Seznamka
Martin Luther na obraze Lucase Cranacha st. z roku 1529
Autor: Wikipedia.org / Carol Gerten-Jackson / Creative Commons
Po velkém schizmatu, kdy se v roce 1054 rozdělila západní a východní církev, přišlo další dělení církví začátkem 16. století z Německa. Před 500 lety – 31. října 1517 – vystoupil ve Wittenbergu augustiniánský mnich a profesor morální teologie Martin Luther s 95 tezemi, ve kterých kritizoval to, co považoval za zneužívání náboženství, především tehdejší praxi kupčení s odpustky. Spustil tím celoevropské reformní hnutí, které navždy změnilo Evropu i křesťanství. Své teze zaslal nejprve jako přílohu v dopise Albrechtovi Braniborskému, mohučskému arcibiskupovi, jako výzvu k zahájení dialogu. Jestli je přibil i na dveře kostela Všech svatých a ostatních kostelů ve Wittenbergu, nebo se jedná pouze o legendu, se dodnes historici přou.
Do zásadního rozporu s tehdejší hierarchií římskokatolické církve se Luther dostal kritikou v té době velmi rozšířené odpustkové praxe. Odpustky, získanými za finanční úplatu, církev tehdy nabízela možnost nahradit v životě nevykonaná pokání a vymazat tím tresty za hříchy, které by člověk musel podstoupit v očistci. Konfliktním bodem se staly odpustky, které vyhlásil papež Lev X. v roce 1515, aby získal peníze na stavbu chrámu sv. Petra v Římě.
Praxe udělování odpustků se někdy chybně ztotožňuje se svátostí smíření. Obojí spolu souvisí jen nepřímo. Základem odpustkové praxe je myšlenka, že vina a trest za vinu jsou dvě různé věci. Svátost smíření smývá vinu, ne však hned i časný trest. Ten je možné částečně, nebo úplně prominout formou odpustků.
Bez systému záslužných skutků
Luther žádal zastavení prodeje odpustků, jež jsou pouze falešnou zárukou spásy. „Hlasatelé odpustků bloudí, tvrdí-li, že papežské odpustky osvobozují a zachraňují člověka od všech trestů!“ napsal v jedné tezi. Proti této praxi chtěl uplatnit vlastní učení o víře jako jediném faktoru ve věci spásy: Starost o spásu člověka neleží v rukou církve, nýbrž ji vzal na sebe milostivý Bůh v Kristu a nabízí ji zdarma všem, kdo ji vírou přijmou. Luther v následných sporech popřel papežský primát, tvrdil, že „církev je zcela zkažená a zamořená, je příšernou změtí zhýralostí, směšností, prostopášností a rouhačství“. A tvrdil, že koncily se mohou mýlit – například ten kostnický se mýlil v Husově problému. Luther tak stanul v čele rozsáhlé opozice proti Římu a stal se národním hrdinou.
V papežské bule Exsurge Domine z června 1520 byl Luther obviněn z bludařství. Reformátor tuto bulu veřejně ve Wittenbergu v prosinci 1520 spálil. Na sněmu v roce 1521 měl Luther před císařem a šlechtou své učení odvolat. Neodvolal, v Římě nad ním byla vyhlášena klatba a jeho spisy zakázány.
Cílem reformačního hnutí nebylo zakládání alternativní církve, ale proměna církve stávající. Ukázalo se však, že tato proměna by musela být tak dalekosáhlá, že bylo schůdnější budovat církevní struktury nové.
Papež Lev X.
Autor: Wikipedia.org
Opětovné sjednocení církví vzešlých z reformace
Lutherem založené hnutí se rychle šířilo zprvu po Německu a poté po celé západní a střední Evropě. Vedle kritiky stávajícího zneužívání náboženské moci nabízelo i pozitivní náboženský obsah, zejména bohoslužbu v národním jazyce namísto dosavadní latiny, prostotu a soustředění na jádro křesťanského poselství, jak mu reformátoři rozuměli. V rámci reformace postupně vznikaly a štěpily se nové proudy a církve. Dnes je většina těchto církví opět sjednocena v Leuenberském společenství. Navzájem uznávají plné společenství, tedy právo na samostatnou existenci po stránce instituční, bez jakékoli podřízenosti jedné církve církvi druhé, a zároveň také tzv. společenství kazatelny a stolu Páně.
Slovo protestant pochází z latinského slovesa protestor, které znamená veřejně dosvědčuji, prohlašuji, přiznávám se. Jako „protestantes“ byla v roce 1529 označena knížata, která předložila svůj nesouhlas se zákazem reformace. Odtud se přívrženci Luthera a později také další příslušníci evangelických církví nazývají protestanté. Reformátoři dávali také důraz na Bibli a evangelium, proto se místo označení protestanté používá rovněž evangelíci.
K usmíření po prvním období náboženských válek v Německu nastalo až po augsburském míru v září 1555, které konfesijní rozdělení Německa potvrdilo. V této dohodě byla uznána náboženská svoboda ve formě zásady cuius regio, eius religio (čí země, toho náboženství), poddaní měli možnost z náboženských důvodů emigrovat. Již o pět let později byly protestantské asi dvě třetiny Německa, protestantství proniklo i do Polska, Uher, Čech, rakouských zemí či do Skandinávie.
Luther odmítal myšlenku zvláštního kněžského stavu i výsady klášterního života a odložil svůj řeholní šat. Na důkaz svého rozhodnutí se v roce 1525 ve svých dvaačtyřiceti letech oženil s šestadvacetiletou řádovou sestrou Katharinou von Bora. Ze šesti dětí čtyři svého otce přežily. Až do konce života zůstal lídrem reformního hnutí. Často vystupoval značně arogantně a ztotožňoval sebe i své dílo s vůlí Boha. Útočné byly i jeho knihy, například Proti římskému papežství, založeném od ďábla (1545) či protižidovská Proti židům a jejím lžím (1542).
V tomto díle Luther mimo jiné požadoval zákazy židovských bohoslužeb, zničení jejich modlitebních knih, zabavení majetku, zákaz půjčovat na úvěr a cestovat. K nejkrajnějším požadavkům patřil ten, aby byly zbořeny jejich domy, vypáleny synagogy a oni vypuzeni „do vlastní země k Jeruzalému“. Podle většiny historiků Lutherovy protižidovské názory měly značný vliv na rozvoj antisemitismu v Německu v 20. století.
Kritický byl i vůči islámu, a to v době, kdy došlo k velké expanzi Osmanské říše do Evropy (v roce 1526 Turci zvítězili v bitvě u Moháče a obsadili část Uher, o tři roky později poprvé neúspěšně obléhali Vídeň). Islám byl pro Luthera „hanebným“ náboženstvím a deformací křesťanství.
Luther se narodil 10. listopadu 1483 v rodině drobného rolníka v Eislebenu, do škol chodil v Mansfeldu, Magdeburgu a Eisenachu. V roce 1501 vstoupil na univerzitu v Erfurtu, kde byl promován mistrem svobodného umění. Podle otcovy vůle se měl stát právníkem, to ale údajně změnila bouře v červenci 1505, během které slíbil, že vstoupí do kláštera. Kněžské svěcení přijal u augustininánů v Erfurtu v dubnu 1507. Luther poté studoval teologii ve Wittembergu, kde se stal doktorem teologie.
Nejvýznamnějším Lutherovým dílem se stal německý překlad Bible z roku 1535, který měl velký vliv na sjednocení a další vývoj spisovné němčiny. Šíření jeho díla - jen za dobu jeho života vyšlo téměř 800 spisů v 3700 vydáních – neobyčejně napomohl knihtisk.
Martin Luther zemřel 18. února 1546 v Eislebenu ve věku 62 let.
Nová šance na sblížení katolíků a evangelíků
Posledních 50 let probíhá intenzivní lutersko-katolický dialog. Jeho výrazným momentem byl podpis deklarace o nauce ospravedlnění v roce 1999. Koncem října minulého roku papež František navštívil Švédsko, kde si společně s představiteli protestanských církví připomněli výročí začátku reformace. Papež sloužil s luteránskými duchovními společnou bohoslužbu. Oslavy roku reformace římský biskup označil za novou šanci na sblížení katolíků a luteránů. „Nesmíme se smířit s rozkolem a odcizením, které vzniklo v důsledku našeho rozdělení. Máme příležitost napravit rozhodující moment našich dějin,“ uvedl v lundské katedrále. Vyzval také k překonání všech kontroverzí, které stojí v cestě vzájemnému porozumění. Dohromady s předsedou Světové luterské federace Munibem Younanem ve švédském Lundu vydali společné prohlášení. V něm mimo jiné napsali:
„Apelujeme na všechny luteránské i katolické farnosti a komunity, aby byly odvážné a kreativní, radostné a plné naděje a nadále se nasazovaly v tomto velkolepém dobrodružství, jež nás čeká. Spíše než minulé konflikty ať nás božský dar jednoty mezi námi vede ke spolupráci a prohlubování naší solidarity. Semkněme se ve víře v Krista, společně se modleme, vzájemně si naslouchejme, žijme Kristovu lásku ve vztazích nás, katolíků a luteránů, a otevírejme se moci Trojjediného Boha. Zakořeněni v Kristu a Jeho dosvědčováním obnovme svoji rozhodnost být věrnými hlasateli nekonečné lásky Boží k celému lidstvu.“
