, že někteří mladí muži nebudou rádi vařit, prát a uklízet a že některé ženy nebudou možná v práci úspěšnější než jejich protějšky a nebudou tak zůstávat - zejména z ekonomických důvodů - dlouho na rodičovské dovolené. (Snad to nepatří k oněm zhoubným genderovým teoriím, proti nimž se dovolává přímluva – nevím moc zrovna proč – Jana Nepomuckého…) Nemohu zaručit ani to, že tato mladá generace nebude mít soucit s vyhnanci a uprchlíky, třeba navzdory tomu, že se jedná o muslimy nebo dokonce bezvěrce.
Ano, kéž se navrátí Evropa ke svým SKUTEČNĚ křesťanským kořenům, kde církev a národ nemusí být synonymy, nýbrž kde je církev navzdory své menšině/jinakosti solí země či světlem světa.
Autorka vystudovala teologii a češtinu. Pracuje jako učitelka. Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů.
